Zpověď týrané ženy: Byla jsem oběť, ale už mě neuhodí

4. srpna 2011 | 05:00

Nezlomená osudem se jmenuje kniha, kterou napsala Danka Šárková. Obsahuje útržky ze životů týraných žen, mnohdy žijících ve zlaté kleci. „Kniha je mé poselství, které zní: Můžete se vymanit! Všechno lze změnit! Je to vaše volba! Jsem toho důkazem.“

Byla jsem neplánované dítě, do šesti let jsem vyrůstala většinou u babičky. Táta se rád napil a mámu občas uhodil. Od dětství jsem měla zažité, že dostat pár facek od chlapa je normální. V osmnácti jsem začala bydlet sama, krátce nato jsem ale začala žít s mužem, kterého jsem milovala. Život mi však proměnil v peklo,“ říká Danka, příjemná upravená žena, z níž čiší odhodlání a síla. „Byla jsem troska, na kolenou a zničená, bez špetky naděje. Přesto jsem to dokázala.“

Jeho závislosti

„Zpočátku vztahu můj muž ‚jen‘ chodil domů opilý, což jsem znala z domova. Mlátil do věcí a byl agresivní, ale na mě ruku nevztáhl. Nic, co by mi připadalo nenormální. Brzy jsem otěhotněla a ve dvaadvaceti letech jsem se za něj provdala.“

Byla devadesátá léta, Dančin manžel podnikal a velmi rychle zbohatl. Stejně jako mnoho jemu podobných mladých mužů nával peněz a povinností nezvládal, propadal alkoholismu, workoholismu.

„Zpočátku jsem byla zamilovaná, spokojená,“ říká Danka. Nechtěla jsem se stále hádat, a tak jsem přijala roli submisivní manželky, která se sebou nechá lehce manipulovat. Manžel mě rychle přesvědčil o tom, že je nejlepší muž na světě. Měla jsem pocit, že je dokonalý jako sám bůh. Bylo to špatně, dnes už to vím.“

Agresor a oběť

Poprvé manžel Danku uhodil, když byla těhotná s prvním synem. Postupně se jeho násilí stupňovalo, a to nejen fyzické, ale hlavně psychické. Přesto manželství nějakým způsobem fungovalo a Danka porodila druhého syna.

„Chci říct, že vždycky je agresor a vždycky je oběť. Já jsem byla dobrovolnou obětí, byla to moje volba. Žila jsem ve zlaté kleci poměrně pohodlný život, několikrát za rok jsme jezdili do zahraničí, po světě, na hory, k moři.“ Danka zpočátku všechno řešila s kamarádkami, které na tom byly často stejně jako ona. Navíc jí její situace stále připadala „normální“.

„Alkohol mému muži přerůstal přes hlavu: měl bludy, v noci mě ve spánku mlátil a hledal v mé posteli mého neexistujícího milence, bil mě klíči do hlavy. Nadával mi, že jsem nevděčná mrcha…“

Stepfordská panička

Jaký byl Dančin den? „Ráno jsem vypravila syny do školy nebo školky. Pak jsem se vrátila k němu do postele a musela jsem mu být k dispozici stejně jako kdykoli ve dne i v noci. Doma jsem vedla účetnictví jeho firmy, vařila, uklízela, vozila jsem děti do kroužků."

Danka Šarková dodává jiným týraným ženám odvahu
Danka Šarková dodává jiným týraným ženám odvahu
"Dvakrát denně požadoval teplé jídlo a já musela být stále upravená a sexy jako stepfordská panička,“ usmívá se hořce. „Ze začátku jsem hodně plakala, po letech jsem upadla do jakési letargie, začala jsem být hodně nemocná, nesmírně unavená, měla jsem deprese, sníženou imunitu. Postupně mě odstavil od známých, kamarádek, od rodičů, nikam jsem nesměla chodit.“

Po jedenácti letech manželství, v roce 2001, se Danka pokusila o sebevraždu. „Neviděla jsem jedinou naději, východisko, světlo na konci tunelu. Měla jsem pocit, že když budu chtít odejít, zabije mě. Dětem jsem chtěla zachovat jejich životní úroveň.“

Rvačka mě uzdravila

V roce 2003 jsme se jednou někam chystali. Osočil mě, že mám nemožnou sukni a tlustou prdel, a ve mně se něco bloklo. Vylítla jsem a řezala jsem ho, škrábala a bila. Byl v šoku, takže se zpočátku nebránil. Najednou se z té pokorné ženy, jež se mu stále plazila u nohou, stala divoká kočka."

"Všechen stres, co jsem měla v sobě, křivdy a nenávist se najednou vyvalily ven, aniž jsem to mohla vědomě ovlivnit. Prali jsme se a já jsem na něj řvala, že jsem kvůli němu ztratila svůj život, svou cestu, že to nejsem já! Všechno jako by se ze mě dostalo ven. Od toho dne jsem zdravá a v pořádku,“ vypráví Danka.

Konec soužití se ale ještě zdaleka neblížil. Manžel Dance po tomto krizovém momentu vyšel vstříc, dokonce jednou navštívil manželskou poradnu, na čas se odstěhoval. „Nechal mě ‚nadýchnout svobody‘, sliboval, že se polepší, ale pak mě ještě celé dva roky dusil."

"Těch dvou let lituji. Ale během nich jsem našla sílu ho definitivně opustit. Chodila jsem na kineziologii, relaxačně emancipační masáže, poznala jsem spoustu terapeutů a začala na sobě intenzivně pracovat.“

Danka Šarková se synem
Danka Šarková se synem

Odchod a nový život

„V roce 2005 jsme se rozvedli. Můj muž si myslel, že po odloučení zjistím, že bez něj nemůžu žít, a vrátím se. Neudělala jsem to. Byla jsem úplně odstřižená od financí, auta, bydlení. Začal boj o přežití a o děti. Zpočátku jsem bydlela u rodičů, moc mi pomohlo sdružení RIAPS a spousta dalších lidí."

"Díky intenzivní práci, studiu psychologie a různých alternativních terapií jsem si v hlavě vytvořila jasnou vizi budoucnosti – sebe s dětmi, šťastné, v klidu. Nakonec jsem se postavila na vlastní nohy a syny dostala do péče. Začala jsem pracovat jako manažerka na klinice čínské medicíny, studovala jsem psychologii, chodila na terapie, starala se o děti. Bylo to náročné, ale zvládla jsem to. Chvílemi se jednalo o boj o přežití,“ vzpomíná Danka.

Založila nakladatelství, v němž vydává knihy o osobním rozvoji, pořádá semináře pro ženy a připravuje velký projekt – organizaci, která se bude věnovat týraným ženám a poskytovat prevenci (například pro jejich dcery), krizovou pomoc i pomoc se začleněním zpátky do společnosti. „Chci všem ženám vzkázat, že od násilnického partnera můžou odejít, záleží jen na nich, je to jejich volba.“

Autor: Olga Poucheová, Kbak
Diskuse ke článku
.
DesktopMobile