Potkaly jsme se v kavárně Mezi Řádky. Pracují tu lidé s lehkým mentálním postižením. Pomáhá jim to ke kvalitnějšímu životu. Bára si skoro se všemi tyká, chová se k nim jako ke členům rodiny. Těžko se bráníte dojetí, když vidíte, jak láskyplně na ni její „kamarádi“ koukají… „Zlato, přinesl bys nám kafíčko?“ řekne Bára a vy si rázem připadáte jako v něčím obýváku. Je vidět, že k sobě mají blízko.

Jste dítě dvou psychiatrů. Jak se v takovém prostředí vyrůstá malé holčičce?

Hezky. Malé děti moc nepřemýšlejí nad alternativou. Takže jsem nesnila mít rodiče třeba baleťáky. Jedině tedy, že jsem milovala Vlastimila Harapese. Labutí jezero jsem viděla nejméně dvacetkrát. Byla to moje první nenaplněná láska. Trošku brzo na špatnou zkušenost. Naši byli nesmírně láskyplní a kamarádští. Nikdy mě moc nebrali jako dítě, spíš jako parťáka, takže jsem vyrůstala obklopena společností výrazně starších lidí. A knih. Všechny naše stěny byly plné knih.

Pak si ještě jasně vzpomínám na tatínkovy doutníky. Dodnes mi jejich vůně přijde přitažlivá. Plusem manželství mých rodičů byla absolutní svoboda na straně jedné a absolutní důvěra na straně druhé. Byli jeden druhému nejlepším přítelem, což, myslím, je základ šťastného manželství, mít neustále o čem mluvit a mít opravdového partnera.

Nikdy jste netoužila vydat se stejnou nebo podobnou cestou jako oni?

Ale ano, jenže psychologům se u nás doma každý vysmíval, že nemají recepty. Mile vysmíval. Ale v hlavě mi to zůstalo. To až dnes, jak jsem sama absolutně pohlcena zkoumáním různých alternativ od automatické kresby po hypnózu a z doktorů nejvíc věřím bylinkáři Láďovi Křížovi. Až dnes mi vlastně psychologie přijde přitažlivější než psychiatrie. Právě proto, že nemá ty léky. Že má jen otevřené srdce a hlavu k dispozici.

Dnes je mi to líto, ale tenkrát, když jsem se rozhodovala, co budu studovat, vyhrály sociální vědy. Měla jsem sice pořád samé jedničky, ale s fyzikou jsem byla totálně na štíru. Skončila jsem u s = v . t, dál ani krok. Vždy, když mi někdo říkal, že je to vyšší forma poznání, jsem tomu moc nevěřila. Kdeže by mě tenkrát napadlo, že jedním z mých nejmilejších lidí se stane kvantový fyzik, profesor z CERN Jan Rak. To je dost paradox, že? Jinak třeba režisér mého filmu Pohádkář Vláďa Michálek vystudoval psychologii po padesátce a dnes provozuje vlastní praxi. Tak nevím, možná mě to ještě čeká. Nedávno jsem se byla podívat na pitvě a musím zcela vědomě říct, že duše mě fascinuje víc než tělo.

Takže hlava, pocity a reakce? 

Jistě, koho by to nezajímalo. Vždyť už jsem napsala třináct knih o vztazích, tak je poctivě zkoumám pořád. Co mě ale poslední dobou hodně zajímá,

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.

Vyzkoušet za 1 Kč Více informací

Už mám předplatné. Přihlásit se