2°C
Vystudovala jste politologii, pracovala jako redaktorka v časopisech a teď vaříte v televizi a píšete kuchařky. To je od politologie poměrně dlouhá cesta. Jak se to tak stane?
Politologii jsem studovala už před dvaceti lety, protože jsem po revoluci měla pocit, že když máme konečně demokracii, je potřeba, abychom všichni mákli, aby to tu bylo bezvadný. Tak jsem si říkala, že taky přiložím ruku k dílu, vystuduji politologii a budu třeba novinářka píšící o politice. Jenomže když jsem nakonec do novin nastoupila, po čase jsem zjistila, že už to dělat nechci.
Co se přihodilo?
Přišla jsem na to, že mě to sledování reálné politicko-společenské situace docela psychicky vyčerpává. Na začátku jsem měla tu naivní představu, jak by to mělo vypadat, aby to fungovalo. A když jsem potom viděla, jak se ve sněmovně politici navzájem napadají a že jim často jde víc o osobní zájmy než o to, aby zákony, které schvalují, měly hlavu a patu, tak jsem na to v noci myslela, blbě se mi spalo a nakonec jsem si řekla, že už na to kašlu a že se budu věnovat něčemu příjemnějšímu. Navíc se tohle všechno stalo v době, kdy jsem byla na mateřské, odstěhovali jsme se na venkov, do novin a časopisů jsem psala jen externě a celkově jsem se dostala do takového duševního klidu a pohody, že mi s tím politika úplně přestala ladit. V tu chvíli pro mě bylo mnohem přirozenější chodit s dětmi do přírody, sázet kytky, psát básně a písničky a vařit.
Takže jste se ze sněmovny přesunula k dětem a plotně. To je poměrně velký kontrast. Ve které z těch rolí vám bylo lépe?
Střídá se to podle situace. Bylo období, kdy mi tradiční „domácká“ role seděla mnohem víc. Vůbec necítím potřebu být dominantní. Naopak mě to spíš otravuje. Mám ve svém okolí spoustu žen, které dominantní jsou a mají vedle sebe takového toho „uťáplého“ muže, ale vlastně jsou na tu situaci naštvané. Jedna moje blízká kamarádka, která je o generaci starší než já, mi vždycky říká – já mu nechci šéfovat, ale ono to jinak nejde.
Líbí se mi, když nikdo nešéfuje, ale dobře se doplňujeme. Baví mě, když si můžu zachovat takovou tu tradiční ženskou roli, přijde mi to v něčem strašně romantické. Ale potřebuji se v tom cítit úplně svobodná a sebevědomá. Jakmile bych měla pocit, že toho ten druhý zneužívá, což jsem párkrát v životě také zažila, už v sobě umím najít sílu vzdorovat a zařídit se podle toho. Nikdy se nesmíte dostat do situace, kdy vás ten druhý bude deptat. Jemnou ženskost si můžete dovolit, jen když žijete s gentlemanem.
Nelitovala jste nikdy, že jste se přestěhovala z Prahy na vesnici?
Naopak, tím jsme si splnili sen, který jsme s mužem měli. Do té doby jsme bydleli v paneláku na sídlišti, ale snili jsme o něčem jiném. Idealisticky jsme si představovali domeček se zahradou, stromy a záhonky s bylinkami. Takže jsme si vzali půjčku, abychom koupili téměř rozpadlý domek, ve kterém jsme tak spoustu let žili, protože jsme neměli peníze na to, abychom ho opravili. Ale oba jsme to tak chtěli a dokázali jsme v tom, myslím, žít docela spokojeně.
A když jste se začala objevovat v televizi?
To byla změna, ze které jsem popravdě měla velký strach. Ale naštěstí jsem se bála mnohem víc, než bylo potřeba. Protože to nezměnilo vůbec nic. Samozřejmě nečtu žádné internetové diskuse, protože to člověk pro zachování duševního zdraví ani dělat nemůže, ale mám pocit, že žiju úplně stejně jako předtím a že je všechno v pořádku.
To se už samozřejmě mění – dřív mi stačilo sahat do svého běžného rodinného repertoáru, ale v předchozích dvou kuchařkách vyšlo 160 receptů, to už je víc, než člověk běžně vaří. Takže teď je to jiný typ práce – mnohem víc hledám inspiraci a pátrám. Čtu kuchařky, včetně těch starých, a sleduju zahraniční blogy.
