2°C
Jaký je váš nejlepší úlovek?
Nejraději fotím lidi, ale rozhodla jsem se, že to nebudu dělat tím způsobem, že fotku urvu za každou cenu i proti vůli fotografovaného. Ráda bych, aby se do záběru promítla pozitivní energie toho člověka, a to pak dá trochu práce. Musíte s ním navázat kontakt, trochu se spřátelit. Jít třeba několikrát na tržiště, aby vás tam už lidi znali, zdravili vás a pokřikovali na vás. Pak se s nimi dáte do řeči… Fotek sice dovezu méně, ale vyzařuje z nich něco úplně jiného, než když ty lidi fotíte tajně.
A jak se třeba dorozumíváte s vesnickými Afričany?
Snadno, stačí gesta, mimika, úsměv… Vůbec nemusíte umět žádný jazyk.
Jak se dostáváte do tak zapadlých koutů světa, jako jsou třeba Botswana nebo Zimbabwe, ze kterých jste se právě vrátila?
Jsme s Ondřejem oba tak trochu šílenci. Jednoho něco napadne, druhý kývne a hned se snažíme najít společné volno a plán realizovat. Mě baví načíst materiály, udělat itinerář a pak už jen sehnat co nejvýhodněji letenky a jede se.
Nechybějí vám tam vymoženosti západní civilizace?
Nebavilo by nás koupit si pobyt v luxusním resortu obehnaném dvěma řadami ostnatého drátu a tam pak strávit dva týdny u bazénů. My se snažíme co nejvíc tu zemi poznat, setkat se s domorodci, a to občas nějaké útrapy přináší. Občas strávíme celý den na rozmlácené cestě, večer sami rozlámaní, občas musíme slevit z hygieny, ale je to naše volba. Vlastně nás to tak baví.
Myslíte si, že vás cestování změnilo?
A jak! Strašně intenzivně, zvlášť po návratu, vnímám ten luxus, ve kterém u nás žijeme. Doma nám teče z kohoutku voda, spíme v čistých peřinách, můžeme si kdykoli rozsvítit, máme vždy co jíst, do čeho se obléknout, střechu nad hlavou… Většina lidí na světě nic takového nemá!
Kde jsou lidé nejvstřícnější?
Určitě v Asii, možná i díky východním náboženstvím. Jsou velice laskaví a přátelští. Já mám také výhodu ve svých modrých očích. Ty otevírají snad každou chatrč…
Byla jste taková dobrodružka i jako malá?
To by museli říct naši. Já bych asi i byla, ale jsem nejstarší z pěti sourozenců, takže jsem musela hlídat a hlídat a hlídat. No a na pískovišti žádné velké dobrodrůžo nezažijete.
Dodržujete s mužem nějaké domácí rituály?
Jeden máme, a tím jsou společné snídaně. Občas se odehrávají i zatraceně brzy, ale Ondřej se mnou klidně vstane ve čtyři ráno, jen abychom si dopřáli společný start do nového dne. To před ním, jakožto náruživý spáč, smekám.
Celý rozhovor a ještě mnohem více najdete v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy.
