9°C
Ženy ve starém Římě používaly kus bavlny, obyvatelky Indonésie zase rostlinná vlákna a v Africe své ženské problémy řešily použitím kusu trávy. Ať tak či tak, vždy za stejným účelem – zabránit krvácení. Tak to alespoň popisuje Nancy Friedmanová ve své knize Vše, co byste měla vědět o tamponech.
Ovšem tampon, jak ho dnes známe my (nebo alespoň v přibližně takové podobě), se objevil v Evropě až na přelomu 18. a 19. století, kdy ženy začaly používat smotané kusy bavlny s provázkem, kterým je tahaly ven. Tehdy jej ale používaly i k jiným účelům, které si dnes my asi těžko dovedeme představit. Onen malý předmět sloužil jako antikoncepce nebo třeba léčebný prostředek, kdy byl napuštěn léčivou látkou, a lékaři tak řešili choroby týkající se intimních partií. 
Jen pro bohaté
V roce 1879 pak tampony začaly být komerčně prezentovány a prodávány jako hygienické potřeby. Ale trochu odlišně než dnes. Vata byla smotána do tří čtyř kuliček a skrze ně byl protažen provázek nebo nit. Celé to bylo napuštěno glycerinem a zastrčeno v duté dřevěné trubce. Ta tam byla proto, aby se žena nemusela sama sebe dotýkat mezi nohama. Tehdy to bylo naprosto nepřístojné.
V návodu bylo napsáno, že si žena musí trubku vrazit co nejhlouběji do pochvy, až tam bude celá, ale tak, aby provázek koukal ven z vaginy. Poté si měla žena dřevěnou trubku vyjmout. Tehdy šlo ale o skutečně drahou záležitost, kterou si chudé ženy nemohly dovolit.
Hlavně se nedotknout!
Pro širší sortu žen se staly tampony dostupné až ve třicátých letech minulého století. Praktický lékař Earle Cleveland Hass musel doma poslouchat věčné nářky své ženy, kterou obtěžovalo používat objemné vložky. Když si jej v roce 1933 nechal patentovat, musel se shledat s vlnou kritiky a nevole.
Dle tehdejších konvencí bylo naprosto neslušné, aby si žena sahala mezi nohy, nota bene si mezi ně něco strkala. Navíc takového tvaru. Lidé se domnívali, že jí to musí způsobit akorát rozkoš. Jiné zlé jazyky zase tvrdily, že se takto připravují mladé ženy o panenství. I proto se tampony vyráběly s aplikátory, které sloužily k tomu, aby si skrze ně mohla žena pomůcku zavést a nemusela se sama sebe dotknout.
Jak se tampon postupně vyvíjel a rozšiřoval mezi více a více žen, mnoho uživatelek se setkalo s nepěknými alergickými reakcemi, které vznikaly v důsledku toho, že tampony byly velmi parfemované, aby přebily pach, o němž si ženy myslely, že jej musí cítit všichni na míle daleko. Ačkoliv krev sama o sobě, pokud je na tamponu uvnitř, nemá žádný pach, který by mohl majitelku nějak znervóznit.
Když ženy převzaly mužskou roli
A tak šla doba dál a ženy se čím dál tím častěji snažily si tampony vyrábět doma samy, svépomocí. Největší slávy se ale tyto hygienické pomůcky dočkaly během druhé světové války, kdy většina mužů bojovala za vlast a ženy musely dělat jejich práci. Při těžkém provozu pak tohoto malého pomocníka skutečně ocenily.
Mezi lety 1979 a 1980 ale vyplulo na povrch několik skandálů. Objevilo se totiž 55 případů žen, u kterých se projevil syndrom toxického šoku, na který dámy zemřely. Začaly se totiž vyrábět ultraabsorpční tampony a ženy si je nechávaly zavedené často mnohem déle, než bylo doporučováno, což akorát podporovalo bakterie, které poté na organismus ženy zaútočily.
Tyto vadné výrobky byly staženy z prodeje a výrobci se také museli zavázat k tomu, že od nynější doby budou riziko vzniku syndromu toxického šoku uvádět na balení. Od té doby byly tyto potíže zásadně eliminovány a nyní se syndrom objevuje už jen zřídkakdy.
I když byly tampony dlouhou dobu mnoha lidmi (hlavně muži a církví) zatracovány, my ženy můžeme být vděčné za to, že se tento malý kousek bavlny dokázal udržet v našich životech tak dlouhou dobu.
