Sobota 20. dubna 2024
Svátek slaví Marcela, zítra Alexandra
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Minisérie Jitřní záře vyvolává kontroverzi: Domácí porody i děti bez povinného očkování

10. června 2022 | 06:00

Nová minisérie z řady inspirována skutečnými případy rodin, které se rozhodly žít mimo systém a dostaly se do křížku se státní mocí. Otevírá velmi kontroverzní témata jako domácí porody, odmítání povinného očkování či domácí výuka. První díl můžete vidět již dnes večer na Voyo. Jaké bylo natáčení a jak se na danou problematiku dívá představitelka matky Pavly herečka Petra Bučková? Prozradila nám to.

Když chcete žít po svém, jakou cenu jste připraveni zaplatit? Jedna rodina, jedna vesnice, sousedé, úředníci… A jedno dítě pojmenované jinak. Jitřní záře je dramatickým rodinným příběhem, ve kterém nic není černobílé. Dramatem konfliktu hodnot, kde se kompromisy hledají těžko. Pokud se hledají… Pavla Junková, učitelka s vlastní hlavou a svými metodami, se zamiluje do volnomyšlenkářského Karla Balcara. Opustí práci i město a přestěhují se na samotu na vesnici. Chtějí žít po svém. Pěstovat vlastní zeleninu, chovat zvířata. Počít si vymodlené dítě. Žít mimo systém, ale některé jeho výhody přece jen využívat. Po čase se narodí holčička, kterou pojmenují Jitřní záře. To spustí spirálu událostí, které vedou k jejímu odebrání. Do příběhu vstupují média, začíná boj s úřady i další přestřelky se sousedy. Jak dívka vyrůstá, mění se i její pohled na svět a rozhodne se svůj osud připravený rodiči změnit. Za pomoci stejných úřadů, které ji před lety odloučily od rodiny.

Pavla je hlavní hrdinkou, postavou, díky které divák prožívá celý příběh ze všech jeho stran. Jaká podle Vás Pavla Junková je?

Hodně vydrží, ale nevím, jestli je to vždy k dobru. Má v sobě vášeň, ale nenechá se vyprovokovat, což je zajímavá kombinace. Je to chytrá ženská, vystudovaná učitelka, ale něco zásadního jí v životě chybí. Je odvážná a umí v některých situacích překvapit.

Máte spolu něco společného?

Určitě. Hlavně Petra náctiletá a dvacetiletá, možná i trochu třicetiletá…ideály, vášeň, odvaha bojovníka.

Video se připravuje ...
Největší skandály a trapasy KVIFFu - facky a divoká líbačka! • VIDEO: Videohub

Dá se osobnost nebo společnost vůbec dělit na „alternativnější“ a „normálnější“?

Nad tím jsem hodně přemýšlela… V mém období hledání jsem se účastnila spousty alternativních seminářů, víkendů, kurzů a tam jsem potkala dost inspirativních a, viděno zpětně, i odpuzujících lidí. Zkrátka guruú, které bych dnes poslala za mříže nebo alespoň do patřičných mezí. Když je člověk mladý a otevřený všemu, tak může snadno narazit na predátory, kteří toho umí využít. Takže když se řekne ezoterika, mám osypky. Dneska jsem spíš nevěřící Tomáš. Postavu Pavly jsem ale nikdy nesoudila. Naopak – žila jsem ji, rozuměla jsem jí.

Možná i proto, že postavy v Jitřní záři nejsou černobílé, ale jejich charaktery a jednotlivé linky se postupně otevírají…

Ano, je to spíš o konfliktu hodnot, neporozumění, o alternativu ani tolik nejde.

Pavla v příběhu prochází emočně vypjatými scénami. Kterou pro Vás bylo nejtěžší ztvárnit?

Hrát emocionální scény pro mě není problém. Někdy si říkám, že mám v sobě krátery, pulzující magnum, jako sopka. Stačí do nich sáhnout a pustit to ven. Naučila jsem se ale tyto vypjaté scény odžít naplno v práci a netahat je do osobního života. Dřív jsem to neuměla, teď je dokážu lehce odstřihnout.

Pavla se zamiluje, porodí vymodlené dítě, bojuje s úřady o dítě... Občas mi přijde, že těch ran v příběhu přijde mnoho. Měnil se kvůli tomu i Pavlin charakter?

Dá se říci, že kdyby se něco stalo jinak mohl i celý příběh dopadnout jinak? Z lehce alternativní učitelky se uvolnila v hippie divoženku až po fanatickou biomámu. A s počtem dětí, problémů a práce v udřenou vyčerpanou ženu, která o té životní cestě i sama o sobě pochybuje. Zahrát patnáct let života je pro herečku velká plocha a úžasná možnost oblouku. Měla jsem scénáře doma na zemi a musela hodně přemýšlet, poznámkovat. Točilo se na přeskáčku, jak to tak bývá. V jednom dni jsem byla těhotná stará udřená a v následující scéně pak mladá divoká a svěží… :) Maskér Vilda Persy si máknul.

