Dagmar: Zlomeniny jsme přestali počítat u 20. To mi byly dva roky

15. března 2016 | 06:00

Když se Dagmar Mašková narodila, dávali jí rok života. V porodnici mamince malou holčičku ani neukázali a chtěli, ať ji dá okamžitě do ústavu. Jenže vůle a mateřská láska dokázaly zázraky.

Dagmar přišla na svět už s několika zlomeninami. Lékaři její mamince řekli, že je Dagmar mrzák, že bude hluchá, bezzubá a stejně nepřežije ani rok. Prý je zbytečné se na takové dítě citově vázat. Takhle drsně začal život Dagmar Maškové (25), která celý život bojuje s vzácnou nevyléčitelnou nemocí, jejíž latinské jméno zní Osteogenesis imperfecta.

„Maminka ale nic nepodepsala a vzala si mě domů. Rodičům lékaři sice řekli mou diagnózu, ale nic jiného. Nezbývalo jim než trpělivě čekat, jak se bude moje nemoc vyvíjet. A tak čekáme dodnes,“ popisuje mladá žena, ale v hlase nepoznáte ani náznak zoufalství nebo beznaděje.

Velmi křehké miminko

„Maminka byla naštěstí povoláním zdravotní sestra, takže dokázala méně závažné zlomeniny řešit doma dlahou a podobně. Bylo jich opravdu dost, přestali jsme počítat u 20 – a to mi byly dva roky. Takže za těch pětadvacet let to může být přes stovku. Pochopitelně se mě rodiče snažili chránit, jak to šlo, ale moje kosti byly opravdu velmi křehké. Do jednoho roku mě maminka nosila jen na polštáři,“ vypráví Dagmar, která ve svém věku měří pětaosmdesát centimetrů.

Hlavní příznaky její nemoci tvoří extrémně křehké kosti, namodralá oční bělma, malý vzrůst, křehké zuby a dýchací potíže. S tím souvisí i problémy s páteří. Dále kvůli měkkosti ušních kůstek a jejich srůstání zase často přichází nedoslýchavost.

Slabá na těle, silná na duchu

Dagmar měří pouze 85 centimetrů.
„Moje tělo zůstávalo malé, velmi slabé a křehoučké, tak jsem se snažila dohonit to růstem intelektuálním. V sedmi měsících jsem už zvládala první slova, v roce a půl jsem si četla příběhy z leporel, zpaměti jsem si vyprávěla pohádky odposlouchané z magnetofonových kazet. Do školy jsem ale šla normálně v šesti letech a absolvovala ji spolu se zdravými dětmi. V té době jsem na tom byla psychicky docela dobře a svou nemoc a odlišnost jsem nijak výrazně nepociťovala,“ říká mladá žena.

Děs z jejího zdravotního stavu na ni dolehl až v jedenácti letech, kdy se jí narodili sourozenci. „Najednou jsem si uvědomila, co všechno nemůžu. Musela jsem s tím svést náročný několikaletý boj a najít novou stabilitu, abych mohla fungovat dál.“

Život na plný plyn

Dagmar svůj handicap naštěstí ustála. Vystudovala střední školu, dokonce si udělala i řidičák na speciálně upravené auto, našla si práci. „Nevydržím nic nedělat. Pokud mám čas, tančím s integrovanou taneční skupinou Cyranovy boty. Děláme nejčastěji pohybové divadlo. Vystupujeme po celé republice a občas jedeme i do zahraničí. Dříve jsem s rodiči chodívala plavat a hrála jsem na flétnu. Přistupuju k životu pozitivně a chovám se tak, jak to cítím. Snažím se využít každou životní příležitost a každou možnost, jak se posunout někam dál, bez ohledu na nepříznivé okolnosti. Jsem křehká, ale zlomit mě to přece nemusí,“ uzavírá své vyprávění s neuvěřitelnou dávkou optimismu.

Více informací o její nemoci i pozitivním přístupu k životu najdete na www.vzacni.cz nebo www.lomivky.webnode.cz

Pokud vás zajímají životní osudy, můžete si další přečíst v rubrice Příběhy.

 

Autor: MAJ
Video
1080p 720p 360p
DesktopMobile