2°C
Vy jste taková tichá voda, co břehy mele. Dlouho o vás není slyšet, a pak najednou rozvod a vzápětí svatba. Co přijde teď?
Doufám, že všechno zůstane tak, jak je, protože jsem pořád zamilovaná a je mi hezky. Honza i já si našeho vztahu moc vážíme a neustále ho oprašujeme. Před těmi šesti lety si na nás média ale smlsla! To spojení herečky a soudce, tedy dvou zdánlivě neprolnutelných profesí, zajímalo novináře a okolí daleko víc, než jsme si oba dokázali představit. Zvlášť pro Honzu to muselo být těžké, protože ve světě justice se lidé neradi mediálně ukazují, a už vůbec neprozrazují nic ze soukromí. Ale ustáli jsme to my i naše děti. Máme dohromady čtyři dcery a jsme jim moc vděční za to, že k nám byly tolerantní.
Ve vašem věku se ženy zblázní spíš do mladšího a všechno kvůli němu překopou, ale vy jste se zamilovala do muže staršího, což bylo překvapivé.
Ale on není zase o tolik starší, ono to jenom tak vypadá. Honza je stejně jako můj exmanžel starší jenom o sedm let.
A líbily se vám někdy mladší ročníky?
Líbily a pořád líbí, ale jak v tom mužském obličeji není brázda, jak není zvrásněný, tak mě nezajímá. Asi je to dáno tím, že jsem celý život vyrůstala bez tatínka, a tak podvědomě hledám někoho staršího a zkušenějšího, možná nějakého vůdce.
Když jste doma žádný mužský vzor neměla, věděla jste v letech dospívání, jak se k mužům chovat?
Když jsem v patnácti přišla do Prahy, byla jsem taková ostýchavá a zároveň roztoužená. Na internátu jsme bydlely na pokoji čtyři holky a moje spolubydlící byly, co se kluků týče, docela temperamentní, jenom já pořád nic. Byla jsem takový ocásek svých hezčích kamarádek. Párkrát jsem se platonicky zamilovala, ale první opravdovou lásku jsem prožila až v osmnácti. Absenci mužského vzoru jsem naštěstí necítila. A ohledně správnosti výběru partnerů musím říct, že jsem se nikdy nespálila. Vždycky jsem měla dlouhé vztahy a všichni na mě byli hodní. Žádný mě neopustil, vždycky jsem odešla já od něj.
Proč, když byli tak prima?
Asi v tom byla nějaká moje neukotvenost. I v tom hezkém vztahu jsem měla vždycky pocit, že bych mohla zažít něco lepšího, což je stigma holek, které vypadají takzvaně k světu a pořád kolem nich někdo krouží. Ale je to strašně zrádné, protože můžete propásnout kvalitního kluka jenom proto, že byl chudák první nebo druhý v pořadí a vy jste měla pocit, že život je před vámi, že byste chtěla ještě něco zažít. A pak je vám pětatřicet a říkáte si: “Do prčic, kde jsou všichni ti fajn chlapi?” Zbudou jenom takoví, kterým je čtyřicet, jsou svobodní a tak trochu divní.
V šestnácti ale člověk tápe i jinak, neví, jak komunikovat, aby se nepodbízel, jak vést a řešit partnerské spory…
Moje maminka zůstala i po mém narození celý život sama, ale žily jsme s babičkou a dědečkem a ti se neustále hádali, takže jsem věděla, že není dobře chlapovi pořád něco vyčítat. Tím jsem se v prvním manželství moc neřídila a nebylo to dobře. Učila jsem se za pochodu. Ale ženská má instinkty. Nebo mám talent nevybírat si pitomce. Já ale taky nikdy nebyla zatížená na hezké muže. Podvědomě jsem cítila, že se nechci trápit, že se o ně nechci bát. Protože když je chlap pohledný, tak kolem něj krouží spousta žen a on musí odolávat hrozným svodům. Nemá to chudák lehké. Takže já jsem chtěla muže průměrně hezkého, klidně i nehezkého.
No, to bude mít manžel radost, až si to přečte.
Myslím, že muži jsou ješitní na jiné věci. Na inteligenci, na řidičské schopnosti a na věk. Tuhle jsme byli s Honzou v Mnichově v galerii a paní pokladní mu nabízela seniorskou vstupenku. A Honza řekl, že v žádném případě, a z ješitnosti zaplatil plnou cenu. Tak jsem mu hned připomněla, že jsme mohli ušetřit 4 eura.
Měli jste při sžívání se nějaké zásadní problémy?
Musím říct, že třecích ploch jsme měli málo. Můj muž mě naučil pozitivním partnerským věcem. Například říkat věci na rovinu, dřív, než bude pozdě. Jemu se dá říct všechno, on se neuráží. To spíš já mám tendenci brát kritiku osobně a vztahovačně. No a teď jsem si vyzkoušela, že je moc dobře přiznat, pokud možno hned, co mi vadí a co mě trápí. Ovšem v žádném případě vyčítavým tónem. Tak se to teď na starší kolena učím. Ale je taky dobré mít partnera, který kritiku umí přijmout a je ochotný někdy ustoupit. Toho si moc vážím. Ale obecně musím říct, že když se čerstvě rozvedení dospělí rozhodnou spolu žít, tak je to vždycky strašně riskantní, protože na rozdíl od svobodných párů nemají šanci si to předem vyzkoušet. Nikomu bych to možná ani nedoporučovala, protože je to obrovské riziko. To, že nám dvěma to klaplo, znamená, že to tak asi mělo být nebo mi bylo přáno. Ale musím připustit, že i když jsem šťastná, tak nevím, jestli ten náš krok byl správný. Někde vzadu v hlavě mám, že lidi spolu mají vydržet strašně moc i v tom zlém.
Ale když si představíte, že byste zůstala v původním nevyhovujícím vztahu a ve stáří pak litovala promarněných let…
To jsem si taky říkala. Já měla v prvním manželství pocit, že mě můj muž už vůbec nechce. Třeba bychom to takhle nějak přežili, překodrcali, ale já najednou potkala někoho, kdo na tom byl stejně, a byli jsme si ochotní strašně moc dát.
Když jste doma oznámila, že se chcete rozvádět, bojoval o vás tehdejší manžel?
Moc ne, ale byl hodně smutný. Zoufalý. Ale měl by to stejně marné. V tomhle jsou ženské jiné než chlapi. Chlap, pokud to není něco osudového, je schopný žít dvojí život. Znovu a znovu se zaplétat, riskovat, na přání manželky milenku na chvíli opustit… Ženská hodně vydrží, ale když se rozhodne, tak pálí mosty. A když o tom teď přemýšlím, tak já, kdybych Honzu propásla, bych si to nikdy neodpustila. Ale vidím kolem spousty manželských párů, jejichž soužití je naprosto vyprahlé, a ti lidé jsou spolu jenom proto, aby na stará kolena nezůstali sami, nebo kvůli majetku. Když jsem odcházela já, nechala jsem Járovi byt i auto, protože si myslím, že ten, kdo odchází, má tomu druhému nechat komfort, na který byl zvyklý. Taky jsem o něm před dětmi neřekla křivé slovo a on o mně taky ne, což je strašně důležité. Myslím, že i proto to naše holky zvládly tak dobře.
Celý rozhovor a ještě mnohem víc si můžete přečíst v dnešním tištěném Blesku pro ženy.
:
