2°C
Vzpomenete si na úplně první kousek, který jste (si) vlastnoručně ušila?
Když jsem byla malá, myslím, že mi mohlo být tak kolem devíti, ušila jsem mámě šaty a tátovi trenky. Rozstříhala jsem takové strašně staré povlečení po prababičce a vůbec jsem nechápala, že ty modely ani jeden z rodičů nikdy neměli na sobě. (směje se)
A co nějaký model pro sebe, zkoušela jste?
V mém hippie období, které bylo v šesté třídě na základní škole, jsem si ušila legendární batoh z černého sametu s rolničkami. Ten jsem nosila minimálně do konce osmé třídy. Později v prváku na Hollarce jsem někde objevila bílou padákovinu a z té si ušila šaty. Ty jsem tenkrát měla hodně ráda a nosila je pořád, až do prvního ročníku na DAMU. Ostatně padákovina se stala mým oblíbeným materiálem, používám ji doposud.
Pamatuju si, že v mém dětství bylo šíleně in vystřihování šatů a doplňků na papírové panenky. Dnes si děvčátka ve stejném věku lakují nehty, nosí make-up a papírovými panenkami by zřejmě těžce pohrdala...
Ty panenky si pamatuji, měla jsem je ráda. Někdo z dospělých mi tehdy poradil, ať si některé šatičky vymyslím a nakreslím sama. Jen nezapomenout ty papírové nudličky na přichycení! To mě šíleně bavilo. Tvořila jsem barevné kreace různých modelů, včetně čepic a klobouků.
Byla jste tou typickou holčičkou, která si půjčuje od mámy šaty a promenuje se v nich po bytě?
Nebyla. Absolutně ne! Já byla holčička rošťák. V dobrém slova smyslu. Milovala jsem sport, chodila plavat – v bazénu jsem mohla být hodiny a hodiny.
Kdo nebo co vás v módě inspiruje nejvíc?
Jestli mám říct jen jedno jediné jméno – a to je dost těžké – tak je to Martin Margiela (belgický módní návrhář, zakladatel francouzského módního domu Maison Margiela – pozn. aut.).
V nějakém rozhovoru jste prozradila, že jste bývala pankáč. Jak se tento styl u vás projevoval?
Tak, že jsem neměla ráda jakékoliv tabulky a přikázání. Strašně mi vadilo, že mě někdo někam tlačí. Do řad poslušných dětí. Teď tedy mluvím především o škole, základní i střední. Pankáč jsem byla spíše filozoficky než vizuálně. Číro a kanady jsem nikdy nenosila. A toho pankáče mám v sobě vlastně pořád.
Myslím, že vám rozumím. Musela jste být všem těm mentorům asi hodně trnem v oku.
Jasně, věčně jsem měla různé důtky, ředitelská napomenutí a podobně. Vždycky jsem byla hodně extravagantní, právě i tím, že jsem se nechtěla přizpůsobovat. Ale jinak jsem byla hodná holka, škola mě vždycky bavila. Prostě jen nemám ráda příkazy a zákazy. Mám pak tendence dělat opak.
Říká se, že vkus a styl nás Češek se hodně posunul k lepšímu. Nebojíme se víc odvázat, investovat do kvality, nepodléhat tolik trendům. Máte stejný pocit?
Mám. Tedy v té bublině mých zákaznic. A mám z toho obrovskou radost! Ženy jsou u nás krásné a je potřeba, aby to uměly ukázat – a ne se pořád strachovat svou krásu ukázat!
Nakolik si v denním shonu stihnete na ulici všímat, jak jsou lidé upravení a co mají na sobě?
Stihnu. Já jsem takový pozorovatel. Baví mě to. Chodím pěšky, takže opravdu ráda sleduji lidi kolem sebe. Ale musím přiznat, že na těch ulicích to zatím zas tak dobré není…
Existuje v dnešní době ještě vůbec nějaké módní faux pas? Mám pocit, že už je „dovoleno“ téměř vše a nikdo nikoho už dávno neřeší…
Já jsem nikdy neměla ráda, když se z něčeho vytvoří "faux pas" a pak to všichni říkají. Je to opět zas taková stádovitost. Ať si každý nosí, co chce. Nechci rozebírat plesy a červené koberce, kde někdy opravdu zírám, co si jsou slečny či paní ochotné na sebe vzít… Na ulicích mě u některých dam pokaždé zarazí – a je to dost často vidět – kombinace pohorek nebo sportovních bot, sukně divné délky a bundy vhodné na horský výstup. A k tomu nejlépe třeba ještě baret…
Je něco, co byste si na sebe nevzala ani za zlaté prase?
Možná, že z nějaké recese i vzala. Ale každopádně díky tomu, že mám ráda jednoduchost a jsem zastánce jednoduchého, minimalistického stylu, bych si asi nevzala takové ty šaty pro princeznu se zarývajícím se korzetem.
Letos jste byla mezi nominovanými na Českého lva za kostýmy k filmu Okupace. Šedesátá a sedmdesátá léta, to byla doba temna a šedi nejen v politickém měřítku, ale také, co se módy týče. Kde jste se inspirovala a co pro vás bylo v navržení kostýmů stěžejní?
My jsme se pohybovali v letech 1973–79. Režisér Michal Nohejl a kameraman Jan Baset Střítežský měli o kostýmech docela jasnou představu. Chtěli je hodně barevné, na tu dobu až výrazně módní. Hlavní postava byla dokonce inspirována americkou módou. Takže jsem se spíše soustředila na to, co se v té době nosilo v USA, a ne u nás. Když jsem navrhla hlavní dominantní oblek, hledal se materiál. Tou dobou jsem ve své kolekci pracovala s modrým sametem. Takže se to krásně potkalo a oblek byl nakonec modrý a ze sametu.
Za dob mládí našich maminek bylo z důvodu nedostatku všeho přirozené a oblíbené nechat si šít na zakázku. Burdy a další podobné „mustery“ se těšily velké oblibě. To se v době konzumu, který je čím dál znatelnější, dost změnilo. Levné řetězce nabízejí přehršel sezonních trendy kousků, které však mnohdy vydrží právě jen tu jednu sezonu. Jak se na tento „neudržitelný“ trend díváte?
Je mi z toho zle a smutno. Je to zvláštní druh nenasytnosti, který mi není ani trochu sympatický. A to, že jde těm velkým značkám jen o peníze a to, aby byly ještě bohatší, než jsou… To je prostě odporné. Vlastně tomu nerozumím a rozhodně to nepodporuji!
I proto usilujete o návrat k udržitelnosti. Jaký nejoriginálnější kousek ve svém portfoliu máte?
Momentálně jsem dokončila šaty pro značku Natura, což jsou moje velice oblíbené zavinovací šaty, které lichotí každé postavě. Tím, že se zavinují, si je může žena polohovat, jak potřebuje. Jako materiál jsem zvolila režnou bavlnu. Pro mě je při navrhování velmi důležité myslet na to, aby byl daný model nadčasový. Navrhnout model, který bude skvělý dnes stejně jako za deset let. Mezi tyto kousky patří třeba košilové šaty nebo vlněné kabáty.
S herečkou Ester Geislerovou jste spoluautorkou projektu Terapie sdílením. Máte i vy v paměti zpráv nějakou originální esemesku?
Mám jednu, která se i objevila v naší knize… Psal mi kdysi dávno nějaký chlapec a dopadlo to takto: „Nepůjdeš se mnou na rande?? – Ne. Jsem zadana. – Tak Ty jsi žádaná?? Krávo!!!“
