Už dlouho mě tak nebolelo břicho ze smíchu jako při setkání s neřízenými střelami Hankou a Petrou. Jejich společné historky, které bravurně zachytily i ve společném novém diáři na rok 2023, stálo za to si vyslechnout na vlastní uši. Chechtaly jsme se desítky minut. Tyhle ženy bych brala za kamarádky. Fascinovalo mě, jaké k sobě mají silné pouto, jak se dovedou podporovat, i to, že se nemohly zastavit, když vyjmenovávaly, co na sobě obdivují ze všeho nejvíc.

VIDEO: Petra Nesvačilová poprvé veřejně s otcem svého dítěte!

Vzpomenete si ještě, kde jste se viděly poprvé?

Petra: Přesně vidím ten obraz. Háňa seděla v kostymérně, nohu přes nohu, natupírovaný účes. Pořád jsem na ni musela koukat, jak byla pěkná. Bylo to na natáčení filmu Žralok v hlavě. Hrály jsme tam…

Hana: No, jen to řekni, obyčejnej komparz. Je to už dvacet let. Byla jsem v druháku na DAMU, Petra ještě nebyla ani na FAMU, chodila na gympl. Vzpomínám, že v té době řešila maturitní otázky. Dala jsem ti je tenkrát vypracované.

P: Ona byla děsná šprtka! Ale zpět k setkání, seděly jsme na lavičce, kolem které procházel ve filmu Olda Kaiser. My měly za úkol spolu jen mluvit.

H: A začaly jsme si povídat opravdově. Byly to takové ty momenty, že ani nevnímáte, že někdo řekne stop, nebo akce. Nebyly jsme k zastavení. Během řeči jsme zjistily, že se nám líbí stejný kluk. Obě jsme měly v plánu začít s ním chodit. Naštěstí jsme to tímhle zjištěním zarazily v počátku.

P: Byl to ten typ, který by s námi chodil s oběma najednou. Šlo určitě o nejzlobivějšího kluka v Praze.

V jakém momentě vám došlo, že by z vás mohly být nerozlučné kamarádky?

H: Strašně jsme se spolu nasmály pokaždé, když jsme se viděly. Prostě to tam zaklaplo. Nemám moc přátel, se kterými je mi dobře dlouhodobě, vždycky se po čase naše cesty rozdělily. S Péťou jsme spolu prožily hodně zásadních věcí. Na začátku to byla moje škola, Petřiny přijímačky.

P: Kterými jsem neprošla. Skončila jsem první pod čarou a šíleně to obrečela. A pak jsem vynadala šéfovi katedry FAMU, jak si mohl dovolit mě nepřijmout. S Haničkou jsme toho zvládly moc, založily jsme filmový festival, taky spolu chodily do divadel žádat o první angažmá.

Fotky, ze kterých mrazí: Jak by dnes vypadali tito slavní, kdyby byli naživu?

Jakože jste šly a zazvonily u divadla?

H: Ano přesně tak! Třeba v Dejvickém divadle. Já tehdy chodila pořád jen v děravých adidaskách. Odmítala jsem si přiznat i to, že je zima a mráz. Na kalhoty se mi nabaloval sníh. Měla jsem díru v čepici, a protože jsem v ní špatně slyšela, měla jsem ji vytaženou nad ušima…

P: Nosila jen a pouze batoh a v něm knížky. Peníze sežvýkané a narvané v kapsách.

H: Péťa byla můj pravý opak, dáma za všech okolností, upravená, s vymalovanou pusou. A tahle jsme spolu šly se vší vážností zazvonit na vedení Dejvického divadla. Oni na nás, co byste rády? My, no jít za panem Krobotem, protože chceme angažmá. On si na nás tehdy vážně udělal čas, sedl si s námi v divadelní kavárně a řekl, že ženy teď nehledá, ale že se máme chodit dívat na představení a napsat mu, až budeme někde hrát, že se přijde podívat.

