2°C
Už od čtvrté třídy jste prý věděl, že budete hercem. To musí být super, ne?
Je to štěstí, když se narodíte a víte, co budete dělat. Když si to tak zpětně přemítám, nikdy jsem nepochyboval, že to bude jinak. A teď, skoro ve čtyřiceti, vidím, že jsem měl velké štěstí. Dělám to, co mě baví, a ještě se tím uživím. Mohl jsem dopadnout i hůř.
Mohl, herců je spousta…
Stejně jako truhlářů. Ale jen někteří si mohou vybírat, pro koho ten stůl vyrobí. Dnes už si i já můžu vybírat. Je to příjemné dělat práci, kterou jste si vysnili a která vás baví, s lidmi, se kterými chcete. Přál bych to opravdu každému. Jak jsem řekl, mám štěstí, ale snažím se to všechno přijímat s pokorou. Nemusí to totiž trvat věčně. V našem povolání je to často tak, že buď máte všechno, nebo nic. Mně se to za poslední roky rozběhlo a musel jsem se naučit říkat i ne. Člověk si potřebuje také odpočinout.
Naštěstí jste ale řekl ano na roli novináře v seriálu Mamon (pozn. redakce: běží na HBO, ale po registraci na stránce si ho můžou pustit i ti, kteří tento kanál nemají předplacený). Co říkáte na naši novinářskou profesi – měnil byste?
Novinář není nějaký úplně jiný druh člověka. Člověk je jen jeden a každý dělá takovou práci, která ho nějak ovlivňuje. Kdybych viděl, že mě to naplňuje stejně jako herectví, asi by bylo dobré to dělat. Já jsem se na svou roli připravoval se dvěma pracovitými, moudrými a sympatickými novináři. Jeden je šéfredaktorem velkých novin, druhý šéfem české odnože mezinárodní tiskové agentury. Práce je naplňuje, a když tohle funguje, může v ní být i ten adrenalin a endorfiny.
Můžete si tedy krátce před čtyřicítkou říct, že máte všechno, co jste chtěl?
Ano, jsem šťastný. Ale je to hlavně proto, že když je člověk zdravý, může čelit čemukoliv. Je totiž neskutečně adaptabilní na prostředí, ve kterém se musí pohybovat. Blbé je, když vám něco je, a jste ještě zdravotně omezení. Pak se překážkám čelí o dost hůř. Takže díky tomu, že jsem zdravý a mám co jíst, je všechno ostatní v životě zábavou.
V seriálu řešíte dilema, zda se postavit za bratra, nebo zvolit spravedlnost. Sám jste ze tří bratrů – stáli jste vždycky při sobě?
Otec nám říkával, že rodina někdy stojí za prd, akorát ještě nikdo nic lepšího nevymyslel. S jistou dávkou zveličení mi to přijde jako celkem výstižné přirovnání. Vždycky nás učil vyřešit si věci spolu a mezi sebou. S bratry, starším Ondřejem a mladším Kryštofem, jsme se měli vždycky rádi. Přišlo nám to přirozené, protože rodiče nás k tomu vždy vedli, a tu lásku jsme viděli i doma.
Celý rozhovor a ještě mnohem více si můžete přečíst v novém vydání tištěného Blesku pro ženy:
