Už jste si v několika seriálech zahrál. Každý je ale úplně jiný – Dokonalý svět, Kriminálka Anděl, Poslední sezóna nebo Místo nahoře. Tuhle řadu teď doplňujete seriálem Ententýky. Co rozhodlo, že přijmete roli?

Břetislav, kterého hraju, je strašně vtipný, obyčejný třicetiletý kluk. Řeší problémy jako já a jako dalších pět milionů lidí v téhle republice. Příběhy se hodně blíží reálu, který vidím u svých sousedů, známých, všude kolem sebe. Líbí se mi i nápad, jak se setkávají matky s dětmi na pískovišti, protože tak to opravdu je. Skrz děti a pískoviště se spolu přátelí kuchařka a špičková manažerka. To je přeci fajn.

V seriálu se objevuje hodně dětí, které štábu obvykle způsobují nečekaná překvapení. Bylo natáčení složitější?

V tom nejhezčím slova smyslu je to komplikace. Protože dítě si dělá, co chce, ne to, co chcete vy. Když potřebujete, aby spalo, tak křičí a naopak. Když pak přestane plakat, tak se natáčení obvykle zvrtne tak, že se soustředíme jen na to, že abychom co nejrychleji řekli texty. Prostě celé se to točí jen kolem mimča.

Co je na takové práci naopak nejhezčí?

Je to jak se štěňaty. Každé mimino je krásné, i když komplikuje práci. Ale miminka mají nádhernou vlastnost, že jim to každý odpustí a toleruje.

Určitě. Pomohlo mi to hlavně v manipulaci s dětmi. Je to už sice pět let, kdy jsme doma měli miminko, ale pamatuji si, jak ho držet, co se smí a co nesmí, jak mu mám přidržovat hlavičku.

Jste úspěšný nejen ve filmu, ale získal jste i divadelní Thalii pro herce do 33 let. Co pro vás znamená?

Nic. Byl to příjemný večer, prožíval jsem krásný měsíc, než jsem cenu přebral. Je to milé, ale pak mi to vlastně komplikuje práci. Člověka totiž napadají myšlenky, že hraju představení a někdo kouká, jen aby na mně hledal chyby. Přepadají mě destruktivní myšlenky, jestli si cenu zasloužím. Třeba v Americe, když člověk dostane Oscara, je to i určitá šipka na člověka, který díky tomu dostane práci. U nás to ale neplatí, spíš naopak.

Přesto jdete z role do role. Loni jste natočil dva filmy, předloni dokonce čtyři, jak se to dá zvládnout?

Těžko. Musel jsem se spoléhat na záložní baterie.

Jak je dobíjíte?

Když mám čas, tak u nás v krčmě, u mě na zahradě. Většinou při práci, protože ta mě baví víc, než se válet. Mám taky motorku, ale to říkám v každém rozhovoru a už to musí každému lézt na nervy.

Na které natáčení vzpomínáte nejraději?

Když budu upřímný, tak je to Mamas & Papas, protože to režírovala Alice Nelis, kterou mám moc rád. Téma bylo velice intimní, metoda, kterou jsme točili, byla nestandardní. Vyžadovala hodně spontánnosti, citlivosti na partnery a na plac, bylo to intimní i pro kameramany. Zažil jsem při něm ohromnou symbiózu, byl to obrovský zážitek.