2°C
Jaký to je pocit být u toho, když dva lidé vstupují do manželství? Nedojímá vás to?
Janis: Je to silná emoce, protože společně vstupují do nové etapy svého života, a myslím, že tak v devadesáti procentech případů jim to vydrží. Ale mívám před sebou taky nesourodé dvojice, kdy o jejich svazku trochu pochybuji. Naštěstí mě obřad nedojímá tak silně jako pana starostu. Ten, když poprvé oddával, tak plakal se všemi svatebčany. Proto to spadlo na mě, protože já při svatbách nebrečím.
Nejste občas pozván na následnou oslavu?
Janis: To se stalo jedinkrát, když jsem oddával Michala Bragagnola.
Pavel: Ano, ano, když se ženil Bragagnolo, náš benjamínek ze 4 Tenorů (vokální formace, kterou tvoří Michal Bragagnolo, Marian Vojtko, Jan Kříž a Pavel Vítek, pozn. red.), a bral si z čisté lásky svoji ženu, byli jsme pozváni i na svatební hostinu. To byl moc hezký obřad. S kulisami Karlštejna, v krásný den, celé to bylo dojemné. Ale že bych ronil slzy, to ne. Vždycky si říkám: hlavně, aby jim to nezevšednělo, aby spolu vydrželi a naučili se tu vyšší násobilku, kterou k mnohaletému soužití potřebují. Aby uměli namíchat všechny potřebné ingredience, jako jsou smysl pro humor, asertivita, životní nadhled, a nechali tomu druhému volnost, nemanipulovali s ním. Jak se říká: Žij a nech žít.
Janis: V oddávající řeči říkám, že manželství je umění kompromisu, umění soužití a umění empatie, které dávají jistotu, že se na sebe vzájemně můžete spolehnout.
Ale mně přijde, že to už v sobě člověk musí mít, že se to naučit nedá. Jak to bylo u vás? Po jak dlouhé době jste tušili, že jste pro sebe ti praví?
Pavel: Asi po půl roce, ve chvíli, kdy jsme spolu začali bydlet. Tam už člověk cítil, že jeho srdce bije pro toho druhého a že ho chce mít vedle sebe den co den.
Janis: Mně bylo devatenáct, byl jsem okouzlený… Ale tím, že jsme spolu žili tajně, nemohl se náš vztah naplno rozvinout. Spoustu věcí jsme skrývali.
Pavel: Byl jsem v té době hvězdou náctiletých dívenek, visel jsem v dětských pokojíčcích a moje písničky se hrály od rána do večera ve všech rádiích. Každou sobotu večer jsem byl v televizi, všichni se na mě dívali jako na svatej obrázek, a kdyby najednou vyšlo najevo… Takže jsme nějaký čas skrývali, že k sobě patříme.
Aspoň jste se víc užili, bez zásahů zvnějšku, o to to bylo nejspíš intenzivnější.
Pavel: Měl jsem v té době ateliér a od začátku jsem stál o to, aby v něm Janis bydlel se mnou. Přišlo mi hezký, že bychom spolu všechno prožívali. V tomhle věku nepřemýšlíte nad tím, jestli vám na tom druhém něco nevadí, protože jste očarováni. Podle mě jsme se potkali ve správnou dobu na správném místě. Nadchli jsme se pro sebe a naše city převažovaly nad rozumem, což je, myslím, dobře. Časem pochopíte, že stejně nic není dokonalé, a přenesete se i přes to, co vás na tom druhém štve. Ale na začátku to vidíte růžovými brýlemi, a tak to má být.
Po devatenácti letech jste přistoupili k registrovanému partnerství, jak takový akt vypadá?
Janis: Když vstupujete do registrovaného partnerství, neoddává vás žádný zastupitel, natož starosta, registruje vás matrikářka. Takže od začátku jste v nižší pozici, protože nemáte oficiální štempl vyšších míst. Obřad je omezen na prohlášení ano. Ale čert to vem.
Vyměňují si partneři prstýnky?
Janis: Ze zákona to součástí obřadu není.
