Slibujete odměny za dobré známky? Takové „uplácení“ je chyba

Optimální vnímání hodnoty známek a především pak práce s chybou. To by u vás doma, a hlavně v českých školách, mohlo ledacos vyřešit. Že se tak ještě neděje a naše děti jsou často vystavované jasně danému hodnocení ve stylu „za 1 chybu – dvojka, za 2 chyby – trojka“ a doma za to ještě dostanou „sekec“, jim do budoucna vůbec neprospěje. Pojďte se pro ně a s nimi učit pracovat se známkami a vnímáním chyb jinak. Právě teď, s blížícím se pololetím, je to ideální příležitost.

Jak to funguje s odměnami za známky v praxi:

1. Pokud po dětech chcete samé jedničky nebo „aspoň vyznamenání“ a ženete je k cíli tu s vidinou PlayStationu, tu s vidinou telefonu, učíte je, že jsou pro všechny kolem sebe „dobré“, jen když nosí „samé“.

2. Podvědomě mohou skrze i dobře míněnou motivační odměnu vnímat, že i vy je budete mít radši, když budou mít lepší známky, tedy, že jejich hodnotu určuje průměr ve školním prospěchu, nikoliv to, kdo jsou.

3. Aniž si to uvědomujete, předáváte jim „uplácením“ za lepší známky také informaci, že snažit se ve škole a v celém procesu učení mají jen tehdy, když za to něco dostanou. Ale ve škole má jít přece hlavně o samotný proces učení, o start ve vzdělávání, ve kterém budou samy chtít pokračovat ideálně po celý život.

4. Známky a případná absence odměny se zároveň stávají strašákem. Děti se dostávají do stresu z toho, že nesmějí udělat chybu, protože za chybu se trestá. Ve škole špatnou známkou, doma za špatnou známku absencí „dárku“. Tedy, že chyby jsou něco nežádoucího. Ale tak to není.

Vidíme, co se nepovedlo, míjíme, co se povedlo

„My všichni jsme v tom vyrůstali. V nastavení, kterému vládl strach, abychom hlavně neudělali chybu. Nastavené je tak naše školství, děti bojují o jedničky, o bezchybnost, která neexistuje. Známkujeme počet chyb, tedy trestáme za chyby, neumíme si to bez toho v procesu učení ani představit, ale my jako pedagogové i my-rodiče zapomínáme vnímat, že právě hledáním chyb a upozorňováním na ně někdy narušujeme proces učení,“ říká k tomu Mgr. Jana Stejskalová, máma, pedagožka, lektorka a mentorka, vedoucí pracovní skupiny v projektu Eduzměna.

Pokud jen sčítáme chyby a doslova po nich slídíme, ubíráme tak sobě, ale především dítěti, prostor možnosti soustředit se na to dobré, co se mu povedlo. Zvlášť pokud se opravdu škola drží známkování typu „za 3 chyby – čtyřka“ může se pak vaše dítě dívat na hustě popsanou stránku, kde bylo všechno dobře, až na ta tři kritická místa.

Chyba, nebo prostor pro zlepšení?

„Úplně optimální by bylo, kdybychom přestali ve školách i doma v procesu učení vůbec používat slovo chyba. My ho v rámci workshopů nahrazujeme spojením, místo pro zlepšení - a tak s tím také pracujeme. Podporujeme učitele v tom, aby změnili své postupy. Pokud například píšou s dětmi test a ukáže se chyba, není to důvod k horší známce, ale k tomu, že si já jako pedagog řeknu, že právě v této látce, v tomto bodu, je ještě rezerva, místo pro zlepšení, místo, které žák potřebuje lépe probrat…,“ vysvětluje odbornice s tím, že se v českém školství děje ještě jeden přešlap - děti se mnohde známkují v celém procesu učení. A to podle ní není správné.

„Proces učení má dvě fáze. V té první trénujeme, pilujeme, stejně jako sportovci na závody. A stejně jako oni, až ve chvíli, kdy máme dokončené téma ve výuce, přijde závod – písemka. Čas měřit, jak to umíme, a prostor pro hodnocení. Po důkladném tréninku. Ale ve školách se známkuje i uprostřed procesu učení, kde by stačilo dávat zpětnou vazbu. Kdybychom se tohle naučili dělat jinak, počkat, až budou mít děti natrénováno, vstřebají látku a budou jí rozumět… a teprve potom bychom známkovali, máme v otázkách práce s chybou zvládnutý velmi důležitý krok,“ doplňuje dál Mgr. Jana Stejskalová.

Nejdřív opravují samy děti!

Důležité pro ni také je, aby se opravování chyb neodehrávalo jen zvenčí, z ruky pedagoga. Ale aby docházelo k tzv. sebehodnocení, kdy si žák sám má prostor uvědomit, kde udělal chybu a proč, i to, co by potřeboval, aby se „místo pro zlepšení“ mohlo zlepšit. „Sebehodnocení totiž významně posiluje odpovědnost dětí za jejich vlastní proces učení. Vidí svá slabší místa, uvědomí si, proč jsou ta místa slabší, a mají příležitost říct si o hledání způsobu, jak posílit to, co jim nejde,“ konstatuje odbornice. Skvěle také funguje tzv. vrstevnické učení, kdy si děti chyby opravují navzájem, diskutují o nich a znovu jen posilují proces učení.

Domácí manuál pro rodiče

A přestože se zatím bavíme hlavně o nastavení vnímání chyb ve školách, je zásadní si říct, co můžeme jinak udělat v tomto směru my, rodiče. Aby se konečně změnilo hodnocení studijních výkonů dětí z honu za chybami na sledování toho, jak rostou a zlepšují se.

1. Učte se spolu s dětmi zaměřovat pozornost na to, co se povedlo. Mluvte s nimi o tom, jak se posunuly za poslední dobu. Veďte je k vnímání silných stránek, dovedností. „Zvědomíte jim tak to, jakého pokroku byly schopné dosáhnout,“ konstatuje Mgr. Jana Stejskalová.

2. „Ve sféře vlivu každého rodiče je také přestat se ptát na známky, a pokud je to nutné, podpořit dítě v pátrání po tom, proč se v učení objevilo ono slabé místo. Tohle přesně je totiž cesta k efektivnímu učení, k lásce dětí k učení, ke škole,“ doporučuje odbornice.

3. Nezkoušejte ani opačný extrém, neučte dítě radovat se z chyb. „V poslední době se o tom často hovoří, že máme chyby vnímat kladně, až s radostí. Ale to je nereálný požadavek. Zjistit, že jsme udělali chybu, znamená vždycky náraz, po kterém přijde negativní emoce. Je to úplně přirozené a není třeba to ani přetloukat nějakou radostí z chyby, ani nad tím mávat rukou, že se nic neděje,“ popisuje Mgr. Jana Stejskalová a pokračuje: „Když ale pomůžeme najít příčinu i způsob, jak se s chybou do budoucna poprat, přijde tzv. emoční vlna, kdy se lítost, vztek, zklamání z chyby nakonec překlopí do radosti ze zvládnutí něčeho nového."

4. Pokud vstoupíte do procesu učení nabízením dárků, dítě nikdy nebude pátrat po příčinách chyb. „Nebude se snažit porozumět, čemu nerozumělo, nezvědomí si učební procesy a výrazně se tak snižuje šance na vytěžení té chyby – protože vlastně vůbec nenastane ona emoční vlna, která by dítěti pomohla se skutečně posunout.“

Projekt časopisu Maminka K tabuli půjde… České školství! podporuje Nadace České spořitelny.