2°C
Asi jste to vyprávěla tisíckrát, ale přesto – ne všichni nutně znají vaši zajímavou rodinnou historii. Matka je Švýcarka, otec Američan, jak jste se vlastně ocitli na Slovensku?
Mamka je sice ze Švýcarska, ale má íránské kořeny. Babička je z Íránu, dědeček je Rus, taťka Američan. Na děti si chvíli počkali, když měli mě (Celeste je prvorozená, pozn. redakce), bylo tatínkovi už 40 let. Rodiče velice rádi cestovali, takže jsem se narodila ve Švýcarsku a moje sestra na Aljašce, kde jsme tehdy žili. Mamka se ale chtěla vrátit do Evropy, takže si taťka našel práci na Slovensku, kam jsme se odstěhovali s tím, že to bude jen na rok. Nakonec se nám tady tak zalíbilo, že jsme si pobyt prodloužili o další rok a poté další... Celkem jsme tu žili třináct let. Teprve před dvěma roky jsme se odstěhovali do USA.
A kde se cítíte doma nyní?
V Bratislavě. V Nashvillu je sice krásně – zrovna jsem se přestěhovala do vlastního bytu, mám nové auto, spoustu kamarádů a rodiče na dosah ruky – ale vždycky, když přiletím do Vídně a Bratislava je na dosah, chce se mi až plakat, jak jsem šťastná, že jsem doma. Málo platné, na Slovensku jsem žila od tří až do osmnácti, takže většinu svého dosavadního života.
Zmínila jste íránské kořeny z maminčiny strany, souvisí s tím i vaše prostřední jméno Rizvana?
To je staré hebrejské jméno, které se mamce velmi líbilo, ale je v tom i taková hříčka. Mé prostřední jméno znamená to samé, co prostřední jméno mé sestry, jen v jiném jazyce. Takže moje jméno Celeste Rizvana znamená božská nebo svatá zahrada, což vyjadřuje i jméno mé sestry – Carmel Paradise. Maminka nám jména opravdu důkladně promyslela (smích).
Se sestrou jste dokonce nazpívala duet. Nechystáte nějaké další společné hudební projekty?
Uvidíme, co se naskytne. Momentálně si ale navzájem „krademe“ texty. Ne celé, jen věty, slova či fráze. Jinak moje sestra vyznává v hudbě zcela jiný styl. Zatímco já představuji typický pop, ona zpívá v punkové kapele. Důkladně tomu samozřejmě přizpůsobila i svou image – nosí asi padesát náušnic, černě zmalované oči... Těžko věřit, že je to moje malá sestřička. Nedá se nic dělat, už brzy jí bude sedmnáct. Ale také se jí velice dobře daří, s kapelou natočili nové album a z třiceti nejlepších amerických punkových skupin jsou asi na dvacáté příčce, což je skvělý úspěch.
Když jste se zúčastnila soutěže Superstar, bylo vám teprve patnáct let. Jak se na tu dobu s odstupem času díváte?
Zbyly z ní jen krásné vzpomínky. I když je v nich přítomna stopa melancholie, protože si moc dobře pamatuji, jak jsem se bála, jak jsem si nevěřila. Asi rok po soutěži po mně neštěkl ani pes, nikdo nevěřil, že bych mohla mít nějaký talent, že by ze mě mohlo něco být. Skoro jsem si to začala myslet i já sama. Nicméně věřím, že nic se neděje bez příčiny. Je možná složité vidět v každé věci její hlubší smysl, ale zpětně si myslím, že i tato zkušenost byla důležitá. Možná právě složité začátky mě donutily na sobě hodně pracovat. Úspěch mi nespadl jen tak do klína, makala jsem na něm nejenom já, ale celý můj tým, mamkou počínaje a manažerem konče. Byly to čtyři roky nonstop práce. Do toho škola, stěhování do Ameriky… V mém aktuálním úspěchu určitě hrálo roli štěstí, ale důležitá byla i snaha a víra, že se to podaří.
Více z rozhovoru se dočtete v novém vydání OK! magazínu, který je nyní k dostání na novinových stáncích.
