Středa 23. září 2020
Svátek slaví Berta, zítra Jaromír
Oblačno, déšť 22°C

Na cestách se toho o sobě dozvíte nejvíce, říká mladá cestovatelka Lucie Piedová

3. června 2020 | 06:00

Lucii Piedové, mladé cestovatelce, koluje v žilách francouzská krev. Už od mala pendlovala mezi Paříží a Kladnem. Cestami po Evropě to začalo. Odvážná žena však procestovala už půlku světa a mimo jiné se ocitla, jako jediná žena za velmi dlouhou dobu, mezi ozbrojenými muži na nejvyšší hoře Srí Lanky, na zakázaném území. Co všechno ji na jejích cestách ještě potkalo?

„Jmenuji se Lucie a vystihla bych se jako francouzsko-česká holka, která miluje život a má plnou hlavu nápadů a snů,“ přečteme si v úvodním medailonku na tvém cestovatelském blogu Luci Pied. Takže ti v žilách koluje opravdu i francouzská krev?

Ano, přesně tak, tatínek je Francouz žijící v Paříži a s mojí maminkou se seznámil v Česku. Přestože jsou rodiče už několik let rozvedení, maminka žije ve Francii, přesněji řečeno v Alsasku, a to již 6 let.

Takže žiješ odděleně od své rodiny?

Přesně tak. Maminka si našla přítele. A je opět francouzské národnosti (smích). Já bydlím v našem původním bytě v Kladně, v mém rodném městě.

A jak to zvládáš? Musí ti být smutno.

Ono se to nezdá, ale Alsasko je poměrně blízko, je v těsné blízkosti s německými hranicemi, cesta trvá přibližně 7 hodin, takže maminka za mnou jezdí tak 2x do měsíce na prodloužený víkend nebo já za ní. Teď je to samozřejmě složitější v současné situaci, ale zvládáme to. Mojí velkou oporou jsou také prarodiče z mamčiny strany, bydlí kousek ode mě. Takže když potřebuji, jsou tu pro mě. 

Předpokládám tedy, že umíš plynně francouzsky…

Umím, ale velmi ráda všem připomínám, že anglicky lépe (smích). Je to právě i kvůli cestování, kdy mluvím většinou jen anglicky a vždy jsem se tomuto jazyku věnovala. Francouzštinu nepoužívám tolik, jak bych si přála.

Kde se v tobě vzala vášeň cestovatelského dobrodruha? Pramení to právě z odlišné národnosti tvých rodičů?

Přesně tak. Myslím, že je to i tím, že se rozešli v době, kdy mi byly 4 roky, a byla jsem proto zvyklá často cestovat mezi Paříží a Kladnem. Musím říct, že v sobě cítím ten promíchaný temperament (smích). Dokonce i mé chuťové pohárky jsou primárně francouzské. Miluji i francouzské filmy, hudbu i styl humoru. Možná tě překvapím, ale já jsem obrovský český vlastenec!

Opravdu jsi takový český patriot? Takže i když máš možnost žít v zahraničí, chceš nadále zůstat v České republice?

Vážně! A ke všemu miluji náš český jazyk, je tak malebný! Samozřejmě jsem situaci pečlivě zvážila, a ačkoliv mám ideální zázemí a příležitost k tomu začít nový život ve Francii, jsem ráda tady. Maminka ve mně probudila touhu v objevování, poznávání, ale nejen krajin, ale i sebe samotné. Ale i babička s dědou mě motivovali k cestování, protože litují, že za minulého režimu takové možnosti nebyly. A právě při cestování se toho člověk o sobě dozví úplně nejvíce. Zjistila jsem, že jsem hodně citlivá a potřebuji rodinné i přátelské vazby. Chci sdílet se svými přáteli společné zážitky. Takže budu stále objevovat nová místa, ale tady je můj domov.

Předtím, než jsi začala cestovat, jsi pracovala v korporátech, kde tvá kreativní duše trpěla. Nemýlím se?

Začalo to přesně tím (smích). Pracovala jsem zpočátku na letišti v Duty Free shopu, kde jsem byla dlouhých 3 a půl roku. Měla jsem možnost uplatnit jazyky, což jsem vždycky chtěla, a krásně jsem tam rostla – od brigádnice až po konzultantku luxusní kosmetiky. Nebyla ale možnost dále růst, a tak jsem se přesunula do Dioru.

Dior – to je takový dívčí sen, řekla bych.