Dokážete si představit, že byste se pro podobný životní scénář rozhodla?

Sama jsem něco podobného zažila. Chodila jsem s klukem, se kterým jsme si pořídili na hypotéku starou kovárnu na vesnici v chráněné oblasti. Takže vím, jaké to je mít sousedy, kteří neustoupí ani o píď vašim novotám, polévají vám stromy chemikáliema. Představovala jsem si, jak tam budu v klidu žít, sbírat bylinky, chodit po loukách – tak to opravdu ne. Tahaly se cihly a řešily se sousedské spory, vztah nám to udusilo. Žít v ráji zdaleka nebyla taková idyla.

I díky Vaší zkušenosti – dalo se podle Vás určitým sporům předejít?

Jitřní záře je univerzální příběh. Byl by úplně stejný před sto lety. Co mě ale napadlo během natáčení, že před sto nebo padesáti lety by nám sousedi vypálili barák a zlynčovali nás. Někoho jako Pavlu, s tím, jak vypadala, jak se chovala, by upálili na hranici.

V době, kdy se odehrává náš příběh, řekněme na konci devadesátek, začátku milenia – už se nás vesnice jen tak zbavit nemohla a možné louče a vidle byly přetaveny v sociálku, byrokracii, ve válku s úřady. No a kdyby se to stalo dnes, tak už bychom šli nejspíš i přes sociální sítě.

Právě internet a sociální sítě v době vyprávění Jitřní záře ještě nebyly jako ten hlavní komunikační nástroj. Ale média v něm hrála důležitou roli…

Příběh by se určitě více medializoval přes sociální sítě a sociální bubliny. A také přes to, kdo má lepšího právníka, víc sledujících. Stal by se strašně nepřehledným. Dnes se nedomluvíme ani na tom, jestli očkování ano nebo ne – což je mimochodem taky téma rodiny Junkových. Budem tam šlapat do mnoha vosích hnízd.

Příběh či princip zůstává stejný. Někdo je jiný a nepřizpůsobivý a musí být zarovnán.

Na druhou stranu mít za sousedy Junkovi, kteří si vše dělají po svém a neuznávají jakýkoli řád, to také nechcete. To mimochodem na této minisérii oceňuji – že nikomu nenadržuje. I když to chvíli vypadá, že spor je jasný, tak hned v dalších scénách zjistíte, že je to jinak.

Vnímala jste to tak i Vy na premiérách?

Vnímala a ne sama. Byly tam i moje sestra Kristýnka s mamkou. Nejdřív šly s příběhovou linkou maminky Pavly, která bojuje za své dítě, ale když se začalo řešit například dětské očkování nebo Jitřní záři zakázali chodit do školy – tam se to zlomilo. Začala je štvát. To je skvělé, tak to má být. Perspektiva postav se mění každým dílem. A to bych si přála, aby si odnesli i diváci. Neexistuje jedna pravda.

Jeden z dalších stěžejních konfliktů je ten mezi rodiči a dcerou. Když se vymodlené rodiče rozhodne rodinu opustit a zapadnout zpět do systému, proti kterému rodiče bojovali. Měli by mít podle vás rodiče hranice, za které už není radno jít?

Potřebujeme hranice. Ať jde o dítě nebo o rodiče. Protože pak se máme čeho se držet a koneckonců je i vůči čemu se vymezovat. Alespoň mě pocit řádu vždy trochu pomáhá, když mám vytyčený prostor. Čímž neříkám, že ty hranice překročit nemohu, ale tuším alespoň, kdy se tak stane.

Promítla se i do této linky nějaká vaše osobní zkušenost?

Ve scénách s patnáctiletou Září jsem si často vzpomněla na svou nevlastní dceru Liu, kterou jsem poznala, když jí bylo jedenáct let. Dnes už ji je dvacet. Jedna věc je bezvýhradná láska, druhá ale to, co cítí přepracovaná ženská, když ztrácí svěžest, když se dívá na dospívající dceru, která je naopak plná nové energie. A tíhne k otci, má s ním hezký vztah – zatímco vy s mužem řešíte hodně ty provozní věci kolem baráku a na romantiku už nezbývá čas ani síla. Napadlo mě u toho, že mámy mohou na dcery svým způsobem žárlit. Dcera Záře najednou nese svobodu a ideály, které je už Pavlu Junkovou opustily. Jen si to nechce připustit.

Není právě tento rodičovský rozpor poslední dobou často skloňované společenské téma?

To, že máma miluje své děti neznamená, že vůči nim má i jiné než libé pocity. Když se o tom bavím s jinými maminkami, mám pocit, že toto téma je tabuizované.

Je to něco, jako když já nemám děti. Ve společnosti je to občas bráno tak, že mám nějaké trauma nebo problém nebo mi na sociálních sítích píšou neznámí „galánové“: tak já ti s tím rozšířením genů pomůžu. Já nemám žádné „vyšší důvody“ nebo teze o přemnožené planetě. Ať mají děti lidé, co je chtějí, cítí to tak, a vychovají je.

