1°C
Dnes už je mojí dcerce šest let. Manžel pracuje v zahraničí a já ho i s dcerou, jako vzorná manželka, následovala. Druhé dítě jsme už dlouho chtěli, ale nějak se stále nic nedělo. Pomalu jsem začínala mít pocit, že mi "ujíždí vlak". Po roce v cizině je ale všechno jinak. Vlastně ani nevím, zda díky změně prostředí či z nedostatku jiné činnosti v cizí zemi. Prostě jsem ve svých 39 letech v jiném stavu.
Jelikož jsme měli naplánovanou cestu do Čech, čekala jsem se všemi vyšetřeními a testy až domů. Přiletěla jsem v 11 týdnu těhotenství a začala vyběhávat vše potřebné… Vše probíhalo dle plánu a v pohodě. O největší a snad jediné velké překvapení se vlastně postarala sestřička v gynekologické ordinaci. Když mi zapisovala termín další prohlídky, jen tak mimochodem prohodila, abych se nezapomněla zapsat v porodnici. Jen jsem se šťastně usmála: "No, to víte, že se zapíšu… Na to se přeci zapomenout nedá!" Sestřička okamžitě pochopila, že mluvím o termínu tak zhruba dva měsíce před porodem, kdy se dovalím do předem vybrané a tisíckrát prodiskutované porodnice a oznámím tam, že jsem se rozhodla prokázat této porodnici obrovskou čest a porodit právě tam.
Omyl! Je jiná doba! Právě 12. týden těhotenství je tou magickou hranicí. Vlastně už je skoro pozdě! Všechny porodnice jsou až do konce ledna zaplněné a já budu mít problém, aby mě vůbec někam vzali! Prý se „rozrodily“ silné ročníky. No vida! Není to tak dávno, kdy se mluvilo o tom, že Čechů ubývá, kdy se diskutovalo o tom, kdy začne počet důchodců převyšovat ostatní věkové kategorie! Takže teď je všechno jinak! Skoro si troufám tvrdit, že máme (aspoň v tomto směru) vyhráno. Nevymřeme! Ba naopak! Bude nás víc! A já k tomu také trošku přispěji…
