Váží stejně jako dvě dospělé štíhlé ženy. Není divu, vždyť Suman z vesničky Matiala ze západního Bengálska spořádá dvě obrovská plata rýže, dvě misky smažené ryby, dvě smažená vejce a několik omelet. A to jen k obědu, poté, co pozřela dvě snídaně skládajících se ze sušenek, banánů, rýže a vajec.
Malý velký "otesánek"
Matka Beli Bibi (32) si není jistá, kolik toho vlastně dcerka sní. Hned po obědě totiž běží přes silnici k sousedům, aby sehnala ještě něco na dojedení. "Má hlad vlastně pořád. Často hlady pláče. Když jí nedám najíst, svalí se na zem, začne plakat a jíst bahno. Nerada vidím svou dceru smutnou. Tak jí prostě nakrmím. A co jiného můžu dělat?" ptá se nešťastná matka.
Suman se narodila úplně zdravá s normální porodní váhou. Vážila necelé čtyři kila. Její chuť k jídlu ale začala růst od okamžiku, kdy se poprvé napila mléka. To je však v Indii drahé a otec si ho nemohl dovolit kupovat. Krmili proto dcerku rozdrceným obilím. "Možná je to všechno moje vina. Ve dvou letech totiž vážila Suman téměř čtyřicet kilo," říká zkroušený otec.
Denní jídelníček1. snídaně v 7:00 hodin: Dopolední svačina: |
Rodina trpí hlady
Otec malé Suman, osmatřicetiletý Jalal, pracuje jako farmář. Týdně vydělá v přepočtu asi 270 korun. Všechny peníze však padnou na jídlo pro "nenažranou" dceru. Zbytek rodiny trpí hlady. Moc jídla pro ně totiž nezbývá.
Dívenka za týden spořádá 14 kilo rýže, 8 kilo brambor, 8 kilo ryb a asi 180 banánů. A k svačině samozřejmě navíc hromadu bengálských sladkostí a krémových dortů. K odpolední svačině sní patnáct sušenek a deset banánů na posezení.
Potřebuje pohyb, hýbat se ale nemůže
Suman by potřebovala pohyb jako sůl. Problémem však je, že už po minutě chůze padne schvácená na zem. Hýbat se prostě už nemůže. Ani cvičení nepřipadá v úvahu. Dívka tak tráví celé dny před televizní obrazovkou nebo venku pozoruje
Rodinný lékař, který má Suman v péči už od narození, rodiče varuje. "Je načase, aby vzali situaci vážně. Jestli bude Suman i nadále jíst tak jako teď, velmi brzy umře na srdeční zástavu. Je nejvyšší čas s tím něco dělat," říká. Rodiče však nemají představu, jak dceři omezit přísun potravy.
"Když hodně pláče, onemocní a začne krvácet z nosu. Takže se snažíme, aby nebyla smutná a poskytujeme jí, co chce. Jídlo jí dělá radost. Jsme totálně bezmocní. Máme svázané ruce," tvrdí matka.