2°C
"Pojďme se bavit o tom, že se chcete osamostatnit, že se cítíte ve vašem manželství jako tříleté dítě…"
Zarytě jsem dál mlčela a sama sebe se ptala: Proč nám naše matky neřekly, že vstupem do manželství necháváme za dveřmi i své velké sny, odhodlání stát se někým. Jsou holčičky, které se narodí matkami, pak věrně slouží svému muži a dětem. Jsou holčičky, které rebelují a naivně se domnívají, že neskončí jako jejich ušlápnuté matky u sporáku, kde definitivně pohřbily své ambice a ideály v polévce, přesolené omáčce a spáleném guláši…
"Můžeme mlčet, ale nemusíme… Pojďme se bavit o tom, jak jste se ve dvou letech styděla. Proč se tak malá holčička stydí? Co provedla, že se schovává za matku?" ptal se mě psychoterapeut. Jeho otázka mě vážně zaskočila, najednou jsem nevěděla, co říct. Vážně jsem netušila, zda to myslí vážně, nebo se docela zbláznil. Dusila jsem se smíchy. Kousla jsem se do spodního rtu, ještě více zaryla svůj pohled do seřazených knih, mlčela a dál se zájmem pročítala jejich názvy. Vtom se můj pohled vpil do nadpisu na hřbetě knihy – Strach vzlétnout.
"Musím přece vědět, co cítíte, jinak vám nemohu pomoci…"
Ještě teď slyším, jak jsem odpověděla: "Cítím spálený guláš.!
Tehdy jsem si uvědomila, že jsou prostě dny, kdy se cítíme pod psa, ale pak jsou dny, kdy můžeme létat. A záleží to jen a jen na nás. Nebojte se realizovat své sny…