Takže jste si nic nevyměnili?
Janis: Ne, my jsme si nedali ani pusu. To mi poradila Hana Zagorová. Na našem obřadu bylo tři sta lidí, všichni, kteří už dříve podpořili petici za registrované partnerství. Karel Svoboda, Jan Saudek, Pepa Vojtek, Leona Machálková, Ilona Csáková, Adéla Gondíková, Saskia Burešová… A Hanka, se kterou jsem to tenkrát probíral, mi řekla, že jsou věci, které by byly zbytečně komentované: „To si přece můžete nechat na doma.“ Poradila nám velmi dobře.
Zazpívali vám někteří?
Janis: Zazpívali. Karel Gott Ukážu ti cestu rájem, Eva Pilarová Rozhoupej zvony nad námi, Monika Absolonová Lásko má, já stůňu…
Pavel: Karel Gott dokonce speciálně pro nás vytvořil verš: „Žijte tak, jak je vám vhod, to vám přeje Karel Gott.“ To mě fakt dojalo. Jinak já měl trošku trauma, protože jsem se nestihl naučit svatební slib, který Janis napsal.
A přitom jste vystudovaný herec, měl byste být učení textů přivyklý.
Pavel: Já byl vždycky na taháky, takže jsem měl s sebou papírek a z něho jsem ten slib četl. A musím říct, že v polovině se mi sevřelo hrdlo. Když na karlštejnském nádvoří vypustili bílé holubice, byl jsem naměkko a dodnes jsem, když si na to vzpomenu.
Máte ten slib někde schovaný?
Janis: Máme. On o tom hlavně natočil Michal Herz dokument, který se jmenoval stejně jako náš slib S důvěrou a láskou. Byli jsme pak s ním na filmovém festivalu v New Yorku a v San Francisku a všude měl úspěch.
Pavel: V New Yorku jsem si tenkrát dobrou půlhodinu připadal jako velká hollywoodská hvězda. Když bylo po projekci a my se šli projít do Greenwich Village, lidi nás zdravili, mávali nám a říkali, jak se jim ten film líbil, že z něho měli krásný pocit. To bylo úžasný.
Janisi, litujete stále, že jste se v New Yorku nepokusil o kariéru?
Janis: Nemůžu říct, že toho lituji, protože mám krásný život, ale díky tomu, že jsem tam jezdil opravdu často, dostal jsem se k top producentům z Broadwaye a ti mi říkali, že bych mohl pracovat v jejich špičkových agenturách a muzikálových produkcích. Podmínkou ale bylo, že budu žít tam, protože tahle práce se nedá dělat po mailu. A já bych samozřejmě svůj partnerský vztah kariéře na Broadwayi neobětoval.
Co vy, Pavle, stál jste taky někdy na podobné křižovatce?
Pavel: U mě to proběhlo v roce 1990, kdy jsem po úspěšné éře v osmdesátkách najednou odešel od kapely, manažera, celého svého týmu, kterému se nelíbilo, že jsem se rozhodl veřejně prezentovat svůj vztah s Janisem. Měl jsem samozřejmě možnost volby, mohl jsem to dál skrývat a hrát falešnou hru, vždyť mnoho mých kolegů to tak má dodnes, ale já nemám rád nepravdy. Bytostně je nesnáším. Mně přijde, že mi to pak komplikuje život. Vždycky jsem radši všem řekl, jak věci jsou, byť to pro mě mohlo být nepříjemné. A tohle nepříjemné bylo. Najednou jsem se ocitnul bez producenta a kapely, bez zázemí a zrovna v období, kdy jsem neměl žádný hit. Tím pádem jsem neměl práci ani peníze. Ale rozhodl jsem se pro vztah. Mimochodem, tenkrát mi dala dobrou radu Eva Pilarová, se kterou jsem se hodně kamarádil. Řekla mi, ať jdu za hlasem svého srdce. To jsem udělal a nikdy nezalitoval.
Cítili byste se jako gay pár v Americe líp než tady? Mají tam sexuální menšiny příznivější podmínky pro život?
