Můj syn je vězněm ve vlastním těle, říká maminka malého autisty | Pro ženy | Blesk.cz

Můj syn je vězněm ve vlastním těle, říká maminka malého autisty

2. dubna 2012 | 07:45

Nikdy nepozná pocit štěstí, emoce jdou mimo něj, lásku či nenávist necítí. Má ale geniální schopnosti, neuvěřitelné hudební nadání. Malý Ondřej je prostě "jiný". O tom, jaké je vychovávat malého autistu se dočtete v příběhu maminky Zdeny (30).

Umíte si představit někoho zcela uzavřeného do svého vnitřního světa? Takovým lidem se říká autisté. Někdy mají geniální schopnosti v mnoha oborech – v matematice, hudbě, nebo mívají absolutní paměť… Vychovávat autistické dítě je složitější, než si kdo umí představit. Příběh třicetileté Zdeny V. je toho důkazem.

Přerušené tradice

„Rodiče jsou lékaři, takže se předpokládalo, že budu pokračovat v rodinné tradici. Já se ale dala na speciální pedagogiku se zaměřením na mentálně postižené děti. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi tento obor bude tak moc hodit,“ začíná svůj příběh mladá žena.

Dítě si vybojovala sama

Ještě před promocí paní Věra otěhotněla. Syna si nechala, i když na něj zůstala sama. „S jeho otcem jsem se rozešla ještě předtím, než se malý narodil. Není uvedený ani v jeho rodném listě,“ vypráví Zdena. I teď cítí něco jako smutek – hádky a rozchod s přítelem, „nechtěné“ dítě, to vše jako by mělo teprve předznamenat přetěžké období, kterým si měla projít.  

Zvláštní chování
Autismus je velmi neurologická porucha.

Z rozbitého vztahu se Zdeně narodil syn Ondřej. „Byl odmalička zvláštní, prostě jiný než ostatní děti. Například chrastítkem pohyboval vždy ve stejně pravidelném rytmu, seděl v postýlce a jen se monotónně kolébal. Na mluvení ani jiné podněty nereagoval, nevyrušila by ho snad ani střelba z děla. Později se poruchy chování stupňovaly, špatně rozeznával obličeje, hystericky reagoval na všechno nové, neznámé. Jeho projevů si samozřejmě všiml můj otec, dětský lékař. Po mnoha vyšetřeních jsme si vyslechli to, čeho jsme se tak báli: autismus,“ vzpomíná na jednu z nejtěžších chvil života matka malého Ondry.

Kdo to nezažil, neví, o čem je řeč

„Museli jsme vymyslet systém. Především najít přesné a neměnné rituály, rutinu, kamenný řád věcí a činností. Ondra i na sebemenší změny reagoval hystericky, křičel, válel se po zemi. Potíží byla i chůze. Nesměli jsme ani přidat, ani ubrat na tempu. A bylo toho o hodně víc,“ mluví o nepředstavitelných počátečních obtížích paní Věra.

Jídlo podle pravítka

Časem pravidla domácího provozu přece jen nějak vykrystalizovala. Rodina mohla vařit různá jídla, ale v tutéž hodinu a ve stejném nádobí. Chlapec se stále podvědomě zaměřoval na to, aby věci, které ho obklopují, vypadaly souměrně a symetricky. I jídlo na talíři.

Geniální hudebník bez pocitu štěstí?
Autismus je velmi neurologická porucha.

Jednou Ondru zaujaly housle. I když je nikdy neměl v ruce, začal spontánně hrát. A nevyloudil jen pár zvuků, ale „vystřihnul“ hned celou skladbu. Podle učitele hudby prý má výjimečné nadání a může z něj být virtuóz, pokud ho hudba časem neomrzí, což je u autistů klidně možné. Přesto nikdy nepozná pocit štěstí, emoce jdou mimo něj, nechápe lásku, i veškerá hnutí mysli, které my ostatní tak intenzivně prožíváme…

Vzpomínky na budoucnost

„Velká zatěžkávací zkouška nás ještě čeká, až půjde Ondra do školy. Podle psychologa může chodit do normální třídy, pokud ho děti mezi sebe vezmou a učitelé budou brát ohled na jeho odlišnost. Víte, když někdy přemýšlím o svém osudu, říkám si, že ačkoli nevěřím v Boha, musel mě k mému nesnadnému mateřství někdo předurčit.

Už skvělými rodiči – lékaři, studiem speciální pedagogiky, možná i mou povahou. Snažím se ve všem najít to dobré a pozitivní. Teď je pro mě ale nejdůležitější Ondra a jeho místo tady na tomhle světě. Když už je sám ve vlastním vnitřním vězení, chci u něj stát, dokud to zvládnu,“ uzavírá Věra.

Co je autismus?
Autismus je velmi neurologická porucha.

•    Jde o neléčitelnou nemoc, která je výsledkem neurologické poruchy.
•    Jeho typickými příznaky je nutkavé opakování nějaké činnosti, děti například celé hodiny znovu a znovu ukládají předměty do dlouhé řady.
•    Vážným problémem jsou sociální kontakty. Vztahy a emoce chápou autisté jen stěží, nebo vůbec ne, a snaží se jim vyhnout.
•    Díky schopnosti myslet v abstraktních nebo konkrétních obrazech, mají někteří jedinci výjimečné nadání například pro matematiku – dokážou rychle pracovat s obrovskými čísly, určovat velká prvočísla atd.  
•    Mívají dokonalou také encyklopedickou nebo hudební paměť či schopnost zapamatovat si a pak graficky zreprodukovat každý detail, který vidí.

Autor: Silvie Risová, Kema