Přesně tak, pro mladou dívku je to jedna z vysněných prací. Pracovat v kosmetickém průmyslu a ještě pod tak velkým brandem. Navíc, vzhledem k pozici merchandisera, jsem cestovala různě po městech. Jenomže já jsem hrozná všetečka a v tu dobu jsem vystudovala marketing a chtěla jsem do reklamy proniknout o něco hlouběji. Tak jsem se přesunula do Tesca, na pozici koordinátora značky. Byla skvělá zkušenost připravovat kampaně a reklamu pro platformy, jako je televize, různé magazíny či rádia, ale bohužel to byl korporát a tam právě to mé druhé, kreativní já trpělo a nemohla jsem se prosadit tak, jak bych chtěla.

Kam tedy pak tvé cesty vedly?

Odletěla jsem na jazykový kurz do Austrálie na přibližně 4 týdny, to byla taková moje první zkušenost s delším odletem než na dovolenou. Po návratu jsem vyměnila kosmetický průmysl za módní a starala jsem se jako produkční o luxusní značky, jako je Karl Lagerfeld, Gant aj. Pak ale nastal zlom a odcestovala jsem na 3 měsíce do Asie, poté jsem byla ještě půl roku v Německu u přítele, ale to bohužel nedopadlo.

Podívejte se do fotogalerie na krásná místa!

Strávila jsi tři měsíce v Asii, jaký byl tvůj první cíl?

Mým prvním cílem byla Srí Lanka, kam jsem odletěla přes Workaway, což je nezávislý projekt několika nadšených cestovatelů, kteří vytvořili kontakt mezi místními a dobrovolníky, jenž jim nabízí výměnou za práci ubytování a stravu. Samozřejmě toho člověk získá daleko více. Když se řekne dobročinná práce, pro mnohé je účel práce dosti zavádějící. Většinou se nejedná o sbírání odpadků na plážích a podobně. Já tam třeba letěla za účelem spravování sociálních sítí, jako je Instagram či Facebook, jedné firmě, která se specializovala na vyhlídkové lety na velryby. Snažili se propagovat letecký způsob objevování těchto úchvatných zvířat, jelikož lodě jim narušují jejich komfortní zónu a vyvádí je zkrátka z míry. Takže jsem s kluky lítala letadlem a fotila jsem je seshora. Létali s námi turisté z celého světa, a tak jsem fungovala i trochu jako průvodčí a vyprávěla jsem jim zajímavosti o velrybách, které jsem se za tu dobu naučila, ale také o celkové biodiverzitě na Srí Lance.

Zajímavosti o velrybách? Podělíš se s námi o nějakou, o které určitě nevíme?

Tak pozor. Když velryba prdí, tak je to hrozně svítivý, neonový a růžový. To je fakt bomba (smích).

Jako opravdu? Nechceš mě teď nachytat?

Opravdu (smích). Bylo to krásně vidět z letadla. A v anglickém jazyce to teprve bylo roztomilé povídat. Turisté byli nadšení, tím jsem si je získala (smích). Zajímavé ještě bylo, že vždy bylo opodál i hejno delfínů. Velryby jsou známé tím, že si občas někoho adoptují, třeba právě i ty delfíny, a berou je pak za své.

Co tě život na Srí Lance naučil?

Život tam mi toho hodně dal. Trávila jsem totiž svůj veškerý volný čas s lidmi z firmy – s piloty, mechaniky i mým šéfem, který mě bral na výlety. Díky nim jsem zažila Srí Lanku očima domorodce, ne turisty. Ačkoliv jsem toho hodně procestovala, měla jsem pocit, že už nic lepšího nepřijde. Člověku tam dojde, že je nohama na zemi, zažila jsem pocity ryzího štěstí, v plavkách, nenalíčená, při západu slunce. V souznění s přírodou a bez zbytečného materialismu.

Co následovalo potom?

Ze Srí Lanky jsem letěla do Singapuru, kde jsem se setkala s přítelem, poté jsme letěli do Bangkoku a pak do Vietnamu, z jihu na sever. Z Ho Chi Minh přes Hoi An, Hue až do Hanoie. Tam jsem ale zase osiřela, a tak jsem se rozhodla letět do Kuala Lumpur, kde jsem se zdržela pár dní, a poté mé cesty vedly na Bali. Musím ale říct, že mě hodně zklamalo, nebylo to ono, je to opravdu už hodně turistické. Najednou jsem pocítila, že chci letět domů, ale ještě jsem to nevzdala a procestovala jsem ostrovy kolem.

