2°C
Vím, že to je bolestné, ale vzpomenete si, co vám prolétlo hlavou, když vám doktor oznámil diagnózu?
Popravdě jsem ráda, že se k tomu tématu mohu stále vracet. Je potřeba, aby ženy prožívající podobný příběh měly naději. Já jsem v té době žádný příběh se šťastným koncem neznala. Neměla jsem ani tušení, o jak závažné onemocnění se jedná. Když mi doktor začal vysvětlovat, že pravděpodobně nikdy nebudu mít děti, zatočila se mi hlava a přestala jsem poslouchat. Víc než o vlastní život jsem se bála, že se nestanu matkou. Žila jsem ve zvláštní fantazii, že musím porodit dítě a na ničem jiném nezáleží. Samozřejmě zpětně už to vnímám trochu jinak, ale bylo mi třiadvacet.
Nemoc s sebou nese i jiná rizika. Myslela jste na ně?
Lékaři zmiňovali i ostatní komplikace, ale já se soustředila pouze na tu jednu. Měla jsem v té době hezký dlouhodobý vztah, žili jsme v krásném prostředí v horách bezstarostným životem. Bylo pro mě samozřejmé, že spolu jednou budeme mít rodinu. Limit otěhotnění do dvou měsíců nás ale oba zaskočil. Ač jsme se snažili sebevíc, nepovedlo se.
Co následovalo?
Doktoři přišli s návrhem definitivního odstranění ženských orgánů. Na to jsem samozřejmě nemohla přistoupit. Byla jsem odhodlaná bojovat a svůj život radikálně změnit. Podstoupila jsem šíleně bolestivou léčbu, při které mi v nemocnici píchali injekce do břicha. Následně mě uvedli do umělého přechodu, po kterém jsem měla nastoupit program umělého oplodnění. Na ten už nedošlo, s přítelem jsme všechen nápor neustáli a rozešli se.
Většinou se lidé začínají zajímat o alternativní přístupy k životu až ve chvíli, kdy si projdou těžkou životní situací. Dal by se stejný vzor napasovat i na váš příběh?
Ne tak docela. Babička mě už jako malou holku vodila po Tatrách a učila mě, jak poznám pampelišku od podbělu a k čemu dobrému slouží. Když se mi v životě všechno sesypalo, znovu jsem se obrátila k přírodě. Odjela jsem pryč a začala přemýšlet, co jsem do té doby dělala špatně. Od toho byl už jen krůček k nové, alternativní životní cestě. Vesmír mi sám začal posílat lidi, kteří mi byli schopni odpovídat na mé otázky, naučili mě vnímat nejen mou tělesnou schránku, ale i duši.
Dnes už víte, co jste dělala špatně?
Dnes už vím, že si nemoci způsobujeme sami. Důležitá je sebeláska a dobré vztahy s rodiči. Celý ten proces trval šest let, až před dvěma lety jsem se ohlédla a viděla, jakou za sebou mám cestu.
Celý rozhovor s Gabrielou Vágnerovou najdete v aktuálním čísle OK! Magazine
