Před necelými dvěma lety začala Vanda Hybnerová nový život. Po rozvodu se Sašou Rašilovem se rychle oklepala a začala tvrdě pracovat – v televizi (Přístav, Doktor Martin) i před filmovou kamerou (Rodinný film). Před několika měsíci však přišla další rána – svůj boj s rakovinou prohrál její táta, slavný mim Boris Hybner. Taky kvůli němu se stala tváří iniciativy proti rakovině prsu.

Větu „máte zhoubný nádor v prsu“ si v průběhu života vyslechne každá osmá žena. Co děláte pro to, abyste se mezi ně nezařadila?

VH: S rakovinou jsem se setkala v rodině a vím, že prevence je tím nejdůležitějším, co proti téhle blbé nemoci dělat. Všichni rádi odkládáme nepříjemné věci, počínáme si jako pštrosi s hlavou v písku. Vyrazit včas na preventivní vyšetření je stejná nutnost, jako mít po ruce kapesník, mám-li rýmu.

Před nedávnem vám rakovina sebrala tátu. Jak jste to nesla?

VH: Bylo to nečekané, jako blesk z čistého nebe. Měl za sebou rakovinu tlustého střeva, která skončila vývodem. Fungovalo, když si z toho dělal srandu – nejen kvůli sobě, ale i kvůli lidem, kteří často nevědí, jak se k takovému člověku chovat. A tak jsem se s humorem a nadhledem k jeho smrti postavila i já. Vystrojila jsem mu klaunský pohřeb, na kterém bylo i veselo. Nebylo v tom rouhání ani absence piety, byl to postoj. Jistě se mu odcházelo lépe a v nás nezůstala hořkost. Prát se s nemocí těmito zbraněmi považuju za nutnost. Když strachu obléknete veselý kostým, přestanete se ho tolik bát.

Životní příběh Miroslava Etzlera připomíná klasické drama. Kolizí by mohla být brzká ztráta otce a odchod z domova v šestnácti letech. Krizí opakované rozpady manželství a závislost na alkoholu. Peripetií pak jeho současný harmonický vztah a společenská angažovanost. Také on se letos stal tváří Pochodu proti rakovině prsu.

Máte s rakovinou bezprostřední zkušenost?

Ano, mám. V dnešním moderním světě těžko hledat kohokoli, kdo se s tou nemocí osobně nesetkal. Myslím si, že technický pokrok a hektický způsob života si tímto bolestným způsobem čím dál tím víc vybírají svou daň. Na druhé straně věda a špičkoví lékaři díky stejnému pokroku léčí zhoubná onemocnění s mnohem větším úspěchem než před lety.

Angažoval jste se i v osvětě kolem Alzheimerovy choroby, kterou trpěla vaše maminka. Co je na té nemoci nejhorší?

To, že vůbec existuje. To, že počet pacientů rapidně narůstá. To, že neexistuje důstojná kapacita potřebné péče a zázemí pro stávající pacienty a v neposlední řadě to, že situace se bude lepšit jen velmi pomalu a pacientů bude v následujících letech strmě přibývat.

Celý rozhovor a další zajímavé články najdete v aktuálním novém čísle časopisu OK! Magazín

Autor: OK Magazín