Podobný střet jste si prožila i s vlastní maminkou?

Ano, a ještě ve vyhrocených situacích, například když se naši rozváděli. Moc mě to ničilo, že je doma dusno. A dospívající holka najednou dokáže proti mámě použít leccos. Nevědomě. Puberta a volání o pomoc v nejisté rodinné situaci není dobrá kombinace. Ženy vůči sobě umějí být zlé a jedovaté. Dovedou si hodně ublížit. Ví dobře, kam cílit. Vztahy s chlapy jsou pro mě mnohem přehlednější. Proto jsem nesmírně šťastná, když zažívám v posledních letech ve své blízkosti ženy, co se navzájem podporují a nechávají se zářit.

A tak je to i v Jitřní záři?

Jedna z epizod se dokonce pracovně jmenovala Dívčí válka. Se Září má postava Pavly nejsilnější linku. Zatímco Karel pobíhal kolem baráku a na poli, tak ony se musely postarat. Sama Záře se vlastně stala chůvou. To bylo normální dříve, že se nejstarší dcera stará o menší. Ale takhle už dnes většinou nežijeme. Chtěla svůj životní prostor, poznat vrstevníky, jít na diskotéku, do školy. Místo toho musela odmalička pracovat a cítila se sama.

Měla jste někdy touhu od všeho utéct? A lze vůbec takto vypadnout ze systému?

Myslím, že to není možné. Ten ideál mi připomíná film Útěk do divočiny. I tam když byl hrdina šťastný na cestě za vnitřní svo - bodou a přírodou, tak na konci tu krásu a pocity neměl s kým sdílet. A když to to člověk nemá s kým sdílet…Jasně, dneska to prdnem na sítě, ale nezdá se, že by dopamin z lajků dlouhodobě stačil.

Na druhou stranu já jsem často a ráda sama, bytostně to po - třebuju. Ale taková samota je něco jiného než žít v izolaci bez možnosti vrátit se k lidem nebo dokonce ve sporu se sousedy. Jsme prostě společenští kmenoví živočichové.

A kde čerpáte energii, když máte pocit, že Vám všichni hází klacky pod nohy?

Zalezu do nory, lížu si rány a moc nekomunikuji. Hibernuji, ale jakmile zesílím, tak začnu něco dělat a být akční – a to je ten zlom. Klacky pod nohama rozdu - pu nebo z nich udělám ohýnek. Potřebuji jen zregenerovat akutní pocity, uklidnit se, nenutit se, nechat to uzrát a pak vstát.

S hercem Janem Plouharem tvoříte ústřední pár, znáte se ale již z dřívějška. Byla to výhoda při natáčení intimních nebo vyhrocených a silných scén?

Potkali jsme se v divadle Petra Bezruče v Ostravě, mém prvním angažmá, kde tehdy byl herec - kou star. Hráli jsme v představení Trainspotting, ale znali jsme se spíše letmo. Na castingu na Jitřní záři jsme ale byli jak staří známí, velmi uvolnění, nemuseli jsme se jeden do druhého „dostávat“. Takové propojení před kamerou jsem dlouho nezažila. Například milostné scény jsme nemuseli vůbec řešit. Zkrátka domluvíte se jen technicky, zdali vás „hodí o stůl nebo opře o zeď“. A že citlivých scén tam bylo víc, ať už šlo o porod nebo obecně o na - hotu. Jindy si člověk říká: bude tady nahota vážně nutná? Tady vše šlo přirozeně. A rozhodně bych chtěla vyzdvihnout přístup kameramana Pavla Berkoviče (a jeho týmu). Byl nám nápomocný, nedal nám pocítit, že naše milostné scény jsou vlastně veřejné. Vytvářel pocit bezpečí, byl to doslova další citlivý kolega herec, jen měl v ruce kameru.

Musela jste Vy někdy bojovat za svou svobodu?

Určitě, a to i doslova. Zažila jsem pár toxických vztahů. Byla jsem naivní až spíše blbá. Učila jsem se pomocí „úrazů“. Teď už tolik bojovat nemusím, už znám své hranice a včas poznám, kdy je někdo překračuje. Vůbec po čtyřicítce je lepší prevence než hašení požárů.

Co by poradila Petra Bučková Pavle Junkové?

Vůbec bych jí do života nekecala. Stejně by to nešlo. Když člověk není připravený, tak ani dobře míněnou radu nevezme. Potřebuje vlastní zkušenost. Já to taky tak mám. Takže ani Pavle bych neradila. Jen bych ji asi objala, podržela ji.

Co byste si přála, aby sledování Jitřní záře v divácích vyvolalo?

Přála bych si, aby je příběh vtáhl. Stejně jako vtáhl nás, když jsme ho tvořili.

Autor: Martina Miláčková, REDAKCE
Video se připravuje ...