P: Tak jsme mu pak furt psaly. A zvaly ho. Nikdy teda nepřišel, ale zachoval se nejlíp ze všech. Dal nám naději, utvrdil nás v tom, že máme hodnotu, že máme zkrátka jen vytrvat.

H: Zpětně jsem za to vděčná a byl to pro mě zásadní okamžik. V ostatních divadlech se na nás dívali při tom obcházení skrz prsty, stylem, takhle se to nedělá, odpalte. Troufly jsme si zajít i do Národního divadla. Teda nenašly jsme vlastně ten správný vchod, tak jsme ty rozlehlé budovy obcházely pořád dokola. Zpětně se tomu musím smát.  

Herečkami jste chtěly být odmala?

P: Měla jsem jasno, budu herečka, ale i režisérka, abych si mohla do svých filmů obsazovat lidi, co mám ráda, a nebyla závislá jen na rozhodnutí a pocitech jiných, jestli roli v jejich filmu dostanu.  

H: Docela brzy jsem věděla, čím chci být. I když mi tedy ještě šlo psaní – tím jsem se ale nechtěla živit, a taky matematika a fyzika. Pro klid duše jsem šla na přijímačky na matfyz a zároveň i na DAMU. Dostala jsem se na obě školy a myslela si, že je zvládnu najednou. Po měsíci mi došlo, že je to docela náročné, tak jsem zašla za rektorem a drze si žádala na matfyzu roční odklad. V prváku se to nepovolovalo nikomu, mně odklad nakonec dali, ale já tam stejně nikdy nenastoupila.

Nejslavnější supermodelka z 90. let v oblečení své dcery: Komu sluší více?

Co jedna na druhé obdivujete?

P: Určitě vysoké IQ, extrémní píli a vůli. Jak umí jazyky, co všechno dokázala jako herečka v cizině. V životě bych nedosáhla toho, co ona. Navíc má veselou povahu, ohromně dobré srdce i extrémní sebereflexi. Je to dobrý, ryzí člověk.

H: To Petra taky! Navíc má hroznou sílu. Vejde do místnosti a všichni udělají wau. Má ohromný talent, vládne skvělým humorem. Obdivuji ji i za to, že dokázala natočit dokument Zákon Helena o Berdychově gangu. A ještě musím dodat, že má v sobě obrovskou moudrost.

P: Já jenom opakuji věci, cos mi řekla ty.

H: Ale ne. Ty máš sílu měnit lidem životy. Vléváš energii do žil. V Čechách není moc obvyklé, že se lidí podporují a povzbuzují. Péťa dokáže obejmout tak, že z vás tíha světa spadne.

Voláte si denně?

H: To ne. Já jsem typ člověka, který potřebuje blízkost, ale zároveň i svobodu. Potřebuji vědět, že tady ten člověk je, ale nikdy by mě nenapadlo komukoli z přátel vyčítat, že mi dlouho nenapsal, že na mě nemá čas, proč se nevídáme pravidelně. Ale zase na druhou stranu, kdybych viděla, že mi volá Péťa ve tři v noci, tak to určitě zvednu.

Takže řešíte všechny ty zásadní rány od života společně?

H: Pétě rozhodně volám jako první, když se hroutím. Sejdeme se, ona mi udělá čaj, hned mi maže nějaké chleby. Prostě se stará. Dá mi různé ezo olejíčky, kterými se musím potřít, až mě z toho hrozně bolí hlava. Ona mi dokáže všechno vysvětlit ze spirituálně-ezo-psychologického pohledu.

P: Když já mám problém, řeší to se mnou Háňa podobně.

Jaké nejdelší období jste v kontaktu nebyly, byla nějaká vážná krize?

P: Ano, jednou jsme se nebavily asi rok a půl. To mi bylo asi kolem pětadvaceti. Rozešla jsem se a byla hrozně frustrovaná. Všechno mě štvalo a iritovalo a do toho spadla i Háňa.

H: To bylo náročné. Péťa měla ve zvyku psát hodně dlouhé zprávy. Takové ty vysvětlovací, když ji něco naštvalo. Bylo to nekonečně dlouhé a mě jelo hlavou jediné – já už nemůžuuuuu.

Dovedete si říct otevřeně, když vás něco naštve?

H: Určitě. V té krizi, kterou jsme měly, mi Péťa v dlouhých zprávách dokázala napsat všechno, co ji na mně rozčiluje. Já vůči ní měla jen výhrady v tom smyslu, že všude chodila pozdě. Třeba jsme měly ve tři sraz, já jí píšu o dvacet minut později, že na ni čekám, ona že je za chvíli na místě. Přitom byla ve vaně. Ale naštěstí to už takhle dávno nemá.

P: Vždycky máme mezi sebou všechno rychle vyřešené, nedusíme to v sobě. 

A když jde o muže, umíte být upřímné a třeba i kritické k protějšku té druhé?

P: Když se někdo choval špatně, řekly jsme si to. Ale vždycky s úctou a respektem.

H: Nikdy neproběhlo žádné: Musíš okamžitě odejít! Takhle radikálně a ostře to neprobíhá. 

V mnohém jste sladěné – nebo spíš naladěné na stejnou vlnu. Jak to ale máte třeba s módním vkusem, je také totožný?

H: Obě máme rády červené rtěnky.

P: Milujeme taky mikiny a zlato. Ale že bychom si kopírovaly oblečení, to nás zatím nepostihlo.

Je něco, co jedna miluje, ale druhá nesnáší?

P: Ráda lyžuji, ale Háňa to naprosto nenávidí. Jede radši do tepla surfovat.

V čem byste chtěla "být stejně dobrá jako ona“?

P: Háňa má skvělou fotografickou paměť. Mrkne na text a už to má v hlavě. To je fantastický. Taky bych chtěla mít takový talent na jazyky a její schopnost zapadnout do každé společnosti. 

H: Já jsem hodně dlouho sbírala odvahu vystoupit z toho být jen herečkou a zkusit si i jiné umělecké role. Petra tohle všechno zvládla docela brzo. Teď už vím, jak je to báječný, svobodný, kreativní. Jsem nadšená z našeho prvního společného projektu – diáře na příští rok.

Co bylo impulzem pustit se do něj, když je už vydává kdekdo a je jich tolik?

P: Žádné dosavadní diáře se nám nelíbily. Přišly nám moc formální nebo zase extra spirituální, plné všemožných receptů.

H: Chtěly jsme, aby náš diář lidi bavil, měl určitou lehkost. Aby, když si otevřou příslušný týden, objevili něco, nad čím se pousmějí a měli i tu možnost si tam něco dokreslit.

P: Přály jsme si, aby byl diář přesně takový jako kabinky na dobrém záchodě na dobré diskotéce. Plný vtipů, hesel a malůvek.

Je v něm všechno pravda?

P: Nic než pravda. Všechny historky z našich životů jsou reálné.

Když se tohle tak vyvedlo, čeká vás nějaká další společná práce?

P: V plánu jsou filmy, seriály a klidně společně pro kohokoli navrhneme, za peníze samozřejmě, i nějaký ten krásný merch (reklamní předmět), máme v hlavě spoustu super hesel, která už vidíme na tričkách.  

5 nej Hany a Petry

Nejhezčí místo na světě:

P: Sněžka.

H: Mám tři – Řím, Biarritz, Los Angeles.

Kdybych nebyla herečkou...

Obě: Tak bychom byly herečkami.

Nejpyšnější jsem:

H: Na film Hranice lásky a na jeden akrobatický kousek na skateboardu.

P:  Na dokument Zákon Helena a na to, že jsem se naučila na piano.

Ráda bych se naučila:

H: Francouzsky a zrežírovat krátký film.

P: Anglicky, německy, francouzsky. A líp na koni.

Spolehlivě mě vytočí:

P: Lidská hloupost, pomluvy, když mi někdo křivdí. 

H: Arogance, shazování, nepřejícnost.