Věra Špinarová: Obě moje manželství byla zbytečnými roky života | Pro ženy | Blesk.cz

Věra Špinarová: Obě moje manželství byla zbytečnými roky života

2. července 2015 | 06:00

Zpěvačka Věra Špinarová se na podzim chystá na turné s Petrou Janů a díky tomu jsme měly možnost si s ní popovídat. Ve svých třiašedesáti letech žije ve vlastnoručně zrekonstruovaném domě, loni oženila syna a chlap už jí nesmí přes práh. Zvykla si totiž na to, že je svým vlastním pánem.

Vaše loňské turné s Petrou Janů mělo velký úspěch, letos si to zopakujete. Myslíte, že to bude naposledy?
Určitě to bude naposledy, myslím si, že loňské turné bylo úspěšné, a pevně věřím, že letos to bude ještě lepší, ale taky myslím, že nic jiného už spolu nevymyslíme a že to bude stačit.

Kde vznikl nápad na to, udělat společné turné?
My jsme se potkaly na Konopišti na akci a můj syn si tam padl do oka s manažerkou Míšou Kocourkovou, která tam byla s Petrou Janů, a dali se spolu do řeči. Napadlo je, že ve světě frčí dvojkoncerty. Slovo dalo slovo a díky jim dvěma, kteří se do toho pustili opravdu s vervou, se to tak pěkně podařilo.

Jak moc je to pro vás náročné?
Každá máme koncert asi hodinu a půl, ale musím být minimálně dvě hodiny – nejlépe tři hodiny – před koncertem připravená, máme zvukové zkoušky, občas se dělají i rozhovory. Když běží turné, tak člověk žije jenom tím. Většinou hrajeme dva dny za sebou, to se soustředím na výkon, vybiju se na pódiu a pak máme tři dny pauzu a relax.

Co v těch dnech děláte, abyste se dostala do pohody?
Je to těžké, protože turné je v listopadu a prosinci a já zimu moc nemusím. Což je zvláštní, protože jsem se narodila v prosinci. Teď ráda sedím doma na zahradě, ptáčci zpívají a je to všude zelené, ale v zimě se to nedá. Já si vždycky něco najdu, jsem docela televizní maniak, tak často koukám na televizi. Ale doma to miluju a jsem tam šťastná. Mám dva pejsky, teď mám nového, půlročního německého ovčáka Nera, takže mi dá docela práci ho trénovat. Ten druhý, Beny, je knírač a už je mu devět let.

S pejskem chodíte za odborníkem na tréninky, nebo ho trénujete sama?
Vůbec tomu nerozumím a vždycky, když jsme měli psy, tak je trénoval můj bývalý přítel. Bohužel mi v lednu umřel pes Argo, který byl úžasný, a já jsem chtěla znovu velkého psa, tak jsem si pro něj zajela až k Jeseníku do chovné stanice. Má skvělý rodokmen. Máme tu na Ostravsku Libora Macháčka, což je takový zaříkávač psů, a on sem za mnou každý týden jezdí a říká mi, co a jak s ním mám dělat. Nechce se do toho montovat, tvrdí, že je to můj pes a měl by poslouchat mě. Je to těžké, musím mít trpělivost a být důrazná, a to je trochu na nervy, protože nejsem moc trpělivá. Pořád něco kouše, psí hračky ho tak nebaví. Taky to byl trochu boj s tím naším kníračem, nebyl dvakrát nadšený, že jsem mu sem přivedla vetřelce, takže jsme museli zapracovat i na tom.

Máte ještě nějaké další mazlíčky?
Zatím ne, ale plánuju pořídit si ještě kočičky. Když jsem měla Benyho a Arga, tak ti snesli jen jednu jedinou kočku, a žádnou další jsem si tak už nemohla pořídit. Takže teď, dokud je Nero malý, chci okamžitě pořídit dvě kočky. Už se narodila koťátka, dva mourci, a vnučka Johanka vymýšlí jména. Zatím nejsem s jejím výběrem úplně spokojená, ale to jí nemůžu udělat... Ona si s tím dává takovou práci, píše si je na papír a vymýšlí k těm jménům i zdrobněliny, takže to nechám na ní.

Prý jste loni měli doma veselku?
Ano, syn se po patnácti letech a s dvanáctiletou dcerou rozhodl, že si konečně vezme svou Jarku.

A jaká byla svatba?
Veliká. Syn říkal, že se žení poprvé a naposledy, a když už se rozhodl, tak je to definitivní. Bylo tam asi sto padesát lidí, obřad byl v Porubě na zámečku a v Beskydech na Dolině, kde má kamarády a strašně rád tam jezdí, byla oslava. Měli výborné jídlo a strašně si to užili.