Janis: Nevím, jak je to teď, ale když jsme tam byli před čtrnácti lety s naším dokumentem, nesměli se ani registrovat, neměli vůbec žádné možnosti, jak svůj vztah legalizovat. To byl taky důvod, proč jsme tam byli za hvězdy. Najednou viděli dojemný příběh kluků, kteří spolu dlouho žili a nakonec se vzali. Byli z toho nadšení. Osobně si myslím, že tady se česká povaha promítá i do gay komunity, a ta spolu nedrží tak jako v Americe. Panuje tu nepřejícnost.
Přitom to vypadá, že se maximálně podporujete…
Janis: To je jenom zdání.
Pavle, sice jste na počátku devadesátých let přišel o management, ale záhy jste získal nový, když se o vás začal starat Janis.
Pavel: Ale to nebylo hned, a i když to dnes zní jako pohádky ovčí babičky, prošel jsem si krušným obdobím. Na Vinohradech jsem měl sice zaparkované drahé auto, ale chodil jsem se na něj jenom dívat, protože jsem neměl na benzin. Janis nosil z menzy dvojité večeře, abychom měli co do žaludku. A víte, co byl nejčastější chod? Lančmít a lovecký salám. Když přinesl celou šišku, radovali jsme se jako o Vánocích.
Janis: To jsem ještě studoval divadelní vědu na Univerzitě Karlově...
Pavel: A když jsem přemýšlel, kde sehnat lidi, kteří by se o mě starali, začal Janis za mnou přicházet s různými nápady. Najednou jsem zjistil, že má nejen koncepci, ale i cit pro to, co mi sluší a nesluší, co bych měl či neměl zpívat, jak by to mělo znít… Tak jsme spolu začali připravovat moje comebackové album Vůně tvé kůže. Ale předtím mě ještě Pragokoncert vyslal do finské Lahti, kde jsem na festivalu Půlnočního slunce získal hlavní cenu. A když jsem se vrátil, čekala mě tady smlouva s hudebním vydavatelstvím, kterou zajistil Janis, a další pracovní nabídky.
Ale asi to nešlo hned jako po másle…
Pavel: Nebylo to vždycky jednoduché, protože jsem poměrně svéhlavá povaha, a v tom mládí jsem byl navíc zahleděný do svého úspěchu, prostě idol, který si říkal: Co mi má kdo vykládat? Ale časem jsem pochopil, že se vyplatí Janisovi naslouchat a věřit jeho radám, že na tom může něco být. Pomalu se hrany obrušovaly a naše spolupráce začala fungovat jako dobrý mechanismus.
Nenarušilo vám to soukromí?
Janis: Aspoň jsem díky tomu poznal Pavlovy stránky, o kterých jsem dřív nevěděl – třeba že umí házet věcmi. (smích) Našemu vztahu to neublížilo, jenom se tím ukázalo celé spektrum našich povah. Jsem za tu spolupráci vděčný, protože díky tomu, že ostatní viděli, co dokážu zprodukovat, dostal jsem se ke Karlu Svobodovi a dalším důležitým lidem, s nimiž jsem pak pracoval.
Teď jste už druhým rokem manažerem vokální skupiny 4 Tenoři, které se dobře daří, což je až s podivem, protože uměle vytvořená seskupení nemívají dlouhou životnost.
Janis: Ale tohle právě není uměle vytvořený produkt. Čtyři Tenoři vznikli úplnou náhodou. Když jsem spolupracoval s Českým národním symfonickým orchestrem a dělal ve Foru Karlín galavečer Pocta muzikálům, hodil se mi do dramaturgie mužský čtyřhlas. Tak jsem dal kluky dohromady na jednu píseň. A když jsme viděli, jak dobře na ně lidi reagují a že je pochválil i Marcello Rota, což je dvorní dirigent André Bocelliho, řekl jsem si, že bychom spolu mohli natočit něco dalšího. A pak už se to rozjelo, jako když zapálíte kupu sena.
