Na začátku roku jste se potřetí oženil. Je už to vaše hledání u konce?
„Pokud si s někým nerozumíte, je vždycky lepší zvolit cestu rozchodu, než se trápit. A nebát se, co si o vás budou lidi myslet. To se máte doma každý den škrtit, urážet a hádat? Nebo se podvádět a na veřejnosti se tvářit jakoby nic? To je přece pro výchovu dětí daleko horší.“
Myslíte si, že bude s vaší nynější manželkou Jovanou Skrčeskou platit do třetice všeho dobrého?
„Bylo by to hezké…“
Brali jste se, protože jste takzvaně museli?
„To jsem neudělal ani ve třiadvaceti letech, kdy jsem se ženil poprvé. Svatba s první manželkou, které bylo 18, se konala až po narození syna Josefa. Tehdy jsme si řekli: Vezmeme se, dostaneme byt a novomanželskou půjčku. Teď byl důvod svatby úplně jiný.
A to?
„Jovanku miluju a chtěl jsem, aby se jmenovala Vojtková, aby byla mojí manželkou a já jejím manželem, abychom nosili snubní prstýnek. Někdo se nechce takhle vázat, aby mohl říct: Ale já nejsem ženatej, já jsem nikomu neslíbil žádnou věrnost, já si tady můžu chodit po barech a dělat si dál zářezy na pažbě. Tohle nemám zapotřebí. Jsem rád, že přijdu domů a mám tam ženu, manželku, Jovanku…“ (usmívá se)
No, vy ani nemusíte chodit domů, máte ji přece v práci, v divadle Hybernia, kde spolu hrajete. Nemají vám fandové trochu za zlé, že jako rocker zpíváte v muzikálu?
„Proč? Když někdo tvrdí, že je motorkář, tak taky jednou musí z té motorky slézt, vykoupat se, vyspat a třeba občas jede tramvají. Neusíná na ní. Dělám rockovou muziku, ale že bych s ní chodil spát a vstával s ní… Muzikál, teď aktuálně třeba Baron Prášil, je pro mě druhá strana mince, je to práce, která mě baví, je to můj placený koníček a když zrovna nehrajeme s kapelou, udržuje mě ve formě.“
Není vám ale třeba v Baronovi ten pop hudebně dost vzdálený?
„Jo, je to popově symfonická muzika, ale k příběhu Barona Prášila v tomhle nastudování by se asi rock nehodil. Já si zase zazpívám něco jiného, nemusím přece pořád jen řvát jako túr... A pak se mi to hodí i v Kabátech, když je potřeba čistší hlas v pomalých skladbách.“
Johanka Vojtková Skrčeská (31) 2008- ? Temperamentní tanečnici si vzal Vojtek v mediálním utajení 2. ledna letošního roku. Shodou okolností se svatební hostina konala v restauraci na pražském Vyšehradě, kde jen pár okamžiků před tím proběhlo poslední rozloučení s herečkou Milenou Dvorskou…
1/3
Prošel jste někdy v minulosti nějakou hlasovou školou?
„To jo, dvacet let dělám bigbít! Školu žádnou nemám, nechci si zkazit hlas. Zpívám, jak mě zobák narost.“
V tomhle muzikálu nejen zpíváte, ale dost i hrajete. Nedostal jste už nabídku z klasického divadla?
„Je fakt, že je tam hodně činohry, ale nevím nevím, jestli se skoro v 45 letech ještě někam mohu posunout. Každopádně si říkám: ševče, drž se svého kopyta. Takže první je pro mě Kabát!“
Kabát patří k nejúspěšnějším českým kapelám. Vybavíte si ještě, kolik posluchačů přišlo na váš úplně první koncert?
„To si pamatuju naprosto přesně. Udělali jsme těsně po revoluci koncert v kulturáku ve Varnsdorfu, na který přišlo 12 posluchačů.“
To byl důvod, proč jste se málem rozpadli?
„To ne. Přišlo úspěšnější období, kdy jsme se prosadili na severu Čech, odkud pocházíme. Jenže jsme nevěděli, jak se stát úspěšní v celé republice. To nás trápilo.“
Co vám nakonec pomohlo?
„Ne co, ale kdo. Petr Janda nás zařadil do výběru Rockmapa II, vyšla deska s dvěma našima skladbama a to byl začátek úspěchu. Uzavřeli jsme smlouvu s Monitorem, vydali první singl, pak LP Má ji motorouvou a pak už to jelo.“
Táhly za vámi také davy holek, které vás chtěly obveselit na hotelu po koncertu?
„Ne, my jsme si fanynky nikdy moc k tělu nepouštěli, my jsme si s fanouškama spíš tak nějak zachlastali!“
Zkusili jste taky drogy?
„Když to tady bylo úplně nový, byli jsme zvědaví, párkrát něco vyzkoušeli. Ale prošli jsme tím bez nehody.“
Co je nejhorší noční můrou rockera? Že přijdete o dlouhé háro?
„Spíš to, že lidi přestanou chodit na koncerty a přestanou kupovat cédečka. Bez těch vlasů se žít dá, ale pokud jste zvyklý na publikum, je to zlý. Hodně věcí lze dělat bez lidí, u některých je to i lepší, když tam nejsou, ale muzika ne!“
Loni v září přišlo na Kabáty na pražský Vypich 65 tisíc lidí. Jak to, že máte pořád tolik fanoušků?
„Je to asi tím, jak generace našich fandů stárne a plodí potomky, kteří poslouchají nebo aspoň občas slyší to, co si doma rodiče pouští za muziku. A když náš fanda poslouchá Kabáty, tak je jeho děti poslouchají taky. Pak jdou na koncert a ejhle 65 000 fanoušků je na světě.“
Můj táta ale třeba poslouchá dechovku a já dávám přednost Iron Maiden nebo Metallice…
„Tak samozřejmě myslím žánrově blízkou muziku. A když mluvíme o našich fanoušcích, tak jim asi sedí to, že si nikdy na nic nehrajem. Jak se chováme na veřejnosti, nebo třeba v hospodě, takoví jsme i na pódiu. Jsme prostě parta obyčejnech chlápků, co je baví rocková muzika.“
Zítra čtěte rozhovor s manželkou Pepy Vojtka Jovankou - "S bývalkou Pepy Libuškou mám velký problém!"
Přidat názor
