2°C
Proč vám Londýn a angličtina tolik přirostly k srdci?
Když jsem byl malý, tak mě naši dali ještě ve školce na angličtinu a byla tam super učitelka, jmenovala se Saša a díky ní jsem si ten jazyk zamiloval. Potom v páté třídě jsem začal jezdit na různé angličtinářské soutěže a poslouchal jsem skupinu Hanson. Snažil jsem se zpívat jejich texty, i když jsem jim tehdy ještě úplně nerozuměl, a na jejich a Stingových textech jsem se učil. To mě nejvíc bavilo.
Vy teď budete s kapelou Lake Malawi vyrážet na turné po anglických městech, jaký je rozdíl mezi anglickým a českým publikem?
Češi jsou lepší. Když Angličané prožívají pocity extáze, tak to nedávají vůbec najevo. Na nich to nepoznáte, pokud ji prožívají, tak někde hluboko uvnitř.
Nechtěl jste někdy v zahraničí žít?
Dřív jsem si myslel, že je to hodně zásadní věc, ale zjistil jsem, že je to úplně jedno. Člověk může žít kdekoli a být šťastný. My jsme pořád doma tady, a přestože jezdíme hrát do Anglie, neznamená to, že jsme se tam přestěhovali a opouštíme Čechy.
Kde tedy bydlíte?
Já žiju všude. Když to lidem říkám, tak mi na to odvětí: „No jasně, všude a nikde, že?“ A já na to musím odpovědět: „Ne, opravdu všude.“ Lidé si myslí, že tím, že žiju všude, tak nemám domov, že je to smutné, pořád s kufrem někde na cestách. Ale já jsem pár dní v Praze, pár dní u rodičů, pak zase jinde, rozhodně na tom není nic politováníhodného.
Teď budete s kapelou Lake Malawi vydávat novou desku, je to stále tak vzrušující jako tenkrát poprvé s Charlie Straight?
Svým způsobem je to víc vzrušující, protože je to s novou kapelou. Jsem z toho alba nadšený a nejvíc z titulní písničky We are making love again, což v českém překladu znamená: Zase se milujeme. Když si ji pouštím, tak si říkám, že takhle to prostě mělo být.
Texty píšete sám, vycházejí z vašeho života?
Moje texty jsou většinou tak autobiografické, že moje maminka, která neumí anglicky, přesně ví, o čem a o kom zpívám.
Ne, já jsem démon.
Co se týče děvčat, tak hodně mlžíte. Jste na holky a máte teď někoho?
Ano, mohu vám potvrdit, že jsem na holky a jsem zadaný.
Co na ženách nejvíc milujete, a co naopak nenávidíte?
Pokud to vezmu z fyzického pohledu, tak se mi líbí hlavně nohy a zadek. Co se povahových rysů týče, tak na ženách obdivuji jejich intuitivnost a čarodějné schopnosti, které my muži nemáme. Tím, že vnímají věci a svět jinak než my, se od nich můžeme mnohému přiučit, a naopak – samozřejmě. To je super.
Co podle vás ženy od mužů očekávají?
Myslím, že obě dvě strany očekávají, že ten druhý dokáže být šťastný. To je podle mě dost zásadní.
Vás dělá šťastným co?
Můžu říct sex? Milování! Nejvíc mě ale těší, že můžu v životě dělat to, co mě baví. Protože spousta lidí chodí do práce a těší se, až přijde domů, protože je to tam nebaví. Psaní písniček dává mému životu smysl. Když se v životě setkám s něčím krásným nebo těžkým a vypíšu se z toho, tak mi mnohdy spousta věcí dojde. Když si ty písničky hraju, všechno v životě najednou dává smysl. Největší bonus pak je, když se s těmi mými zážitky a myšlenkami dokáže ztotožnit někdo další a třeba mu to pomůže.
Jak často si najdete čas na návštěvu rodiny?
Dost často na to, abychom měli dobrý vztah. Pro mě je nejdůležitější, že vím, že mě podporují a mají mě rádi. Protože mnoho muzikantů má rodiče, kteří se stále nesmířili s tím, co dělají, že hrají v zakouřených klubech, třeba jen pro padesát lidí. Já jsem strašně šťastný, že mám rodiče, kterým jsem nikdy nemusel nic dokazovat, a oni to berou všechno v pohodě.
Když skládáte písničky, jsou oni ti první, komu to dáte poslechnout?
Ano. Jsou pro mě důležitým zrcadlem, protože mě znají. Když mi oni řeknou, že je to divné, tak se nad tím zamyslím, protože oni znají toho Bertíka od roku nula, tak proč teď, když je mu šestadvacet, najednou zpívá něco, v čem ho nepoznávají.
Bertíku vám říkají jenom rodiče?
Některé fanynky mi tak také říkají nebo kámošky.
Když jsme u fanynek, co nejbláznivějšího kdy fanynka kvůli vám udělala?
Jednou mi volali naši, že za mnou domů přišla nějaká holka a ptala se, jestli jsem doma. To bylo trochu divné, vůbec nevím, kde zjistila adresu. Jinak mám skvělé fanynky. Možná to bude tím, že nejsem taková megahvězda jako Tomáš Klus nebo Richard Krajčo. Já jsem, myslím, dost nenápadný, maximálně po mně v metru pokukují.
Máte nějaký muzikantský idol?
Jako front man se mi hodně líbí zpěvák z kapely Flaming Lips a taky se mi líbí zpěvák z kapely The Killers. V Čechách mám a vždycky jsem měl hodně rád Tatabojs. Hodně mi pomohli, když jsme začínali s Lake Malawi, tak mě vzali jako předskokana.
Vy jste také předskakovali americké kapele 30 Seconds to Mars s Jaredem Leto, potkali jste se?
Čekal jsem na něj vzadu. Musím říct, že jejich hudbu moc neposlouchám, ale jeho projev mě mile překvapil. Je dobrý zpěvák a hlavně je vidět, že si to vážně užívá a zpívá ze srdce. Když jsme se potkali, tak se na mě podíval – a on má vážně super oči a dívá se upřeným pohledem – a já jsem mu řekl, že z toho, jak zpívá, cítím lásku, a on mě poplácal a řekl: „Každý to děláme nejlíp, jak umíme.“ Pak jsme se vyfotili.
S kým byste se chtěl setkat na jednom pódiu?
Máme s klukama spoustu kapel, které máme rádi. Ale svou první skupinu Charlie Straight jsem založil kvůli Coldplay, takže kdybych potkal Chrise Martina, tak bych mu řekl, že nebýt jeho a jeho písniček, tak tady vůbec nejsem.
