7°C
To P. v jeho jméně znamená Peter. Rodiče se totiž nemohli na křestním jméně shodnout, a tak vzniklo tohle dvojjméno. V Německu, kde se Jan narodil, je to navíc úplně běžné. První doteky opravdové slávy zakusil s kapelou Ecstasy of Saint Theresa už v devadesátých letech v Londýně, a ač sám velký introvert, otevřeně přiznává, že sedět v koutě a ublíženě čekat, až jeho genialitu někdo objeví, by tam rozhodně nefungovalo. To ovšem nic nemění na tom, že má Honza dodnes při veřejných vystoupeních trému a na pódiu se vlastně vůbec necítí být sám sebou. To se změní vždycky až v okamžiku, kdy se zavře do studia.
Záleží vám na vaší image?
Nejsem ten typ, který se pyšní tím, že není na nic pyšný. Záleží mi na obalu našich desek, na tom, jak vypadají naše vizuály, prostě na celkové komunikaci kapely. Nejraději se samozřejmě projevuji skrze hudbu, ale řeším i ten zbytek. A taky mám rád čisté prádlo.
Co pro vás znamenají všechna ta ocenění? Přetlučou to, že někteří 
Jistěže je příjemnější být oceněný než být nominovaný. A je příjemnější být nominovaný než sedět doma u televize. Ale tvorba, nebo chcete-li umění, se nedá nějak měřit, není to sport. Většina mých nejoblíbenějších kapel nikdy žádnou cenu nedostala, a přesto jsou pro
mě důležitější než mnohé z těch, které ji mají. Ocenění nedělá z vaší práce něco kvalitnějšího. Jen má člověk štěstí, že je pak víc vidět.
Jaké byly vaše dětské idoly?
Nejdřív hlavně fotbalisté jako Michel Platini, K. H. Rummenigge, Zbyněk Hotový a další. Pak to celé smetli Robert Smith z The Cure a Johnny Marr ze Smiths, a bylo hotovo. Třeba takovému Marku Hollisovi, zpěvákovi skupiny Talk Talk, bych tehdy klidně i nosil kufry.
Fotbal jste za kytaru vyměnil už v šestnácti. Co vás k tomu tehdy přimělo?
Hudba a hlavně kytara mě totálně pohltily. Na nic jiného už jsem neměl myšlenky ani čas. A zpětně si myslím, že za to mohla i jistá pohodlnost. Z fotbalu vás bolí celé tělo, z kytary jen špičky prstů na ruce.
Jaké vlastnosti musí mít dobrý zpěvák nebo zpěvačka? Co se lze naučit, a co musí mít člověk prostě v sobě?
Hudební vzdělání rozhodně neuškodí, ale třeba charizma a autentičnost jsou ještě důležitější. To se nemůžete naučit. Proto naštěstí nejde, aspoň zatím, osobité hudebníky „vyrábět podle zadání“. Taky je důležité, aby kapela či interpret věděli, co chtějí hrát. A rozhodně tomu musí bytostně věřit. Z těch věcí, které se naučit lze, považuji za důležité disciplínu, vytrvalost a pokoru.
Ohlížíte se při psaní hudby na kritiku, nebo na fanoušky?
Při tvorbě se na ně opravdu neohlížím. To bych nic neudělal, kolik lidí, tolik názorů. A zvlášť na hudbu. Dělám věci tak, abych byl přesvědčený, že lépe už to neumím.
Jako producent jsem se nikdy nikomu nenabízel. Vždycky jsem byl osloven se žádostí o spolupráci a o to, abych svůj názor do projektu vnesl. Vlastní pohled na věc tedy vždy nabízím, ovšem ne proto, abych si udělal sólovou desku s nějakým komparzem, ale abych se pokusil na kapele či interpretovi podpořit to, v čem je jedinečný. Proto, aspoň podle mě, zní úplně jinak třeba deska Moniky Načevy, kapel Kryštof, Never Sol nebo Kieslowski, i když jsem je všechny produkoval já.
Poznáte, že má určitý projekt dobře našlápnuto, že by mohl být úspěšný?
To se předem opravdu odhaduje špatně. Zvlášť v České republice. Můj vkus se dost míjí s žebříčky nejprodávanějších desek nebo s návštěvností kin u nás. Ale dobrou skladbu nebo zajímavého zpěváka poznáte i na nekvalitně nahraném demu.
Říkáte, že se váš vkus míjí s předními příčkami žebříčků masové obliby. Přitom jste autorem hudby k mnoha komerčně úspěšným projektům a reklamám. Co pro vás znamená slovo komerční?
Zkusím to vysvětlit velmi zjednodušeně. Snažit se komerčními způsoby propagovat například novou desku je podle mě v pořádku. Necítím to jako devalvaci obsahu. Ale snažit se prodat posluchači to, co si myslím, že chce slyšet, je podle mě „komerční“, a to vnímám negativně.
Rozumím. Liší se ale nějak kvalitní reklamní hudba od té filmové a scénické?
Film by měl být v ideálním případě audiovizuálním uměleckým dílem a reklama komunikačním kanálem k podpoře prodeje. V reklamě musíte zaujmout hned a odvyprávět vše ve zkratce. U filmu máte mnohem víc času na stavbu nějaké atmosféry, nálady nebo příběhu. Já se vždycky hudbou snažím zprostředkovat emoce. Považuji za otravné, když hudba vypráví to, co divák na plátně vidí, chci hudbou vyjádřit to, co má divák cítit.
Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle OK! Magazine
