3°C
Tohle už je vaše třetí štědrovečerní pohádka v řadě, cítíte to jako jakési privilegium, býváte nervózní?
Jsem před Vánoci kvůli tomu hrozně nervózní, protože my se vždy snažíme pohádku dělat co nejlépe a ladíme i to, co se scénáře týče, a děláme vše pro to, aby to bylo co nejvymazlenější, přestože televizní natáčení není nikdy tak výpravné a není v tom tolik peněz, jako když se točí do kina. Pak právě s nervozitou očekávám reakce diváků, protože si nikdy nechci přečíst něco v tom smyslu, že tvůrci pohádku odbyli, protože to není pravda. Moc doufám, že se většině lidí bude líbit. To, že dělám už třetí pohádku, vyšlo trochu náhodou. Loňská byla záskok za jinou, která nevyšla, a s každou novou jsem víc nervózní, protože lidé pak mohou říkat, proč zase Janák na ty Vánoce, proč tam nedají někoho jiného... Takže to budou nervy.
Je pro vás těžší nacházet náměty na pohádky?
Já mám štěstí, že Barbara Johnson, což je šéfdramaturgyně dětské tvorby, má kolem sebe tým autorů, kteří to vymýšlí. Letošní pohádka je od Petra Luckého, který miluje pohádky a rád si s nimi hraje. Dělá to tak, aby vypadala tradičně, ale zároveň do toho vnese nějaký prvek, který je trochu jiný a posune pohádku dál. Když jsem s ním dělal Korunního prince, tak tam zlý princ, který byl druhý v pořadí na trůn, získal kouzelný lektvar zapomnění a vymazával bratru paměť. Princezna a půl království zase začínala tam, kde všechny pohádky končí, že to není jen tak, aby nějaký vesničan usedl na trůn. V té letošní zase princ dostane sudbu, která je pro něj strašná, protože si má vzít princeznu, se kterou se nesnáší. Dostane kouzelné hodinky, se kterými se může přenést v čase do chvíle, kdy byla sudba pronesena, a může ji tak změnit, ale bojuje se sudičkami, které všechno vědí dopředu a hází mu klacky pod nohy. To je podle mě skvělý nápad a to mě strašně baví – vzít tu původní myšlenku, ladit ji s týmem a dávat do toho ještě i pár svých nápadů.
Hrozně důležitá je i volba hlavních představitelů. Jste ten, který má poslední slovo?
Je to vždy spolupráce, nemohu si natruc prosazovat někoho, s kým by nesouhlasil producent, v tomto případě Česká televize, ale většinou se shodneme. V téhle pohádce byli dva horcí favorité, což byli Patrik Děrgel a Marek Adamczyk. Primárně by se zdál na prince vhodnější Patrik, který je víc princovský, ale na toho našeho prince to nebylo ono. Ten náš je takový knihomol, všechno chce řešit diplomacií a ne akcí a pořád se dostává do úzkých a neustále musí bojovat s princeznou, která je hrozně akční. Ve chvíli, kdy jsme to dali Markovi, který je už svým naturelem takový hodný kluk, ne že by tedy Patrik nebyl, ale víc je ten typ á la knihomol, tak vznikaly mnohem vtipnější situace. Patrikovi jsme za to dali roli takového chudáka, který dostal věštbu, že bude pořád myslet na jídlo, a je hrozně nešikovný. A on si to strašně užil a byl za to hrozně rád.
Máte v pohádce docela hvězdné obsazení, třeba jen ty sudičky... Když oslovujete takové hvězdy, řeknou někdy ne, nebo je pohádka vždycky tutovka?
Samozřejmě že ne vždycky všichni souhlasí. Snažil jsem se získat do nějakého svého filmu Ivana Trojana, který mi nikdy v ničem nehrál, vždycky se nějak vymluvil. Nevím, jestli se mu postava nelíbila nebo neměl čas, ale samozřejmě se to stává. V případě sudiček jsme získali všechny, které jsme chtěli. Iva Janžurová mi slíbila, že mi zahraje ve filmu, už v té době, kdy mě v Chyťte doktora mlátila kabelkou. Potřeboval jsem tu lehce zmatenou, roztržitou sudičku a mně přišlo, že by na to Iva byla super – a byla. Dana Kolářová je zase typ té přísnější, svědomité ženy a ona to vystihla s neskutečným humorem a Naďa Konvalinková, to je sluníčko. Ona sice chtěla hrát zápornou postavu, ale na tohle se prostě hodila nejvíc.
Jak probíhají Vánoce u vás? Díváte se na své pohádky?
Na Štědrý den ne, my jezdíme za rodiči mé manželky, kteří bydlí u Ostravy, a je tam ještě i další příbuzenstvo. Je to taková sešlost s její rodinou, u té mojí jsme ještě nebyli, ale tam nás je tak moc, že se nedaří udělat takovéhle společné Vánoce. Mám totiž pět sourozenců, to je blázinec. Takže my když přijedeme, než se se všemi pozdravíme, přivítáme, než se dostaneme k večeři a k dárkům, kterých je samozřejmě v tomhle počtu opravdu hodně, tak už je dávno po pohádce. Do toho máme strejdu, který je velký fanda do pálenek všeho druhu, takže ono už je pak lepší se na tu pohádku nedívat, protože bychom z ní nic neměli. Ale pak se na ni vždycky díváme druhý den.
Takže byste byl raději, kdyby ta vaše pohádka šla až druhý den?
Já se přiznám, že to bylo u těch dřívějších pohádek, když ještě Česká televize točila ty pohádky tři, tak jsem bojoval za to, aby moje nešla na Štědrý večer. Přijde mi, že na to lidé nemají čas, má to sice rekordní sledovanost, což je krásné, ale zase si ji podle mě nemohou tolik užít jako ty další svátky vánoční, kdy se už všechno zklidní a je čas i na pohádku.
Proč si myslíte, že jsou lidé pořád náročnější a chtějí stále víc od pohádek?
Když je člověk dítě a kouká na pohádku, tak to cítí jinak. Třeba lidé kolem třiceti čtyřiceti, ti jsou podle mě nejvíc pohádková generace, ta vyrůstala na legendách, jako jsou Tři oříšky pro Popelku, Šíleně smutná princezna a další. Pro ně jsou naprosto dokonalé, na nich se nehledá chyba, to jsou skvosty. Ve chvíli, kdy za nimi přijdete s něčím novým, tak to srovnávají, a to je těžké se vyrovnat s tím, když má někdo v srdci zakořeněné tyhle skvosty. Najednou je tu nová pohádka, na kterou se díváte, zatímco vybalujete dárky nebo dojídáte večeři, a to je takový trochu prohraný boj, ale jde o to, prohrát se ctí, aby si ji za rok pustili znovu a řekli si, že to není tak špatné, a pak si to pouštěli znova a znova. A diváci, kteří jsou teď dětmi a vyrůstají s těmi novými pohádkami, pak možná budou mít v srdci právě ty nové.
