2°C
Podle Petra Šmolky nám zamilovanost značně mění stav vědomí a výrazně snižuje naše ovládací i rozpoznávací schopnosti. Jsou to ty známé růžové brýle, po jejichž nasazení nevnímáme nic jiného než pocit štěstí.
Chyby partnera nevidíme nebo se nám nezdají být příliš důležité. Naše vjemy jsou emočně zkreslené, navíc potřebu potřebujeme, aby byly v naprostém souladu s každou prožívanou emocí.
„Nekompromisně si pak vybíráme informace, které naši emoci podporují, a odmítáme ty, které jsou s ní v rozporu,“ vysvětluje Petr Šmolka. Varovné signály a názory přátel nebo rodiny nebereme v potaz, řídíme se pouze svými city, nikoli rozumem. Někdy se tomu říká černobílé vidění.
„Značná zlotřilost zamilovanosti spočívá mimo jiné i v tom, že to, co se nám na druhém nelíbí, se neztrácí, ale hromadí někde uvnitř nás. Pak může přijít ona pověstná poslední kapka a celá ta stavba se zhroutí jako domeček z karet. Tím se dá vysvětlit i známá skutečnost, že od velké lásky bývá někdy jen krok k velké nenávisti,“ upozorňuje psycholog
Vrána k vráně sedá
Svůj ideální protějšek si ve většině případů nevybíráme rozumem. Stačí, když se podíváme kolem sebe… „V zásadě existují dva principy výběru: Narcistní, kdy si vybíráme na základě podobnosti se sebou samým, a výběr doplňkový, kdy hledáme spíše protiklad,“ vysvětluje Petr Šmolka.
Významnou roli podle něj hrají i identifikační modely z původní rodiny. Pokud jsme měli s rodiči pozitivní vztahy, pak máme sklon být osloveni partnery, kteří mají cosi podobného s naším rodičem opačného pohlaví. Pokud byly naše vztahy komplikované, pak si často vybíráme partnery, kteří nejsou jako oni.
„Občas to ovšem přeženeme do opačného extrému. Dcera despotického otce si tak může vybrat natolik submisivního partnera, že ho časem bude považovat za neimponující blátivou ozdobu na botě,“ popisuje terapeut.
Na otázku, zda s věkem moudříme a vybíráme na základě špatných zkušeností konečně jiné typy, terapeut nesouhlasně vrtí hlavou: „Ze zkušenosti se prý moudrá hlava učí, pro volbu partnera ale tohle tvrzení příliš neplatí.
I s přibývajícím věkem si vybíráme pořád stejné typy, možná jen kapku ‚apgrejdované‘, tedy mladší. Někdy jdeme pro změnu do protipólu, přitahuje nás jinakost, pak zas nostalgicky teskníme po tom, co nám na předchozím partnerovi vadilo a u nového nám schází,“ vysvětluje.
Nejčastější chyby
A co nám na našich partnerech nejčastěji vadí? Muži prý rádi své polovičky poučují a mentorují, ženy je zase dopalují svou malichernou hádavostí.
Podle Petra Šmolky ale vždy záleží na míře: „Platí, že i ta sebepozitivnější vlastnost, pokud je až příliš intenzivní, nemusí vadit v době známosti, ale pro trvalé soužití představuje neúnosnou zátěž. Dosaďte si tam cokoli, výjimky neexistují!“
Možná vás překvapí, že partner se při troše dobré vůle opravdu Nejčastější chyby A co nám na našich partnerech nejčastěji vadí? Muži prý rádi své polovičky poučují a mentorují, ženy je zase dopalují svou malichernou hádavostí.
Podle Petra Šmolky ale vždy záleží na míře: „Platí, že i ta sebepozitivnější vlastnost, pokud je až příliš intenzivní, nemusí vadit v době známosti, ale pro trvalé soužití představuje neúnosnou zátěž. Dosaďte si tam cokoli, výjimky neexistují!“ Možná vás překvapí, že partner se při troše dobré vůle opravdu
Nuda versus nevěra
Po letech může mít některý z partnerů pocit, že už to není ono, a často hledá rozptýlení ve společnosti. Podle Petra Šmolky nuda není primárně párová záležitost, svého partnera bychom neměli brát jako baviče, který by byl zodpovědný za naše pocity. „Žádný aktivní člověk se nenudí.
Navíc je známo, že během vztahu zákonitě vzrůstá proporce času, který sice trávíme spolu, ale bez vzájemné součinnosti. Každý se věnujeme něčemu, co nás baví, během večera proneseme pět holých vět a uléháme s pocitem, jak to bylo fajn a jak jsme si hezky popovídali,“ říká. Jenže co milenku?
Petr Šmolka podle svých zkušeností soudí, že nevěra ještě nemusí být jednoznačným důvodem k rozchodu, někdy může být naopak šancí na pozitivní změnu. Zvláště v postupně uvadajícím vztahu, kdy si až v tak mezní situaci uvědomíme, jak nám na tom druhém stále ještě záleží. Nevěra je však vždy spjata s krizí důvěry a rozhodně není snadné se přes ni přenést.
S Petrem Šmolkou na rovinu :
Můžete poradit těm, které partner dlouhodobě podvádí, ale kvůli dětem a společným závazkům ve vztahu nešťastně setrvávají?
Nerad bych cokoli radil jen tak naslepo. Jediné, co bych jim mohl s čistým svědomím doporučit, je manželská poradna. Zrovna u nevěr bývá pomoc poradny dost efektivní. Obecně vzato je však opravdu velice sporné, zda držet manželství jen kvůli dětem. Už proto, že mají radary, jimiž monitorují panující atmosféru. Pamatuji dvojici, která sice neměla dítě, ale nechtěla se rozejít kvůli společnému pejskovi. Až se to nebohé zvíře, vždy poslušné a klidné, samo rozhodlo ukončit svůj život pod koly náklaďáku. Také cítilo, že páníčkové jsou spolu jen kvůli němu. Poněkud mrazí, pokud si místo něj do téže role obsadíme děti.
Má vůbec smysl v takovém vztahu zůstávat, nebo dát druhou šanci?
Novou šanci poskytnout lze, předpokládá to však oboustrannou snahu.
Jaký máte názor na tzv. pauzy? Mají smysl?
Jasně definovaná pauza s pevnými pravidly smysl má. Dokonce ji někdy svým klientům ordinujeme. Není však moudré, pokud se někdo k podobnému oddechovému času uchyluje opakovaně. Pak se totiž nikdy nenaučí problémy řešit – jen je odloží a nechá „vyhnít“.
Je vůbec možné, aby byl člověk zamilovaný po celý život?
Hypoteticky to lze, v tzv. kalamitních nebo debaklových vztazích. V obou případech si však svou zamilovanost nehezky odtrpíme. Buď proto, že se střídá s fázemi intenzivní nenávisti, nebo proto, že nám náš partner trvale uniká. Běžná zamilovanost však naštěstí tak do roka až do dvou odezní.
