Pátek 25. září 2020
Svátek slaví Zlata, zítra Andrea
Zataženo, déšť 16°C

Novinářka Tereza Engelová: Bála jsem se, že nám unesou děti!

29. dubna 2017 | 06:00

Tereza Engelová dva roky žila v Pákistánu, kde učila na dívčí univerzitě. O několik let později – už s dětmi a manželem – odjela žít na rok do syrsko-tureckého pohraničí. Jak se křehká blondýnka, která se nedávno vrátila z ukrajinské fronty, kde točila reportáže pro Info.cz, dostala k novinařině a do zemí, kde jí šlo o život?

Žila jste téměř dva roky v Pákistánu. Jak jste se tam dostala?

Můj současný manžel, tehdy ještě přítel, je humanitární pracovník a jel tam na roční misi. Chtěl, abych jela s ním. Dost jsem sice váhala, ale nakonec jsem se rozhodla k němu připojit. Můj pobyt tam se protáhl na necelé dva roky.

Co jste v Pákistánu dělala?

Nejdřív jsem se tam jela na měsíc podívat, abych se ujistila, jestli to vůbec dává smysl. Cestovali jsme po hezkých místech, což se mi líbilo. Nakonec jsem se tedy rozhodla, že opustím práci v České televizi a vyrazím. A pak přišlo vystřízlivění! 

Přítel trávil hodně času v Kašmíru a já byla většinou sama v Islamabádu, kde nebylo kam jít, nikoho jsem neznala, seděla v bytě a koukala do stropu. Nejradši bych bývala odjela, ale pak jsem si řekla, že se s tím musím nějak poprat, a začala jsem psát blog na Aktuálně.cz, pak články pro různá česká média a k tomu se ještě připojilo učení na dívčí univezitě v Rávalpindí. Učila jsem mezinárodní vztahy a žurnalistiku, později i dokumentární film. Začala jsem tam žít úplně nový život. Nakonec jsem zůstala dokonce déle než můj přítel, ale to už jsme čekali miminko, takže ve 4. měsíci jsem se vrátila zpět do Čech.

Podívejte se na Terezinu reportáž z Ukrajiny

Exkluzivně z Ukrajiny • VIDEO: Tereza Engelová, Info.cz

Jaký nejsilnější zážitek vám život v Pákistánu přinesl?

Bylo jich hodně. Moc hezkých, ale i nehezkých. Hodně jsme prožívali únos polského geologa Piotra Stančaka, který skončil tragicky. Pak i smrt českého velvyslance při atentátu na hotel Marriott. Osobně mě pak hodně mrzel osud jednoho moc sympatického čtyřletého klučiny. Byl synem uklízečky našich sousedů v Islámábádu. Energie na rozdávání, roztomilost sama. Ještě s jednou Češkou jsme zařídily, aby ho vzali do dobré školy, kterou jsme mu na půl roku předplatily. Domluva byla, že když se bude snažit, budeme mu školu platit až do absolvování. Obeth byl ze školy nadšený, úplně zářil, a ačkoliv byl „nižšího původu“ než spolužáci, i ve škole ho přijali dobře. Jenže vše nakonec utnula jeho matka. Ukázalo se, že vzdělání syna jí leželo na srdci jen na oko. Chtěla ty peníze. Když zjistila, že se k nim nedostane, protože je posíláme přímo škole, vzala Obetha po čtyřech měsících ze školy a oba zmizeli. Už jsme ho nikdy neviděly. Dost jsem to obrečela.

Dostala jste se do nějaké nebezpečné situace?

V době, kdy jsem tam žila, tedy v letech 2007 – 2009 to tam samo o sobě začínalo být nebezpečné. Talibán byl na vzestupu, teroristické útoky byly téměř na denním pořádku. Přibývalo i únosů. Mě se to dotklo nejvíc, když jsem roztočila dokument v Péšávaru o místní novinové redakci. Jejich životy byly v ohrožení prakticky denně. Když jsem za nimi začala do redakce dojíždět, dostala jsem se do ohrožení i já. Dvakrát jsem se o chvíli vyhnula pumovému útoku. Pak i oni dostali strach, že by mě mohl někdo unést. Tak jsem natáčení musela ukončit. Jednou zas kolem našeho domu běhali ozbrojení tálibánci, kteří přepadli nedalekou policejní stanici. Cesty taxíkem do školy taky nebyly úplně v pohodě. Ale kdyby člověk pořád myslel jen na nebezpečí, nemohl by tam žít. Prostě musíte doufat ve štěstí a také se snažit v rámci možností co nejvíc omezit rizika, což jde.

Bojíte se od té doby v cizině více?

Na jednu stranu mám za ta léta cestování k potenciálnímu nebezpečí větší respekt, líp vyhodnocuji rizikové situace. Míra strachu se ale hodně zvýšila od doby, co máme děti. Všichni čtyři jsme rok žili v Turecku, kousek od syrských hranic. Manžel tam šéfoval syrské misi Člověka v tísni. Hlavně ze začátku jsem měla velký strach, že nám unesou děti. Sýrie byla 70 km. Hranice tehdy ještě průchozí. Blonďatá holčička by tam měla opravdu velkou cenu. Ale pak už si to sedlo. Zvykla jsem si tam.

