2°C
Nakolik vaši profesní dráhu ovlivnila vaše maminka, která je také herečka?
Určitě mě ovlivnilo, že jsem v divadle trávil už jako dítě dost času, že se o něm doma hodně mluvilo. Bylo přirozenou součástí mého dětství a dospívání. Kdyby ale nepřeskočil spolu s geny i talent a potřebné odhodlání, nebylo by to pro mou profesní dráhu k ničemu.
Spousta herců mluví o herectví často jako o řeholi. Co na rozhodnutí stát se hercem maminka říkala?
Máma z mého rozhodnutí nejdřív nadšená nebyla. Ale já to naprosto chápu. Máte pravdu, herectví umí být dost krutá a frustrující profese. A úspěch se v něm určitě neměří jen mírou talentu.
Nevím, zda už nejde tak trochu o klišé, ale herci, jejichž rodiče se taktéž věnovali herectví, často a rádi zmiňují, jak moc se chtěli vymanit z jejich vlivu, jak jim třeba slavné jméno spíše přitěžovalo, než aby z něj profitovali. A také se báli protekce. Zažil jste něco podobného i vy?
Přestože je moje máma skvělá divadelní herečka, vymanit z vlivu slavného jména jsem se nemusel. Takže jsem necítil ani přítěž, ani protekci. Je ale pravda, že jsem měl laťku nastavenou vysoko. A stále se snažím dělat čest tomu, jak hraje divadlo Daniela Bambasová. I tomu, s jakou přímostí v něm existuje.
Máte za sebou štace hned v několika významných pražských divadlech. Momentálně působíte v tom vinohradském. Je vašemu srdci bližší divadlo, nebo film?
Hostoval jsem a stále hostuji i na jiných scénách, ale v Divadle na Vinohradech hraju od roku 2002, kdy jsem byl ještě studentem DAMU, od roku 2004 jsem tam v angažmá. To už je tedy poměrně dlouhodobý vztah. (usmívá se) A na ty divadelní vztahy mám štěstí. Jeden zásadní mám například s Městským divadlem Mladá Boleslav, které se mi zásadně vepsalo do srdce.
Patříte mezi herce, kteří si roli takzvaně nosí domů? Žijete třeba s postavou nějakou dobu?
Nemyslím, že bych své role nosil domů. Domů nosím dojmy, emoce z průběhu představení, odřeniny, modřiny, zbytky líčidel… Ale herecké postavy nechávám tam, kam patří. Samozřejmě že když zkouším novou hru, je se mnou intenzivněji i doma. A můj stolek u sedačky je plný scénářů. Nikdy jsem ale studiem svých rolí své nejbližší neotravoval. (směje se)
Momentálně jste hodně vidět i v televizi, konkrétně v seriálu Ulice. Jak nabídka na roli charismatického podnikatele přišla?
Musel jsem projít castingem, na který jsem byl pozván. To je poměrně standardní postup.
Jak vás ti už ostřílení kolegové přijali?
Velmi mile, otevřeně. Myslím, že jsme si od počátku dobře sedli.
Máte možnost zasahovat do scénáře, například že si do dialogu přihodíte něco, co vám jde takzvaně "víc do pusy"?
Mám ve zvyku se spíše popasovat s tím, co mi takzvaně po srsti moc nejde. To je ostatně součást mojí profese. A respektuji práci scenáristů, i když mi může v danou chvíli připadat, že by se situace dala řešit jinak. Na Ulici pracuje vícero režisérů a jsou zvyklí operativně zasáhnout, když se nějaká replika v dialogu ukáže nadbytečná nebo když herec nabídne variantu, která se v detailu liší. A cítím z tvůrců velkou otevřenost a vstřícnost k impulzům, které přichází od herců. Samozřejmě jde i o to, jak zásadní roli v příběhu hrajete, kolik máte prostoru a tak. Já mám rád pokoru. V herectví i v životě. Ale pozor, nezaměňovat to s nedostatkem sebeúcty.
Kdo vám z Ulice nejvíc přirostl k srdci?
Já nikdy neměl v oblibě otázky na to “nejoblíbenější”. Dovolím se jí tedy vyhnout. Ale na obraze mě v Ulici vidíte hlavně se dvěma herci (Veronika Čermák Macková alias Magda a Ondřej Studénka alias Prokop – pozn. aut.), které mám rád. A mimo obraz je opravdu velké množství lidí a mezi nimi hodně těch, které jsem si oblíbil. Jsem rád, že jsme se potkali.
Na Instagramu sdílíte mimo jiné i fotografie z cest. Jaká je vaše země zaslíbená?
Už několikrát jsem se vyznal z lásky k Dánsku a Skandinávii. To stále platí. A těch zemí, kam bych se rád podíval, je tolik, až z toho trochu bolí srdce! Na některé navíc opravdu nestačí jedna návštěva. Snad aspoň zlomek stihnu. V Evropě určitě Island a Faerské ostrovy. Nebyl jsem ještě v Portugalsku… No, je co dohánět.
Taky tam máte pár fotografií s herečkou Annou Fixovou, která mimochodem v Ulici také hrála. Pojí vás přátelství?
Ano, Anička je jedním z mých přátel, a navíc spolu ještě hrajeme jednu z mých milovaných inscenací Dobrý proti severáku v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Krásný a křehký příběh o lásce. Občas vyrážíme i mimo Prahu. Máme se rádi na jevišti i mimo něj a jsem za to moc vděčný.
Jste plánovací typ, nebo žijete spíš tady a teď?
Poslední dva roky mě více než ty předchozí naučily nespoléhat na plány, ale snažit se maximálně užívat přítomný okamžik. A to je mimochodem to nejtěžší. Takže to bych nazval jako plán. Žít přítomností a pečovat o ni. V práci i v soukromí.