České ne?
Ne. Ale hlavně z toho důvodu, abych náhodou někoho nevykrádala. Proto také radši moc nečtu české časopisy o jídle. Mám někdy pocit, že se všichni trochu opakujeme a přebíráme si nápady, a to není dobré. Takže se inspiruji v zahraničí. A pokud jde o tradiční českou kuchyni, tak v kuchařkách z antikvariátů.
Experimentujete často? Nebo když zrovna nic nechystáte, tak vaříte pět oblíbených rodinných receptů dokola, jak už to tak bývá?
Vaření je moje práce, takže samozřejmě pořád zkouším něco nového. Popravdě myslím, že rodina je občas ráda, když dostane na stůl něco, co dobře zná… Obzvlášť dětem musíte v určitém věku vysvětlit, proč hodláte vařit i něco jiného než špagety s kečupem.
Revoltovaly vám v kuchyni?
Svého času se opravdu bránily objevovat jakékoliv nové chutě a často to bylo tak, že jsem pro ně dělala nějakou zjednodušenou variantu. Přijde mi, že u dětí je konzervativnost do velké míry vlastně pud sebezáchovy. Protože jsou malé a všechno je pro ně nové. Takže to, že chtějí jíst pořád to stejné, je vlastně něco jako sebeobrana organismu, aby to vůbec všechno měl šanci zvládnout.
Podařilo se vám to nakonec zlomit?
Ony si k tomu dojdou. Například moje dospělé děti dnes experimentují samy. Je potřeba vydržet a nezlobit se na ně, pokud něco nechtějí vyzkoušet. Ale na druhou stranu se nesmíte nechat zotročit. Rozhodně nejsem ten typ, který by pro každého člena rodiny vařil něco jiného, protože má každý jiné chutě – to opravdu ne. Uvařím základní jídlo a děti mohou dostat modifikaci. Například pokud nechtějí rýži s něčím zajímavým, mohou ji dostat se sýrem.
Vaší první porotou jsou ale vždy děti a muž?
Ano, to určitě. Případně ještě sousedi, protože když toho uvařím moc, obcházím "patra".
Naučila jste se vařit už od maminky? Pletla jste se jí pod nohama v kuchyni?
To vůbec ne. Já jsem se naučila vařit až v dospělosti. U nás doma vařila máma i táta a oba rádi a dobře. Takže se ten prostor v kuchyni vždycky tak zaplnil, že už jsem se do něj nevešla. Vařit jsem začala, až když jsem se odstěhovala a zjistila, že bych umřela hlady.
Jídlo bylo u vás v rodině vždy událost?
Víceméně ano a snažím se to dodržovat i dnes. Klasicky to probíhá tak, že se každý večer sejdeme u stolu, rozsvítíme svíčku, najíme se v klidu a potom si my dospělí dáme skleničku vína. Pokud tedy stíhám – když kuchařka dodělává kuchařku, tak jí rodina namazaný chleba, protože nestíhá vařit.
Když to jde, tak ano. Když je dítě někde v klubu, tak ho domů na večeři netahám. Ale od počítačů je samozřejmě tahám, takové to „dám si, až budu moct“ u mě neprochází… Naštěstí si děti na tento rituál navykly, a dokonce ho dnes vyžadují. Takže když někdy nestíhám udělat tuhle velkou, organizovanou večeři, tak se začnou trousit do kuchyně a vyzvídat, kdy tedy konečně začneme jíst.
Máte nějakou oblíbenou světovou kuchyni?
Jsem spíš pro jednoduchost. Například na francouzské kuchyni mě někdy odrazuje komplikovanost, i když spoustu francouzských receptů mám moc ráda. Italská kuchyně je sice krásně jednoduchá, ale u nás v Čechách je už dost obehraná, protože z ní vytahujeme pořád to stejné – pizzu a špagety. Takže když mi někdo řekne, že se chce sejít v pizzerii, tak už se chytám za hlavu. Spíš si vybírám z různých kuchyní, co mě kde baví. A mám ráda tradiční českou kuchyni, polévky, omáčky. Když si to na nic nehraje a když vám to udělá domácí atmosféru.
Což je pro vás co?
Pečená kachna. Na sto způsobů. To je pro mě jídlo, které vytváří domov.