A to bylo poslední velké dobrodružství?

Asi ne. Ale jezdím teď jen na kratší reportážní cesty. Naposledy jsem byla pro Info.cz točit reportáže z ukrajinské fronty.

A tam jste se dostala do nějaké nebezpečné situace?

Několikrát. Poprvé na ukrajinské straně, kde jsem točila rozhovor ve městě, které je prakticky denně ostřelováno. Potřebovali jsme ještě něco dotočit, ale instinkt mi říkal, že bych měla jet pryč. Hodinu na to bylo místo, kde jsme měli dotáčet, vybombardováno. Pak jsme málem uvízli přes noc v pohraničním bombardovaném pásmu mezi Ukrajinou a Doněckou lidovou republikou. V Donbase jsem natáčela na ostřelovaných místech dvakrát. Slyšíte dopadat rakety, ale dokud je to v dálce, ok. Jakmile to ale jednou zahvízdalo blízko, hned je třeba pryč. Zase musíte rychle a dobře vyhodnotit rizika. Navíc na místa, kde vím, že se střílí pořád a hodně, jsem nejela. Nevidím důvod. Stejně tam už většinou nikdo nežije a mě nezajímají zbraně, ale lidé.

Proč jste se vlastně dala na novinařinu?

Bylo to svým způsobem dílo náhody. Studovala jsem anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě v kombinaci s tělocvikem na FTVS, což byla stejná kombinace, kterou studovala moje máma. Takže původně ze mě měla být učitelka angličtiny a tělocviku, ale přiznám se, že mi to úplně nevyhovovalo. Nakonec za mě rozhodlo moje zdraví. Dostala jsem únavový syndrom a školu ve čtvrtém ročníku ukončila. Hledala jsem pak magisterské studium, kde by nepřišly předchozí roky vniveč, a udělala jsem přijímačky na novinařinu na Fakultu sociálních věd. Mým velkým snem bylo studium dokumentárního filmu na FAMU, kde mi ovšem řekli, že jsem na to příliš mladá a mám si nejdřív udělat novinařinu, konkrétně televizní specializaci. V rámci školní praxe jsem nastoupila do televize a pak už jsem tam zůstala.

Dneska Tereza točí takovéhle reportáže z Ukrajiny, podívejte se na její práci

Život v krytu • VIDEO: Info.cz

Ale studovala jste ještě v Londýně. Kdy jste to stihla?

Po sedmi letech práce reportérky v České televizi přišla určitá míra vyhoření. Najednou jsem měla pocit, že potřebuji změnu. Chtěla jsem se posunout dál. Chtěla jsem, aby moje reportáže měly nějaký přesah, a to nebylo ve zprávách možné. Tak jsem si ve třiceti řekla, že je poslední šance zkusit ten dokumentární film. Přihlásila jsem se na univerzitu do Velké Británie, kde se dá magisterské studium udělat za rok. Podařilo se mi získat stipendium vypsané britskou vládou. Stihla jsem poslední rok, kdy tady stipendium Chevening udělovala, takže to bylo opravdu za pět minut dvanáct. Z dvou set kandidátů jsem to vyhrála a to mi umožnilo konečně vystudovat dokumentární film.

Jaké to bylo se ve třiceti letech vrátit do školy?

Docela těžké. Člověk už byl po letech práce zvyklý na určitý standard. V Anglii jsem měla pokoj se spolužačkou, postele metr od sebe. Můj dospělý život šel stranou, ale rozhodně toho nelituji. Počítala jsem každou libru, abych měla na nájem a na jídlo. Dalo mi to hodně i po sociální stránce, protože jsem měla spolužáky z celého světa, například z Koreje, Číny, Egypta, Pákistánu. Byl to skvělý rok.

Přemýšlela jste nad tím, jestli půjdou vaše děti ve stejných šlépějích?

To vůbec neřeším. Snad budou dělat, co je bude bavit. Syn je hodně citlivý a rád pomáhá druhým, takže si děláme někdy legraci, že z něj roste další humanitárec. Jestli bych měla radost, úplně nevím. Je to potřebná a zajímavá práce, ale špatně placená a nebezpečná. Ale uvidíme, kde svět bude, až oni vyrostou.

Tereza Engelová pracovala jako zahraniční reportérka a moderátorka v České televizi. Ve třiceti letech se rozhodla studovat dokumentární film na univerzitě v Británii. Po návratu se spolu s přítelem odstěhovala na dva roky do Pákistánu. Když už měla dvě děti, odjela na rok s rodinou do Turecka. Dnes se jako reportérka často dostane do různých zemí, ale domov má v Čechách.

Diskuse ke článku
.
Související články