Příběh čtenářky: Našla jsem manželovi práci a on si našel milenku

• Foto: istock.com
15. února 2017 | 06:00

Vždycky jsem byla jedničkářka. Dobře jsem se učila, věnovala jsem se od dětství úspěšně atletice a vypadala jsem dobře. Dodnes mi lidé hádají o deset let méně. Všichni mi prorokovali hezký a úspěšný život. Donedávna jsem o tom byla přesvědčená i já.

Lenoch na krku

Už na střední škole jsem vedla sportovní kroužek pro děti, a protože mě to bavilo, rozhodla jsem se, že se stanu učitelkou. Práce mě ohromně bavila, vedle učení na sportovní škole jsem ještě měla hodiny aerobiku ve fitku. V té době jsem se s přehledem uživila sama – začala jsem dávat soukromé lekce v posilovně lidem, kteří byli ochotní do sebe investovat. Jedním z klientů byl i Filip, amatérský zpěvák. Zafungoval jako zjevení, byla jsem z něj zkrátka vedle.

Začali jsme spolu chodit a docela nečekaně jsem s ním přišla do jiného stavu. A tady se objevil první problém – jak nás uživí? Ještě studoval, měl jen brigády, dohromady moc peněz domů nepřinesl. Nedalo se nic dělat, živila jsem nás já. Brzy po porodu jsem dál předcvičovala a věnovala se klientům, a tak jsme si žili skromně, ale šlo to. Po třech letech přišlo další dítě, teď už plánované. Filip měl pořád brigády, sice stálejší, ale pořád nic moc, takže jsem zas musela začít brzy pracovat.


Bezva nápad

Myslela jsem si, že se Filip časem probere. Pořád jsem hledala něco, co by ho nastartovalo, nakoplo, ale než jsem se vzpamatovala a zastavila se, zjistila jsem, že už jsme spolu 13 let – a nic. Občas ho někde někdo zaměstnal, tahal třeba bedny na koncertech, roznášel pivo v hospodě, dělal ochranku. Jenže doma bylo všechno na mně a visela na mně i tíha odpovědnosti za rodinný rozpočet – většinu peněz jsem nosila domů já. Za ty roky jsem ho nutila dělat jazykové a rekvalifikační kurzy, pod tlakem si alespoň udělal řidičák, abych nemusela šoféra věčně dělat já. Ale to bylo všechno. Dokonce jsem mu zoufale sháněla práci, jak kdybych byla jeho matka.

Nakonec se mi to podařilo přes známé a on měl po letech konečně slušné místo. Z práce nebyl moc nadšený, nechtělo se mu vstávat a sedět v kanceláři. Jenže po pár týdnech se těšit začal a já byla šťastná. Filip se vracel domů veselý, pořád vyprávěl, jaký má skvělý kolektiv. Výplata byla skromná, ale jistá, tak jsem si myslela, že se třeba vzpamatoval.

Jak jsem se mýlila! Z práce se najednou vracel čím dál později, začaly se kupit služební večírky, a dokonce výjezdy na údajné školení. Když byl podruhé za sebou na víkend pryč, zašla jsem si s kamarádkou na kafe. S tou, která mi pomohla práci sehnat. Jak jsme si povídaly, došlo mi, že by přece na tom školení měla být taky. "Na jakém školení?" No, a mně se rozsvítilo. Dobraly jsme se spolu k tomu, že jejich zaměstnavatel školení nedělá, a už vůbec ne o víkendu. A že poslední firemní večírek byl o Vánocích...



Pro dobrotu sama

V neděli večer jsem na Filipa uhodila a on se s klidem přiznal. Že se to prý vedle tak dokonalé ženy, jakou jsem já, nedalo vydržet. Připadala jsem si jako největší pitomec – roky jsem všechno táhla a živila ho, a tohle mám za to! Když jsem ho vztekle vyhodila, ani neprotestoval. Odešel s jedním kufrem. Asi jsem neměla být tak schopná, jenže si na druhou stranu neumím představit, jak a za co bychom bývali žili, kdyby tu odpovědnost za peníze měl muž s velkým M. Sice charizmatický, ale naprosto k ničemu.

Čtenářka Gábina, foto: ilustrační



Autor: zpracovala: hana stuchlíková
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile