Úterý 27. února 2024
Svátek slaví Alexandr, zítra Lumír
Oblačno 11°C

Idylka skončila! Josef Vágner řeší problémy s rodinou

27. srpna 2021 | 06:00

Už deset let má kapitánské zkoušky na plachetnici a dnes se Josef Vágner plaví po Jadranu nejen s kamarády, ale nechává se najímat i jako kapitán lodě s turisty. Doma zatím manželka Marlene pečuje o jejich dcery. Skoro tříletou Amelii a nedávno narozenou Jasminu.

Kde jste byl, když jsem vám onehdy po ránu volala?

Ve školce…

Já si říkala, jestli pořád ještě nerozvážíte jídlo.

Ne, jsem rád, že už nemusím.

Ale chtěl jste přece u toho zůstat, abyste byl v kontaktu s lidmi.

To jsem sice říkal, ale s lidmi už konečně v kontaktu jsem díky divadlu a koncertům, takže si od té kurýrské práce docela rád odpočinu.

Bylo těžké získat ji, vzhledem k tomu, že v uplynulých měsících byl převis volných pracovních sil?

Je pravda, že se zájemci o tuhle práci se v jeden moment roztrhl pytel. Asi proto, že je to flexibilní povolání. Člověk si vyjede, kdy se mu zachce, není fixován na pevnou pracovní dobu. Začít můžete kdykoliv a skončit taky. A další výhoda je v tom, že i když je to nárazová práce, nějaké peníze si vyjezdíte.
Měl jsem štěstí, že mě to napadlo hned na začátku pandemie. Vytušil jsem, že to s kulturou půjde do háje a spousta lidí si začne něco hledat, a tou dobou to ještě nebyl takový boom, dělat kurýra, tak jsem ulovil místo snadno.

Video se připravuje ...
Zpěvák Josef Vágner: Jak mu převrátil covid život? A co ho pojí s Waldemarem Matuškou? • VIDEO: Petr Macek, Lukáš Červený

Jak jste snášel, že jdete společensky níž a „jenom“ rozvážíte jídlo?

Nebyl jsem v tom sám. Postupně jsem se na pohovorech dozvídal, kdo všechno tohle dělá, a říkal si: Co blázníš, vždyť je to práce jako jakákoliv jiná. Jídlo rozvážely osobnosti všemožných profesí. Vím o sportovcích, umělcích… Sám jsem to doporučil svému sousedovi pilotovi, když se najednou dozvěděl, že nebude létat.

Nekoukali na vás v nové práci přes prsty?

Ne, naopak. Já si myslím, že to pro ně byla zajímavá zkušenost, i když na druhou stranu jim je úplně jedno, kdo pro ně jídlo rozváží. Vnímali to spíš tak, že tím hodně lidem pomůžou. A to je fakt. Nebýt těchhle možností, tak člověk takhle narychlo práci, kterou by mohl okamžitě zvládnout, nenašel.

Nedivili se, že nemáte našetřeno?

Mě by zajímalo, kdo je na tom tak dobře, aby si poté, co se mu narodí dítě, koupí pro rodinu nový byt v centru Prahy a přijde o práci, mohl dovolit dva roky nic nedělat, a přitom platit všechno okolo.

Musel jste se uskromnit?

Ne, že bych potřeboval luxus, ale rád si dopřávám zážitky a zábavu. A najednou jsem si život nemohl užívat, ale jenom ho žít a dávat pozor na to, abych nemusel snižovat základní standardy, na kterých mi záleží. Takže to bylo o tom, být opatrný a hlídat si výdaje, abych nesklouzl do nějakého průšvihu. A čekat. Já byl ještě tak hloupý, že jsem si našel práci. Tím pádem jsem přestal mít nárok na státní kompenzační bonus. Kdybych seděl doma na zadku a nic nedělal, udělal bych možná líp.

Takže toho zpětně litujete?

Asi ne, protože tím, že jsem makal, přišel jsem si na peníze, které jsem chtěl a potřeboval. Ale jde o princip. Člověk má nějak nastavený život a k tomu potřebuje příjem, který najednou nemá. A mně přijde, že jsem za svoji snahu něco si najít byl jenom potrestán. Stát posílal příspěvky raději lidem, kteří nedělali nic.

Přinesla vám uplynulá doba i něco pozitivního?

Díky práci, kterou jsem si našel, jsem dál mohl živit svoji kariéru. Za první peníze, co jsem si vyjezdil jako kurýr, se mi podařilo natočit klip ke své nové písničce Noční proud. Byl jsem rád, že když už se nedalo koncertovat ani hrát divadlo, mohl jsem lidem dopřát aspoň ten videoklip.

Já si myslím, že kdybyste nedělal vůbec nic, že by vás to psychicky semlelo.

To je nejspíš pravda. Tohle jsem zkusil na začátku pandemie. V březnu loňského roku, když byl všemu konec, jsem si řekl: No, tak nebudu hrát chvilku divadlo ani koncertovat, co se dá dělat. Vyrazil jsem s rodinou na chalupu a bylo mi všechno jedno. Tam mám práce vždycky nad hlavu, protože všechno, co jde, budujeme vlastními silami. A i když za to nedostávám žádné peníze, mám aspoň dobrý pocit. Tak jsem tam byl, a to dva měsíce v kuse, a najednou jsem začal zjišťovat, že mi strašně chybí moje profese. Takže tahle doba mi dala poznat, že mám muziku, divadlo a koncertování rád a že bych asi nedokázal dělat nic jiného. Sice mám vystudované dvě vysoké školy (vysokou školu ekonomickou, fakultu informatiky a statistiky a vysokou školu finanční a správní, řízení podniku – pozn. red.), ale tím, že se těm oborům nevěnuji plně a taková práce se nedá dělat jen nárazově, tak pro mě žádná zadní vrátka nepředstavují. Je fajn, že je mám, získal jsem díky tomu super kamarády, ale koronakrize mi ukázala, že bych strašně nerad nad tou svojí hudební kariérou zlomil hůl a šel dělat něco jiného. Protože je super být mezi lidmi, komunikovat s nimi a bavit je.

Ta potřeba užít si života, za tu asi mohou vaše řecké geny, ne?

Řekové jsou hlavně „sigá, sigá“ – neboli "pomalu, pomalu". A to bych řekl, že já nejsem. Když mám cíl a chci si něco užít, tak spěchám, už aby to bylo. Nedokážu čekat. Ale pravda je, že Řekové jsou požitkáři, a to v tom, že na všechno mají dost času. Nemusí toho stihnout hodně, ale když už něco dělají, chtějí si to užít. Já jsem spíš zrychlený požitkář. Potřebuju si toho narvat do jednoho dne co nejvíc, abych měl hodně zážitků. A baví mě bavit lidi kolem sebe. Jsem oběť sama sebe, protože vymýšlím různé výlety s kamarády, organizuji zájezdy na plachetnici, zařizuji všechno kolem… Ale mě to baví. A mám radost, když si to lidi kolem užívají.

Pohostinnost je další řeckou předností.

To určitě. Červenec byl v naší rodině šílený, protože máme všichni narozeniny, a teď se nám navíc narodila další dcera. A jak jsem celý rok jídlo rozvážel, tak minulý měsíc jsem byl pro změnu výdejnou jídla, protože se u nás neustále konaly nějaké oslavy a sešlosti. Pořád jsem něco vařil nebo nakládal a griloval maso… Ale dělám to rád.

Jak vás napadlo udělat si „řidičák“ na plachetnici?

To je dlouhá historie. Moje bývalá dlouholetá láska měla strejdu, který jezdil na lodích a jednou nás vzal do Chorvatska na plachetnici. Říkal jsem si: No tak tam půjdu, asi mi bude blbě od žaludku, ale nějak to vydržím. A úplně mě to pohltilo. Je to nádherný, úžasný zážitek, při kterém poznáte zemi zase z jiného úhlu. Já jako malý jezdil za rodinou do Řecka a na Chorvatsko se díval dost přes prsty: Chorvatsko? A autem? Pchééé! Ale když jsem tam přijel poprvé, právě na tu loď, úplně mě uchvátilo. Ta nádherná příroda, skály podél pobřeží, vodopády… Od té doby jsem tam byl minimálně jednou ročně. A jakmile mi bylo jedenadvacet, udělal jsem si kapitánské zkoušky a začal jezdit s plachetnicemi. Letos na moře poprvé vyrážím i pracovně. Starám se o lidi, kteří chtějí plout na plachetnici a nemají nikoho, kdo by jim to zařídil, odkapitánoval a celkově se o ně postaral.

Tam máte zodpovědnost za loď a za lidi, v divadle zase za svou roli, takže pořád jste v nějakém napětí. Vy nemáte nikdy potřebu úplně vypnout?

Asi to tak mám, že potřebuji odpočívat aktivně. Někdy si říkám, že bych chtěl mít den, kdy budu jenom spát. Ale když pak ten čas mám, vydržím ležet pár minut a zase musím něco dělat.

Je před vámi premiéra muzikálu Láska nebeská s písničkami Waldemara Matušky. Koho v něm hrajete?

Mám už takový úděl, že ve všech muzikálových představeních umírám. Jenom v Mýdlovém princi se mi tenhle smutný osud vyhnul. Ale tam zase hraji  homosexuála. A v Lásce nebeské jsem Jáchymem, což je hlavní postava. Když jsem v sedmnácti nastoupil do Kleopatry, zemřel jsem už ve dvacáté minutě, a pak musel čekat až do konce představení na závěrečnou děkovačku. Tak jsem se těšil, že tady to třeba bude jinak. A ne. V patnácté minutě jsem obětí dopravní nehody. Ale budu se na scénu vracet jako Jáchymův duch. Vypadá to jako tragický příběh, ale je to komedie. A pro mě je to představení unikátní v tom, že v něm jsou momenty, kdy se směji, ale taky situace, které mě dostávají. Premiéra bude až koncem září, ale už jsme hráli pro zdravotníky, a když jsem zpíval Sbohem lásko, nech mě jít a se mnou celé divadlo, to byly tak hrozně silné momenty, že jsem to nevydržel a začal se zalykat slzami.

Znal jste se s Waldemarem Matuškou?

Osobně jsem se s ním nikdy nesetkal, ale když jsem viděl fotky, reportáže a články o něm, pochopil jsem, a je to znát i z jeho písniček, že musel mít hodně blízko k moři, lodím a námořníkům. Hned je to pro mě hezčí interpretovat jeho písničky, protože mám taky moře a věci kolem něj moc rád. A to zpívání je takové hezké, živočišné… Nejde o to, kdo z nás dá vyšší a delší tón, ale o to, otevřít pusu a pořádně zazpívat chlapskou písničku. V tomhle je to zase jiný muzikál, než v jakých jsem hrál doteď. Je to hodně lidské a upřímné představení.

Je vám málo přes třicet a jste už dvojnásobným otcem. Co vám přinesly děti do života?

Nerad bych opakoval ohrané fráze… Samozřejmě je to krásné a radostné, mít rodinu, ale přineslo mi to i starosti. Dneska jsme se vrátili z chalupy a já zjistil, že se mi rodina do auta už nevejde. Dvě děti, kočárky, pleny, jídlo… Ale to je normální vývoj, že s věkem přicházejí i takovéhle problémy. Když si vzpomenu, jaké starosti jsem řešil dřív a teď, tak tyhle jsou lepší.

Byl jste u porodu?

Byl. Sice jsem tam byl úplně k ničemu, ale byl jsem statečný a byl u toho. Jenom jsem ale podporoval manželku, nijak jsem se nezapojoval víc. Byl jsem na sále.

Neudělalo se vám mdlo?

Ne. Spíš mi přijde zvláštní, když chlapi mají tendenci ze svého vlastního rozhodnutí u toho nebýt. Tam by chlap měl být ženě po boku.

Vy jste se zúčastnil plachtění – závodů?

Od jedenadvaceti, co jsem si mohl udělat papíry na námořní plavbu, takže jsem kapitán námořní plavby, a od té doby jezdím jednou ročně minimálně, ale spíš víckrát na moře a kromě toho, že jsem vždycky jezdil ze srandy na dovču, tak jsem začal jezdit i pracovně.

Ale zúčastnil jste se závodů?

Ano, parta lidí se sebere, pronajme se plachetnice, někde jsou vypsané závody, přijedeme a závodíme… Bereme to, co nejvážněji to jde… A skvělé je, že se u toho člověk spoustu věcí naučí. I když fouká málo, tak se musí jet na plachty a vymáčknout maximum.

A vyhráli jste?

Byli jsme druzí.

Paráda!

Od konce.

A jéjej.

Z dvaceti osmi lodí. Byly to třídenní závody, každý den se jela jedna etapa. V Chorvatsku, takže se objížděly ostrůvky. Pak se to sčítá a přepočítává podle velikosti lodi… Vzhledem k tomu, že jsme věděli, jak jsme asi dopadli, tak jsme to počítání těch výsledků už tak nepotřebovali. V našem případě z toho nebylo co vykřesat.

autor: Ivana Bachoríková

 

Video se připravuje ...