Věra Špinarová se synem Adamem Pavlíkem
Autor: Archiv Blesk

Vy jste si to taky užívala?
Trošku jsem to obrečela, protože jsem byla ráda, že se konečně rozhoupal, a dost mě to taky překvapilo. Myslím, že ještě víc to překvapilo Jarku. Když před ní kleknul, tak se z toho málem zhroutila. Nejdřív na něho koukala a ptala se: „Co se stalo, není ti špatně?“ Když se vyslovil, tak úplně oněměla. Požádal ji právě na té Dolině a ona už si prý říkala, že je divné, proč objednává šampaňské, když normálně pije pivo. Prstýnek měla ve skleničce a prý se rozbrečela. Myslím si, že to celé vzniklo díky Johance, je jí už přece jen dvanáct a uvědomuje si, že mají s Adamem jiné příjmení než Jarka, a tak se ho zeptala: „Tati, ty nemáš maminku rád, že si ji nechceš vzít?“ Takže od té doby plánoval, jak to udělá, aby to bylo pěkné.

Jak dlouhé byly svatební přípravy?
Trvalo to celý rok. Kdyby bylo na mě, tak tam jdu, podepíšu to a nashle. Nikdy jsem neměla velkou svatbu a já na to nejsem, ale Jarka to opravdu prožívala. Šaty vybírala, kytku měla z vřesu. Taky se rozhodla, že nebude svatba dřív, než zhubne, a tak se stalo. Hrozně si to užili a já jen doufám, že to vydrží. Protože všichni říkají, že to je po svatbě stejné jako před ní, ale není.

Co se podle vás změní?
To právě kdyby člověk věděl. Nevím, nedovedu to pojmenovat, ale oni spolu byli už dlouho, takže se tam asi opravdu nic nezmění. Lidé, kteří se berou po dvou nebo třech letech, tak to je málo. Měli by to udělat, až si budou stoprocentně jistí, protože zamilovanost a poblouznění trvají tak dva tři roky a pak už to musí být parťák do nepohody. Protože se najednou řeší věci, které v zamilovanosti neřešíte, a začíná tvrdá realita. Musíte se pořádně znát, tolerovat se navzájem a nepokoušet se jeden druhého měnit. Musíte si rozmyslet, jestli vám některé jeho vlastnosti po pár letech nepolezou na nervy, protože z maličkostí se najednou může stát nepřekonatelný problém. Bylo dobře, že si Adam počkal.

Takže nevěříte v manželství, myslíte si, že je to přežitek?
Nenazvala bych to přežitkem, ale existuje tady možnost s někým žít, mít děti a nemusí se to zpečetit manželstvím. Ale na druhou stranu, pokud jsou v tom děti, tak většina lidí chce, aby žily v právoplatné rodině. Protože nikdy nevíte, co se může stát.

Vy jste sama zrekonstruovala dům, znamená to, že se bez chlapa obejdete, nebo vám chybí mužné rámě?
Nechybí mi. Já jsem bez muže deset let, a když si na to zvyknete, tak se to těžko mění. Já hlavně nikdy nejsem sama. Buď jezdím hrát, nebo tady pořád někoho mám a já jsem zvyklá, že si věci dělám po svém. Už jsem se toho nařešila až až a nechci už dělat kompromisy. Stačí mi moje vlastní problémy. Pokud se lidi poznají ve dvaceti a jsou pořád spolu, tak je to něco jiného, ale sžívat se v mém věku s někým novým, to už nechci. Já jsem to štěstí neměla, byla jsem dvakrát vdaná, jednou dvanáct let a jednou šestnáct let a stálo to za houby, zbytečné roky. Snad jedině s Ivošem Pavlíkem to mělo nějaký smysl, mám super syna a měli jsme stejné povolání. Udělala jsem v té době nejvíc práce, protože mě cepoval a udělal ze mě zpěvačku. S Víťou Vávrou už jsem po třech letech věděla, že je to špatně, ale nikomu se nechtělo do rozvodu, tak to bylo takové nahoru dolů, já jsem byla v Ostravě, on v Praze a měla jsem dvě domácnosti, což mě nebavilo. Nakonec jsem požádala o rozvod. Ani se spolu moc nestýkáme. S Ivošem, s tím jo, nedávno tu byl i s Heidi, vždyť to je rodina, je to táta mého syna, ale s Víťou nemáme důvod.

Takže už jste rozhodnutá žít bez muže?
Naučila jsem se všechno zařídit po svém a nemusím se na nikoho spoléhat. Dřív jsem si neuměla vůbec představit, že bych byla sama, a ani jsem nikdy sama nebyla, a potom jsem se rozhodla a řekla jsem si: „A dost!“ A jsem šťastná a spokojená a nemám potřebu to měnit. Je rozdíl mezi tím, když je vám čtyřicet, a tím, když je vám šedesát. Ve čtyřiceti jste ještě plní života a energie, kdežto v šedesáti už uvažujete o vnitřním klidu a pohodě. Soustředím se víc sama na sebe, abych byla spokojená.