2°C
Existuje aktuálně nějaké skutečné módní faux pas, které netolerujete ani se zavřenýma očima?
Aktuální módní tendence už sice dovolují téměř cokoliv, což ale nahrává dojmu, že faux pas už ani nelze udělat. Já však považuji za přešlap hned několik přístupů k módě. Mezi ně nepochybně patří slepé následování trendů, takzvané "fashion victim", opomíjející vlastní osobitost a specifičnost. Taktéž nesmyslně odhalené, až polonahé modely, bažící po pozornosti nositelů. Nerespektování dress code společenských akcí a v neposlední řadě pro mě nepochopitelné, ale stále aktuální nošení fake oblečení a doplňků.
Kde je podle vás hranice kýče? A existuje kýč vůbec? Designér Bořek Šípek byl třeba přesvědčený, že neexistuje, že všechno je jen otázkou vkusu a úhlu pohledu.
Hranici kýče vnímám jako velmi subjektivní, ale zároveň mám za to, že čím větší vhled máte v dané oblasti, ať už je to móda, umění, nebo třeba hudba, tím víc a rychleji ve vás podbízivost spojená s kýčem rezonuje. A o to ostřejší meze pro kýč pak máte.
Která z českých žen má podle vašeho vkusu opravdu styl a šmrnc?
Od nálepky nejstylovější persony očekávám stylovou kontinuitu, respekt k dress code, schopnost přetavit vlastní osobitost do zvolených modelů i jistou osobní kultivovanost, čímž se lokální seznam značně ztenčuje. Avšak mezi dané osobnosti mohu s klidným svědomím zařadit Janu Plodkovou, Veroniku Hejlíkovou, Karolínu Kurkovou, Aňu Geislerovou či Jitku Schneiderovou. V zahraničí vnímám jako inspirativní Tildu Swinton, Timothée Chalamet, Jane Birkin a Diane Keaton.
Zlepšil se od dob temna módní vkus nás Čechů?
Za dobu temna považuju především dobu železné opony, kdy se vytratil vliv zahraniční módy, ale i jistá kultivovanost, jež nebyla státem úplně podporovaná. Mám sice za to, že se vkus Čechů zlepšil, ovšem stále je tu patrný vliv minulosti, který se projevuje jak v nákupních, tak stylingových volbách.
Myslíte, že návrháři, kteří trendy určují, je pořád takzvaně točí? Návrat padesátých let, šedesátých, zlatých osmdesátých... to všechno už tu bylo.
Čerpání z minulosti je nejen v módě zcela běžnou věcí, ale vždycky by měl daný trend obsahovat i modernější prvky, přidanou hodnotu, jenž zabrání prostému kopírování. Za nejvíce katastrofální pak obvykle vnímáme návrat trendů z doby našeho mládí. A to, že se vrací i kousky z dob mé puberty, jen dokazuje, že je koloběh módních tendencí čím dál rychlejší.
Vy sama dáváte přednost trendům, nebo se držíte osvědčeného?
Osobně se držím svých oblíbených siluet, materiálů a střihů, aniž bych nějak automaticky zamítala aktuální trendy. Z těch si ovšem vyberu jen to, co náleží a konvenuje mému vkusu, a zároveň tak, abych doplnila prázdné místo v šatníku. Po každém nákupu navíc putuje taška vyřazených věcí do azylového domu, protože to, co pravidelně nenosím, pokud to není spojeno s nějakou významnou životní událostí, nemá ve skříni už místo.
Do redakce Blesku jste coby módní kritička nastoupila před rokem a půl, kdy jste nahradila nekompromisní kritičku Františku Čížkovou. Byly jste letité přítelkyně – jak na ni s odstupem času vzpomínáte?
Ačkoliv jsem si cenila každé chvilky, kdy jsme si spolu mohly popovídat, bývala bych teď využila společný čas ještě více. Chybí mi Františčina neopakovatelná povaha, humor a nadhled, specifická osobnost, která se zrcadlila v každém jejím názoru a rozhodnutí.
Začínala jste jako módní blogerka. Spousta mladých dívek si myslí, že by vás mohly následovat. Čím musí módní bloger vynikat nad ostatními? Co a kdo ovlivňuje, že ho okolí bude „poslouchat“ ve vší vážnosti?
Ve vší upřímnosti si pořád nejsem jistá, jak je možné, že se právě mně povedlo s blogem prorazit. Není za tím zbytečná skromnost, spíš stálý údiv nad tím, že někoho zajímají osobní názory, zkušenosti a doporučení. Přičemž pozornost publika je vrtkavá, a proto sama nejsem schopná říct, co bylo konkrétním důvodem. Přesto bych řekla, že ze mě byla cítit upřímná vášeň pro módu a vše s ní spojené. Mým záměrem nebylo vydělávání peněz, ale obyčejná snaha podělit se o svoji zálibu, svůj koníček.
Je o vás známo, že jste milovnicí psů. Jak se díváte na psy nebo tedy spíš jejich páníčky, kteří je navlečou do různých svetříků, pláštěnek a podobných modelů?
Jako majitel dvou zcela odlišných plemen, tedy pomeraniana a rotvajlera, vnímám jejich různorodé potřeby, a proto oblékání ras, které to vyžadují, schvaluji a nemám s tím problém. Neztotožňuji se však s lakováním drápů, barvením srsti a podobnými, zcela zbytečnými úkony, vypovídajícími především o psychickém rozpoložení jejich majitelů.
