Ostřílená moderátorka, která téměř před osmi lety vedla nezapomenutelnou prezidentskou debatu, strávila dvacet let v České televizi. Teď zpovídá osobnosti v Českém rozhlase. Potkaly jsme se na kávě, když se vracela z práce a z nákupu a spěchala za nemocným mladším synem. Mluvily jsme o trémě, která ji pořád umí potrápit, o vášnivém vztahu k posilovně, o manželstvích, která nevyšla, i o tom, jak zvládla vypustit šestnáctiletého potomka do světa…
Na obrazovkách i v rádiu působíte silně, budíte respekt. Jste taková i doma?
Myslím, že jsem hodná, ale hodně důsledná máma. To jedině podle mě na děti platí. Když na něco řeknu ne, tak se snažím na tom trvat, ať se děje, co se děje. Zároveň jsem ale snad i laskavá, synové se mě rozhodně nebojí. Hrajeme vášnivě deskové hry, ráda jim vařím, ráda se o ně starám. Jsem po ruce, když je třeba.
VIDEO: Moderátorka Světlana Witowská: Svatba se blíží!
Co chcete dětem vštípit především?
Slušné vychování, vstřícnost, laskavost. Hodně si spolu povídáme, synové jsou vůči mně velmi otevření, a toho si vážím.
Dokážete si přiznat, v čem jste jako máma selhala, co šlo udělat lépe?
Určitě jsem nemusela z mateřské spěchat tak rychle do práce. Starší Viktor chodil do jesliček a já si to dodnes trochu vyčítám. Přitom nebylo kam spěchat, naopak. Když jsem se vracela po roce zpátky do televize, nikdo nebral ohledy na to, že mám malé dítě. Po návratu z druhé mateřské mě moji nadřízení poslali do ranního vysílání a vstávala jsem ve 3.45. Kdybych to mohla vrátit, tak už to neudělám. Radši bych byla doma tři roky. Práce – i když moc hezká – mi za to nestála. Často jsem si říkala, proč mi to, že čas tak hrozně letí a mohla bych jednou litovat, nikdy nikdo starší neřekl…
Dospělý syn Viktor se už osamostatnil. Bylo těžké ho vypustit do světa?
Viktor už v šestnácti letech strávil rok v Americe. A snášel to mnohem líp než já. Ze začátku jsem mu psala denně, až mě musel brzdit, že si potřebuje zvyknout. Tak jsem si říkala, žádné zprávy, dobré zprávy. Chlácholila jsem se, že je to pro jeho dobro. I když mi samozřejmě hlavou jelo, že kdyby se mu cokoli stalo, je hrozně daleko… Když se pak Viktor vrátil, vyhodnotil to jako nejlepší investici, kterou jsme pro něj s jeho tátou udělali. Dodnes z toho žije. Mladší Filip to chce absolvovat taky, takže mě to asi zase čeká. Ale už vím, jaké to bude.
Je to určitě velká škola, která za to stojí, ale pro mnohé může být překážkou, když se v Česku zamilují. To se pak za oceán odjíždí těžko.
Viktor chodil se svojí přítelkyní Klárou už předtím a rok odloučení zvládli. Příští rok se budou po deseti letech vztahu brát. Takže to evidentně jde.
Tím pádem se přiblížila role babičky. Jak tohle přijímáte?
Moc se na to těším. Trochu je k tomu i postrkuju, protože teď jsem ještě relativně mladá a ráda jim pomůžu. Mám ještě spoustu energie, mohla bych za vnoučaty běhat. Až mi bude sedmdesát, bude to horší. Klárku, budoucí snachu, mám moc ráda, je to naše krevní skupina, hraje s námi i ty deskovky. Do naší rodiny skvěle zapadla.
Máte nějaké speciální plány na období, až budou oba synové z domu?
Budu ta babička přece. Svoje sny si plním průběžně. Spíš mě zajímá, jak si moje děti poradí s výchovou vlastních potomků.
Rozvedená jste dvakrát, musela jste se s tím faktem nějak smiřovat?
Pyšná na to nejsem, vadí mi to. Být dvakrát rozvedená není normální. I když… Jednou jsem přemýšlela o televizních moderátorkách mojí generace, tam to úplně neobvyklé není. Myslím, že to dost souvisí s tím, že jsme hodně vidět, a aby tohle muž ustál, musí být dospělý, chápavý, tolerantní, sám se sebou spokojený a vyrovnaný. Ne každý zvládne, když je na pozvánce na akci jen jméno jeho ženy a k tomu dovětek +1. Nejsem na sebe pyšná, že jsem dvakrát rozvedená, ale nebýt toho, nebyla bych ve vztahu, v jakém momentálně jsem, a až teď jsem maximálně spokojená. Mrzí mě to kvůli dětem. Ale snažila jsem se, aby je to poznamenalo co nejmíň. Oba synové vyrůstali od určitého věku ve střídavé péči a myslím, že to byl dobrý krok, s tatínky trávili určitě mnohem víc času a byli spokojenější, než kdybychom spolu žili všichni pohromadě, ale nebyli šťastní.
Byla jste od začátku se „střídavkou“ vnitřně v pohodě?
Nebyla. Ale dokázali jsme to vyladit. Fungovalo a funguje to snad dobře. Všichni jsme si museli zvyknout. Děti pochopily, že stejné nároky má máma i táta, že jako rodiče jsme schopní se domluvit, vyměnit si týden apod. Je dobré, když dítě vidí, že i táta musí dělat svačinu, prát, vyprovodit ho do školy, odvézt na fotbal a být tam s ním.
Názor na instituci manželství jste tedy změnila?
Vůbec ne. Jsem ráda, že starší syn požádal svoji partnerku o ruku. Mám z něj radost.
Máte pocit, že ve svých letech už mužům rozumíte – víte, co chtějí?
Ne, to ani nejde! Zdá se mi, že muži myslí trochu jinak. Málokterý chlap je třeba empatický tak, jako bývají obvykle ženy. Souvisí to nejspíš s mateřstvím. Občas taky nechápu mužský humor, spousta fórů mi připadá trapná a jako z jiné planety.
Byla vám někdy známá tvář na obtíž?
Spíš se setkávám s tím, že mi lidé říkají, že mě odněkud znají. Odpovídám, možné to je, ale že si nevzpomínám.
Nikdo na vás nikdy nebyl vyloženě zlý?
Mám pocit, že lidé jsou negativní jen na sociálních sítích, protože tam je to anonymní. Mezi čtyřma očima na mě nikdy nikdo vysloveně sprostý nebyl. Ale radši to zaťukám.
Reagujete nějak na nadávky na sociálních sítích?
Většinou ne, nechci takovému člověku nijak nahrávat. Kdybych ho potkala v reálu, nestrávím s ním ani vteřinu. Takže mu ji nechci věnovat ani na sítích. Mně je takových lidí spíš líto, asi jsou nešťastní a nespokojení ve svém životě, tak se potřebují někde vybít. Nechápu, že jim to stojí za to. Sama se tím ale nijak zásadně netrápím.
V tom dobrém slova smyslu se vám někdy hodilo, že vás lidé znají z obrazovky nebo z éteru?
Na úřadech jsou na mě většinou milí a vstřícní. Někdy mám pocit, že jsou i opatrní. Ale nevím, třeba takhle přistupují ke každému. Kéž by to tak bylo.
