Středa 29. května 2024
Svátek slaví Maxmilián, zítra Ferdinand
Oblačno, bouřka 21°C

Smířily se s postavou: Příběhy čtenářek, které se naučily žít se špeky, velkým nosem i objemným hrudníkem

  • Příběhy opravdových žen, které smířily s tím, jakou mají postavu nebo jak vypadají a jsou teď spokojené.
    7. listopadu 2013 | 14:48

    Smířit se se svým tělem může být někdy velice těžké, něco o tom vědí naše čtenářky. Tři z nich se nám svěřily s tím, co jim pomohlo smířit se s vadami na kráse, ať už to byl velký nos, velká prsa nebo baculatá postava. A jak jste na tom vy, dokážete mít rádi sami sebe?

  • K smrti jsem nenáviděla svoje prsa. Smířit se s nimi mi pomohl můj muž!

    Ženy s nedostatky
    Autor: Shutterstock.com
    Michaela (27 let)

    Mám prsa od 12-ti let a nikdy jsem neměla pocit, že by ke mně patřily. Přestože mi je kamarádky záviděly, já jsem je nenáviděla. Každé ráno jsem probrečela v koupelně, protože jsem měla pocit, že mám prsa větší než hlavu a že vypadám jako chodící reklama na mléko. Ke spokojenosti mi nepřidaly ani hloupé komentáře některých mužů, kteří se nezdráhali pokřikovat na mě přes půl ulice hloupé poznámky o melounech.

    Halila jsem se do hábitů a stahovala hrudník obinadlem

    A tak jsem se celý život snažila hrbit, abych opticky hrudník schovala, prošla jsem obdobím, kdy jsem pod trička nosila ještě tílko o několik velikostí menší, které mi prsa bolestivě stáhlo, stejně tak jsem se uchýlila ke stahování obinadlem nebo nošení pevné sportovní podprsenky, místo klasického prádla a zakončila jsem to oblékáním se do neforemných halen, které by na mou „přednost“ nepoukazovaly.

    Za všechno může láska!

    Trvalo mi roky, ve kterých jsem nemyslela na nic jiného než na plastickou operaci, od které mě všichni zrazovali, než jsem uznala, že prsa velikosti 36G ke mně zkrátka patří a jen tak nezmizí.  Ke smíření s mým tělem mi nakonec dopomohl můj muž. Pamatuji se, že jsem ze začátku našeho vztahu podprsenku nesundala, ani když jsem se šla koupat nebo spát, prostě jsem mu ty svoje „balóny“ nechtěla za žádnou cenu ukázat, jenže on mě tak nevtíravým a milým způsobem navedl na to, že jsem pro něj krásná, že teď už nemám na zmenšování hrudníku ani pomyšlení. Ne že bych se odvážila nosit výstřihy, ale už se neschovávám, nad hloupými poznámkami mávnu rukou a své tělo jsem začala mít ráda takové, jaké je. Láska zkrátka dělá zázraky.

  • Kvůli velkému nosu jsem brečela, dokud jsem neviděla Barbaru Streisand

    Ženy s nedostatky
    Autor: Shutterstock.com
    Majda (32 let)

    Můj otec je velice charismatický chlapík, jehož velký nos mu nějak nebrání v tom, aby byl okouzlující. U chlapů se zkrátka velký nos tak nebere. Jenže já jsem jeho věrnou kopií. Velký nos jsem měla už jako dítě, nikdo se mi za něj sice neposmíval, ale já jsem to vnímala jako velkou vadu na kráse, že které jsem doslova šílela.

    Hodní sousedé

    Moje problémy s vlastním nosem navíc prohlubovaly hodné sousedky, které poukazovaly na to, jak jsem svému otci podobná slovy „Jako by si tatínkovi z oka vypadala, ten nos, ty vlasy….“ Vraždila jsem je pohledy a pak se dlouhé hodiny prohlížela v zrcadle a přemýšlela, jak bych byla krásná s malým pršáčkem.

    Pomohla mi Barbara Streisand

    Zní to možná trochu divně, ale k tomu, abych se začala cítit dobře, mi pomohla herečka Barbara Streisand, jejíž fotky z profilu jsem našla v jednom časopise. Byla tak krásná s tím velkým nosem, že se mi zatajil dech. Tehdy jsem si řekla, že když může být tak hezký frňák Barbary Streisand, proč by takový nemohl být i můj. Abych se s ním trochu sžila, nechala jsem si nafotit od profesionálního fotografa snímky ve stejném stylu, jako byly ty v časopise a oboje jsem si pověsila nad zrcadlo. Čím déle se na ně dívám, tím více mě napadá, že mi to na fotkách sluší a tím méně si připadám jako ošklivá nosatka.

  • Pohled na vyhladovělou kamarádku mi otevřel oči. S dietami jsem skoncovala.

    Ženy s nedostatky
    Autor: Shutterstock.com
    Martina (34 let)

    Nedělám to ráda, ale mohu se charakterizovat pouze třemi slovy: malá, tlustá, prsatá. Dnes už to říkám s nadsázkou a dokážu se u toho zasmát, ale trvalo mi to!

    Svoji postavu jsem si „nevyžrala“, zkrátka jsem ji dostala od přírody. Smaženého, mastného, tučného a sladkého jsem se nedotkla snad nikdy, moje matka mě naopak držela na zelenině, vařeném masu a hořkém čaji, ale nepomáhalo to, byla jsem zkrátka vždycky tlustá holka. Trvalo mi dlouho, než jsem se s ní smířila, přestala držet drastické diety a brečet nad tím, že nefungují nebo naopak můj stav zhoršují.

    Probudila jsem se díky anorexii mé kamarádky

    Když mi bylo třicet, nemyslela jsem na nic jiného než na hubnutí, na to kolik toho sním a jestli nepřesáhnu denní množství kalorií. S mojí nejlepší kamarádkou jsme se navzájem hlídaly a podporovaly a chvíli se zdálo, že mám nakročeno správným směrem. Ze svých 98 kilo jsem se dostala na 90 a tam se ručička na váze zastavila, ať jsem dělala co chtěla. Úspěch to sice byl, ale ne takový, jaký jsem si vysnila.

    To mojí kamarádce šlo tenkrát hubnutí lépe, záviděla jsem jí, že už váží o polovinu méně, ale netušila jsem, co za tím je.  Po roce z ní zbyla kost a kůže, nemohla jíst, neměla sílu ani chodit a v nemocnici jí udržovali na umělé výživě. Ten otřesný pohled na kostnatou, kamarádku, která byla na pokraji smrti a vážila jen asi 40 kilo, mě natolik vystrašil, že jsem s dietami nadobro přestala. Uvědomila jsem si, že raději budu veselá holka při těle, než sice hubená, ale navždy nemocná pacientka psychiatrie.

Klíčová slova:  diety, hubnutí, prsa, krása, láska, ženy
Diskuse ke článku
.