2°C
Jste schopná v něčem Petra, který čurá do kelímku a moč pak vylévá na kompost, trumfnout?
Veronika Čermák Macková: Trumfnout? To asi ne. Myslím si ale, že oba dva dokážeme okolí svým jednáním hodně překvapit. Jsme podobní „pošuci” a někdy z nás vypadne bláznivina, kterou šokujeme i sami sebe.
Povídejte…
Veronika: Občas se mnou zamává takový jimcarreyovský (podle amerického herce Jima Carreyho – pozn. red.) humor, a to jak slovní, tak vizuální. Ač na to nevypadám, stane se ze mne strašidýlko, dělám různé grimasy. To Petra nejspíš hodně zaskočilo.
V běžném životě je ale nepoužíváte, tak kde?
Veronika: V pořadu, který s Petrem děláme na Nově – Expedice Ulice. Zabýváme se v něm ekologií a udržitelností. Snažíme se uchopit a podat závažná témata zábavnou odlehčenou formou, aby se skrze legraci diváci inspirovali.
Máte krásný outfit. Hledíte na to, aby i vaše oblečení bylo eko?
Veronika: Čím hlouběji do tohoto tématu pronikám, tím víc na sebe nabaluji různé požadavky. V kosmetice se například snažím vyhýbat palmovému oleji, a co se týče oblečení, nikdy jsem na módění naštěstí nebyla. Nebaví mě nakupování, přímo mě otravuje. Proto jsem si oblíbila pár česko-slovenských značek, které se zajímají o životní prostředí. Používají bio certifikované materiály. Vím, že jejich modely jsou tvořeny s láskou a péčí, ráda se k nim vracím. Člověku pak stačí koupit si jenom pár kousků, které kombinuje, nebo si najít něco v second handech, a má to vyřešený. To považuji za mnohem větší a smysluplnější zábavu než podporovat fast fashion.
Takže nepatříte k ženám, které zahánějí splín pleněním obchodů?
Veronika: Ne, obchodům se radši vyhýbám. Když musím jít do nákupního centra, mám z toho až trauma.
Co vám na nich vadí?
Veronika: Ta přemíra zboží, konzum. Když si představím, jaké nepřeberné množství věcí v sobě skrývá jeden obchoďák a že podobných jsou na světě miliony, vstávají mi z toho vlasy na hlavě.
Jak se vám hraje s Petrem Vackem v Ulici?
Veronika: Tím, že jsme na sebe tak „pošucky“ napojeni, funguje nám to spolu. Jeden od druhého přijímáme fóry a naše hraní tím získává na větší peprnosti.
On je zkušeným hercem, pro vás je ale působení v seriálu novinkou.
Veronika: Ne, ne, ne… Hrála jsem i v jiných seriálech, ale nebyly tak výrazné. A měla jsem v nich menší role než v Ulici.
Musela jste se něco nového naučit stran herecké techniky, posunula jste se v tomto směru?
Veronika: Ulice mi toho dala hodně. Je to vlastně takový trenažér, na kterém jsem se naučila hodně o práci před kamerou, za což jsem strašně ráda. Navíc zbožňuji film, je mi o něco bližší než divadlo, takže když se ocitnu na place, mé srdce plesá radostí.
Jak je na tom váš manžel Hynek Čermák, je ekologem sám od sebe, nebo z donucení?
Veronika: Hodně ho inspiruje, čím se zaobírám. Ale já mu nic nevnucuji, když ho něco zaujme, sám si začne zjišťovat různé informace a hledat nové udržitelné cesty. Jisté základy máme společné. Samozřejmě třídíme odpad… A co se módy týče, Hynek se snaží kupovat zboží od firem, které ho prodávají v malých sériích, ne že se vyrábí ve velkém v Číně.
Seznámili jste se na natáčení filmu Gangster Ka: Afričan, ale pak už jste se před kamerou společně neobjevili…
Veronika: Natočili jsme spolu ještě jeden studentský film, ten však nikdy nespatřil světlo světa, což je mi líto. Ale hrajeme spolu divadlo. Hamleta na Shakespearovských slavnostech. Letos už pátým rokem. Výhodou při zkoušení téhle inscenace bylo, že jsme si pak o ní mohli doma povídat. Dávat si navzájem připomínky a podpořit se. Když se však dostaneme na jeviště, stanou se z nás kolegové a i po těch letech mi přijde zvláštní, že spolu hrajeme v jednom představení. Nějak mi to pořád nedochází.
Baví vás Shakespeare jako autor?
Veronika: Já ho miluji. A Hamlet je pro mě přímo srdcovka. Jak kvůli silnému příběhu, který je v dnešní době stále aktuální a dechberoucí, tak i díky skvělé partě kamarádů herců nejen z Dejvického divadla, kteří v představení skvostně hrají.
Budete točit něco dalšího kromě Ulice?
Veronika: V poslední době jsem se soustředila na jiné věci než na hraní v dalších projektech, hodlám se však v blízké době zaměřit i na zahraniční produkce. A doufám, že s příchodem podzimu budu mí čas chodit i na castingy.
Petr Vacek: Musím říct, že Ulicí už prošla řada nádherných hereček nebo modelek, takže když jsem viděl Verunku, říkal jsem si: „Áááá, další krásný ksicht!“ Ale časem jsem byl čím dál tím víc vděčný za to, že s ní můžu hrát. A pak přišlo období, kdy jsme točili velmi těžkou dějovou linku s Yvettou Blanarovičovou (Zdeňka), která hrála Verunčinu neboli Magdinu maminku, zatímco já jejího partnera. Zdeňka umírala na alzheimera a celé se to točilo kolem eutanázie. A já byl moc rád, že to hraji právě s těmahle dvěma babama. Protože když vaši kolegové hrají tak dobře, jde to lehce i vám. Televizní seriál má své limity, to je jasný. Nikdy nepůjde o hluboké umění. Ale jakmile jsme točili ty nejtěžší scény, kdy Zdeňka odchází a Magda se s ní loučí, všichni řvali. Režisér, skriptka… A byl u toho zvukař, takový týpek fotbal, pivo, porvat se a podobně. Stál tam, tupě koukal a povídá: „Ty vole, já asi budu muset zavolat svý mámě a říct jí, že ji mám rád.“ V tu chvíli jsem si pomyslel: jestli tohle řekne takovýhle drsňák, tak je to opravdu zahraný dobře. Sám jsem u toho brečel jak želva.
Ale vy jste to měl ve scénáři.
Petr: Měl, ale nemuseli jsme ani používat umělé slzy, šlo to samo. Bylo to hrozně vyčerpávající, náročný, proto jsem byl tak rád, že jsem tyhlety citlivý věci točil právě s Yvettou a Veronikou.
Byla to i pro vás nejcitlivější scéna, Veroniko?
Veronika: Z toho, co jsem v Ulici zatím točila, ano. Patřila mezi nejnáročnější, ale zároveň nejkrásnější.
Ale ustála jste ji.
Veronika: To patří k naší profesi – nepoložit se, nepropadnout tomu.
Kolikrát jste tu scénu opakovali?
Petr: Moc toho nebylo.
Veronika: Asi čtyřikrát.
Petr: Ale je pravda, že když prožíváte něco tak hluboce a vyřvete se z toho, tak už pak žádné slzy nemáte. Stojíte tam jak prasklej balonek, když vtom režisér řekne: „Bezva, tak to dáme ještě jednou.“ A vy se musíte znovu nahodit. To lehké není.
Veronika: Ale musíme to zvládnout.
autor: Ivana Bachoríková
