Umíte si představit, že se okolo vás hemží čtyři děti, z toho nejmladší jsou rovnou dvojčata, která jsou jen o rok a šest dnů mladší než jejich starší sestřička, toho času ještě ani ne dvouletá? Já jsem byla na návštěvě u Volkana a Lejly jedno dopoledne a smekám. Organizace a synchronizace péče o částečně již běhající a částečně dosud pouze lezoucí dětskou armádu je naprosto fascinující. Prakticky okamžitě jsem pochopila, v čem ta harmonie vězí. Oni se totiž mají všichni tak očividně rádi, že ten blázinec nějak úplně ustoupí do pozadí a vidíte jen velkou, krásnou a láskyplnou rodinu. Dohromady je asi nejpůvabnější, nejzajímavější, nejmilejší a nejsympatičtější, jakou jsem kdy viděla. Odcházela jsem nerada a s tím, že svět je zatím v pořádku…

Existují u vás ještě pojmy odpočinek, volné chvíle, čas pro sebe nebo prostě tak něco?

Lejla: Tak pozor, na to jsme pyšní! Máme přesně dané hodiny – okolo deváté večer už všechny děti spí. Takže zhruba v půl desáté přichází náš čas, tedy podle toho, jak rychle se nám podaří uklidit večerní smršť. Čas je zhruba do jedenácti. Většinou je to ale tak, že si ještě na půl hodiny dáme rozchod, protože každý z nás potřebuje „svůj“ čas. Kolem desáté se tedy sejdeme, i když si často říkáme, že jsme to měli udělat dřív. Máme na sebe tak hoďku, pustíme si díl nějakého seriálu, kolem  jedenácté začneme krmit kluky. A pak se nám často stane ta chyba, že přetáhneme. Chceme něco dokoukat nebo si povídáme, jsme vzhůru třeba do půl jedné, do jedné, a pak nás těsně po čtvrté vzbudí synek a je vymalováno. Ale ten společný čas si opravdu hýčkáme.

Hodina není moc…
Lejla: Musím říct, že si občas „vyhodíme z kopýtka“. Jednou za měsíc a půl či dva se sebereme a jedeme se vyspat do hotelu. Za což patří neskonalý dík mojí mámě, protože je hrdinka a pohlídá nám ty naše špunty. A to je taková krása! Zatím vybírám populárně naučné destinace, aby Volkan viděl, jak jsou Čechy úchvatné. Byli jsme na Hluboké, v Kutné Hoře, v Českém Krumlově, na Ještědu. Je to veliká romantika… Vlastně jezdíme na rande!

Abyste si nepřivezli další dvojčata!
Lejla: Tak to jste nás pobavila! Víte co? My to většinou prospíme. Do těch čtyřiadvaceti hodin se toho musí vejít hrozně moc, procházky městem, najíst se, napít se, podívat se na film… A pak se samozřejmě strašně těšíme domů na tu naši smečku.

A jak ta vaše smečka, ptám se samozřejmě na děti, společně funguje?
Lejla: Je to až neskutečný, ale vlastně dokonale. Hrozně rádi na to koukáme. David a Iman jsou naprostý part’áci. Iman Davida bezvýhradně miluje a v okamžiku, kdy se probudí, peláší za ním. Mladší kluky pro změnu pořád nějak ňufá a pusinkuje. Takže je to buď „kde je dáda?“ nebo „Teo sem, Beník tam!“ Dává jim dudlíky, hladí je… Má to tak od chvíle, kdy se narodili. David zase Iman vychovává, učí ji. Kluky konejší, asistuje u koupání. A ti hoši se neustále snaží zapadnout do party, byť zatím jen s omezenými možnostmi. Po čtyřech a plazením se pokoušejí dostihnout starší sourozence, kteří už tu lítají jako vítr.

Když někam cestujete, to už musí být skoro stěhování národů…
Volkan: Teď se chystáme do Turecka, potom pokračujeme do Keni. Jede s námi moje dcera Vanessa a Lejlina maminka. Logisticky je to poměrně náročné, protože někteří odlétají zpět domů, pak za námi zase jiní dorazí do Keni, to ani nemá cenu popisovat detailně. Každopádně, než jsem poznal Lejlu, naučil jsem se cestovat jen s příručním zavazadlem. Teď už nelítám s méně než padesátikilovou bagáží, protože buď vozím věci na projekty, nebo teď moje poslední dvě cesty byly o převážení všeho nutného pro náš letní pobyt. Postýlky, sedačky, kočárky, plínky – a všechno rovnou třikrát. Logistika našeho cestování je prostě dost náročná.

Jak jste na tom třeba s vařením, stíháte něco jiného než kaše a mléko?
Lejla: Tak jo. Já se tedy odkopu, i když možná budu za nejhorší partnerku na světě. My jsme s Volkanem nikdy moc neplánovali dělbu rolí, ale prostě to nějak vyplynulo. Já se odpoledne a večer věnuju dětem, s Davidem škola a úkoly, zájmy, koupání, kojení a ukládání menších. Na vaření už prostě nemám volnou ruku. A tak se Volkan naučil vařit podle YouTube. Vaří neuvěřitelně a vaří turecky. Je to strašně dobré a já si jen chrochtám… Ale řekni, Volkane, že taky vařím dobře!  
Volkan: Jo, jo…
Lejla: Ne, počkej… Musíš to říct vážně!
Volkan: Opravdu je neskutečná kuchařka. Když vaří, vaří skvěle. Dřív vařila jen ona, to musím přiznat. Teď se musím zapojit já – v některých věcech je Lejla nezastupitelná, tak prostě dělám to, co můžu i já – třeba vaření. Kojit nezvládnu.

Více o tom, jak žije Lejla Abbasová, najdete v novém vydání Blesku pro ženy. V prodeji je od pondělí 8. července na novinových stáncích nebo on-line na iKiosku ZDE >>>