7°C
Kdysi jste pracovala jako realitní makléřka. Proč jste skočila od realit do neziskové sféry?
Třetí dítě jsem měla s velkým věkovým odstupem od těch prvních dvou a díky této pracovní přestávce po patnácti letech jsem mohla začít víc se zajímat o život dětí v dětských domovech, na což jsem často myslela, ale neměla jsem čas se tomu více věnovat. Čím víc jsem se dozvídala, tím víc mě tato problematika pohlcovala, a ač jsem to předtím neplánovala, vedlo to až k založení organizace, která těmto dětem velmi intenzivně pomáhá.
Vaše neziskovka už pomáhá dětem více než šest let. Kolika dětem jste už vlastně pomohli?
Za dobu našeho působení jsme již podpořili přes dva a půl tisíce konkrétních dětí částkou téměř dvacet milionů korun.
To je hodně. Vedle peněz – v čem ještě spočívá vaše pomoc?
Naším cílem je poskytnout komplexní podporu dětem v posledních letech jejich pobytu v dětském domově a bezprostředně po jeho opuštění tak, aby se zvládly po opuštění dětského domova začlenit do společnosti bez pocitu sociálního vyloučení. Podporujeme je při studiu, hledáme podporovatele, kteří dětem spoří pro jejich budoucnost, nabízíme možnost osobního kontaktu s dětmi, plníme jim takzvaná opodstatněná přání spojená se studiem, trávením volného času nebo nápravou zdravotního handicapu, kterou nehradí pojišťovna. Pomáháme jim hledat zaměstnání či ubytování a do začátku samostatného života od nás dostávají startovací balíčky se základním vybavením domácnosti.
Co si děti v dětském domově vlastně nejvíc přejí?
Přání a sny dětí jsou různé, liší se samozřejmě podle jejich aktuální situace a jejich věku. Myslím, že většina dětí by si přála, aby mohly žít u svých rodičů a aby jejich rodina fungovala. To jim samozřejmě splnit nemůžeme. O to víc jsem přesvědčena, že je naší povinností snažit se pomoci všude tam, kde to lze. Každý si může vybrat, jakou formou se zapojí, aby to vyhovovalo jeho finančním i lidským možnostem.
Pořád si myslíte, že nejvíc pomoc potřebují větší děti v dětských domovech, nikoli miminka?
Takhle se to nedá formulovat. Podstatné je zmínit, že se jedná v podstatě o dvě nezávislé kategorie. Většina lidí si myslí, že se narodí nechtěné miminko, které pak vyrůstá až do dospělosti v dětském domově. Pak se všichni domnívají, že pár měsíci v náhradní rodině zachrání dítěti celý život. Ale to není pravda! Naprostá většina dětí se do dětských domovů dostává až v daleko vyšším věku na základě soudního rozhodnutí o odebrání z rodiny, kde bylo dítě nějakým způsobem ohrožováno. Dítě už si z původní rodiny nese špatné návyky, citovou vazbu k rodičům, ale také deprivace, které jsou mnohdy daleko horší než u dětí, které vyrostly v ústavních zařízeních od narození.
Jak se stavíte k zákazu umisťování dětí – do určitého věku – do ústavních zařízení?
Považuji ho za nesmysl, zvláště když není dostatek dlouhodobých pěstounů. Bojím se, abychom se neocitli v situaci, kdy děti kvůli tomuto zákazu budou zůstávat ve svých biologických rodinách, kde jsou ohrožovány, nebo se sníží kritéria na výběr pěstounů či budou děti putovat z rodiny do rodiny. Tento postup mi přijde krátkozraký a velmi populistický. Nezasvěceným zní dobře, ale přece když zákonem zakážeme chudobu, také tím nevymizí. Pro každé dítě je v dané situaci ideální jiné řešení a podle toho se k jeho případu musí přistupovat. Je důležité říct, že právě pro ty starší děti je mnohdy dětský domov vysvobozením a nemalé procento z nich je v dětském domově na vlastní žádost.
Spousta lidí se toho ale bojí, je skutečně tak náročné vzít si k sobě na víkend dítě, které není vaše?
Myslím, že většina lidí o přijetí dítěte do rodiny ani neuvažuje. Přijmout dítě do rodiny není úplně jednoduché, to netvrdím. Souvisí s tím mnoho věcí, se kterými musíte počítat: formální náležitosti, často nevyžádaná pomoc zapojených orgánů, biologická rodina, obavy, „po kom to dítě je"… Ale kdyby člověk takhle přemýšlel, nikdy by do toho nešel. Ty děti, o které se jejich rodiče nemohou nebo nechtějí starat, se ničím neprovinily a zaslouží si dostat šanci na lepší život. My máme v pěstounské péči už víc než tři roky malou dračici s tváří anděla, které bude za pár dní pět let.
Vaše neziskovka má spoustu patronů. Myslíte si, že známé tváře můžou obyčejné lidi motivovat?
Od počátku naší existence máme čtyři patrony našich projektů – herečku Lucii Benešovou, zlatou olympioničku Báru Špotákovou, docenta Jana Měšťáka a moderátora a baviče Vláďu Hrona. Svá jména s námi spojily i další významné osobnosti z různých oblastí společenského života. Myslím, že všechny známé a uznávané osobnosti mohou být pro veřejnost zárukou solidnosti naší organizace – a ano, mohou lidi motivovat k tomu, aby se do pomoci dětem zapojili.
Akce organizace Dejme dětem šanci, kterých se můžete zúčastnit nebo na které můžete přispět, najdete zde.