Pavel: A byl tam ještě jeden dost zásadní aspekt. Nebyli jsme kluci, které by Janis našel na ulici. Každý z nás měl nějaké zkušenosti a za sebou určitou úspěšnou kariéru ať už v muzikálech nebo v opeře. Znali jsme se, protože jsme se různě potkávali, a zjistili jsme, že nám to spolu dobře jde nejen hlasově, ale i lidsky, což je předpokladem pro to, aby vzniklo něco, co bude fungovat.
Janis: Věděl jsem, že se na první zkoušce nerozejdou s hádkou. Protože, jak se říká, tenor je diagnóza. (smích) A po té dvouleté zkušenosti můžu říct, že ukočírovat je je v něčem náročnější než u Královen popu (projekt se zpěvačkami pop music, pozn. red.).
Co máte konkrétně na mysli?
Janis: Jsou to normální divy, ale v mužském podání. A mají všechno, co k tomu patří. Od nároků na vybavení šatny po různé verze jedné pravdy.
Co chtějí mít v šatně?
Janis: Myslím, že jsem jejich představy ukočíroval. Zakázali mi chlebíčky před začátkem koncertu, tak ty už jim nedávám, mají tam jenom ovoce, zeleninu, šunku, nejrůznější masíčka.
Koberec a sedačku nechtějí?
Janis: Zatím ne, i když nedávno jsme vystupovali někde za Prahou a řekli mi, že bych měl občas dohlídnout i na nábytek v šatně. (smích)
Jak jste na tom, Janisi, s hudebním sluchem?
Janis: Myslím, že slyším velmi dobře, všichni to aspoň říkají. Poznám kvalitní aranžmá, strukturu skladby nebo to, když někdo neintonuje, ale přitom nezazpívám rovně ani tón.
Pavel: Když si Janis začne doma zpívat nebo jenom pískat, odcházím nebo pouštím nahlas rádio. Je kouzelný v tom, že melodii nedává pěvecky. Pro mě je to nepochopitelné, protože když slyší hudební nahrávku, dokáže vyjmenovat všechny její plusy i minusy. Má cit pro to, vyhmátnout, která věc je v čem dobrá. Stalo se mi, že jsem přišel ze studia nadšený a pustil mu písničku, o které jsem byl přesvědčený, že je naprosto jiná, že s ní zbourám svět, a on mi řekl, že je hezká, ale u posluchačů nezabere, a poradil mi, jak ji vylepšit. Takže, jak už jsem řekl, vyplatí se Janise poslouchat. Ačkoliv sám nezpívá, rady má dobré a slyší.
Čtyři Tenoři právě vydali svoji první desku, a mají na ní dokonce duet s dvacetinásobnou slavicí Lucií Bílou…
Janis: Dlouho jsme hledali, s kým bychom do toho šli, a tím, že znám Lucku léta, Pavel taky a Marian s ní hraje v muzikálech, přišla nám ta volba přirozená. A pak jsme vybírali skladbu. Nakonec jsme se shodli na Kráse, kterou původně natočila Céline Dion s kanadským kvartetem Il Divo. A protože ji zpíval taky Karel Gott s Lucií Bílou, nahráli jsme ji na jeho počest. Říkáme tomu duet, protože zpívá Lucie a 4 Tenoři, ale v podstatě je to kvintet.
Byl jste mediálním manažerem řady osobností naší popové scény. Od Daniela Hůlky přes Helenu Vondráčkovou, Hanu Zagorovou po Leonu Machálkovou… Co na té spolupráci bylo nejtěžší? Vyjít spolu lidsky, poradit jim správně, donutit je naslouchat vašim radám?
Janis: To bylo individuální, ale asi nejtěžší úkol bylo vybalancovat to, co chtějí oni, s tím, co si myslím, že by pro ně bylo dobré. Protože umělci často bývají překážkou sami sobě, neumí rozpoznat, co je pro ně prospěšné a čím se posunou dál. Mají na to vliv často i jejich partneři, okolí. Utvrzují je v něčem a oni potom neudělají krok dál.