Takže jsi byla i s přítelem, ale poté si cestovala opět sama. Přihodilo se ti na cestách i něco nepříjemného?

To víš, že ano (smích)! Několikrát jsem volala mamce s hysterickým pláčem! Jedna nepříjemnost se stala právě v Ubudu na Bali. Domluvila jsem si přes Airbnb takové ubytování uprostřed džungle, bez oken, jen s roletami. Měla jsem plné zuby toho typického turismu na Bali, a tak jsem si říkala, že tohle přesně potřebuji. Jenomže majitelka domu byla v Austrálii, a i když jsem měla ubytování zaplacené, došlo ke komunikačnímu šumu vzhledem k časovému posunu a řidič, který měl pro mě do Ubudu přijet a odvézt mě, nedorazil, paní mu nedala vědět. V ten moment se mi ale úplně vybil mobil a ke všemu jsem stála v červené zóně, tam, kde nejezdí taxi. Do toho všeho na Bali nejsou hotely jasně označené, není lehké se tam vyznat. Takže jsem stála uprostřed Ubudu, začala jsem hystericky brečet a přešlapovala sem a tam. Stočila jsem se do klubíčka v pláči na schodech a v tom ke mně přišel mladý, švédský pár, zda jsem v pořádku. Vysvětlila jsem jim situaci a na to konto mi nabídli, že tady bydlí opodál v hotelu a ať jdu s nimi. Měla jsem štěstí a v hotelu měli volné místo, a tak jsem nakonec přespala za 150 Kč na noc i se snídaní! Paní mi druhý den s omluvou volala a vykompenzovala mi moji škodu.

V téhle situaci by se určitě nechtěl ocitnout žádný cestovatel. Zmínila jsi ale na začátku, že se ti stalo více příhod…

Na tuhle rozhodně nikdy nezapomenu. Ta se stala ještě na Srí Lance. Můj šéf naplánoval výlet do vnitrozemí. Jeli jsme do malebné vesničky Ella, která je v obložení čajových plantáží, úžasné místo, kam jsem se hrozně těšila. Předala jsem mu seznam míst, která bych chtěla navštívit, ale ten mi připravoval můj srílanský kamarád Chirath. Zaznamenal tam i nejvyšší horu Srí Lanky a já neměla páru, o co se jedná. Byli jsme s šéfem v golfovém klubu, kde se se všemi zdravil jako se starými přáteli. Po chvíli mi vysvětluje, že se pojedeme podívat na Pedro Mountain, právě tu nejvyšší horu. Zajásala jsem, protože jsem nevěděla, co mě čeká. Přijelo pro nás auto s jeho kamarádem a dvěma ozbrojenými muži ve vojenských oblecích. Nenechávala jsem na sobě nic znát, ale dost mě to vyděsilo. Jenomže jsme cestou míjeli kontroly s ozbrojenou stráží a vstupy do oblasti byly obehnané ostnatými dráty. Tady jsem pocítila sucho v krku a ptala jsem se, nač ty kontroly a o co to tu jde. Když jsme zastavili na vrcholu, šéf vystoupí a povídá: „Luci, musel jsem říct, že jsi moje manželka, aby tě sem pustili, takže když tě vezmu za ruku, nezdráhej se.“ V tom mi naprosto zatrnulo a chtěla jsem vědět, kde to přesně tedy jsme. „Na Pedro Mountain, vojenské základně, která je nepřístupná jakékoli veřejnosti. A jelikož je můj kamarád vysoce postavený úředník a já zase vysloužilý válečný pilot, mám to privilegium tě sem vzít jako jedinou dámu široko daleko za hodně dlouhou dobu. Kolem nás je národní park plný leopardů, proto jsou tu ty ostnaté dráty.“ Všude kolem byla mlha, nebylo vidět na krok a já se najednou cítila úplně bezbranná a padla na mě úzkost. Tohle privilegium bych si příště klidně odpustila.

To jsou poměrně silné zážitky. Chybí ti cestování?

Strašně. Ale nyní si to kompenzuji objevováním nových míst po České republice. A i díky mému bonusovému pořadu s Víkendem po Česku, který můžete vidět na internetové platformě NOVA PLUS, mám konečně možnost poznat i naši krásnou zemi.

Kdybys mohla doporučit jedno místo v naší vlasti, které stojí za návštěvu, které by to bylo?

Určitě České Švýcarsko, z toho jsem byla opravdu nadšená!

Autor: Žaneta Podlahová