Jana Plodková: Komplimenty mě přivádějí do rozpaků | Pro ženy | Blesk.cz

Jana Plodková: Komplimenty mě přivádějí do rozpaků

18. března 2015 | 06:00

V Praze se otevřela nová kavárna Bílá vrána, která se od ostatních liší tím, že v ní pracují lidé s mentálním postižením – pomocí tohoto projektu se učí zařadit do běžného života. Jednou z kmoter projektu se stala herečka Jana Plodková, kterou jsme u té příležitosti maličko vyzpovídali. Zisk kavárny jde celý na podporu organizace Pohoda, která se o lidi s mentálním postižením stará. Veškerý sortiment kavárny vyrábějí právě klienti sdružení a součástí prostoru jsou i výstavy a divadelní představení. 

Jaké je vaše propojení se sdružením Pohoda?
Bohužel se to nestalo z mé osobní invence, ale byla jsem oslovena s žádostí o pomoc a samozřejmě jsem souhlasila s tím, že kavárnu pomohu odstartovat.

Jaké byly vaše největší pohnutky k tomu, abyste řekla ano?
Vždycky když mám čas, tak moc ráda chodím na takovéhle akce a vím, že to možná vyzní hloupě, ale pokud moje tvář a to, co dělám, může jakýmkoliv způsobem pomoci, jsem za to ráda. Dostává to zase další rozměr, než je herectví samo o sobě a možnost být viděna v časopisech a médiích jen tak. Tohle má svůj smysl a dělá mi to radost.

Kavárna má název Bílá vrána, cítila jste se vy někdy jako bílá vrána?
Často v dětství, když se člověk utváří a bojuje se svými soupeři, kamarády a kamarádkami a občas se cítí jako bílá vrána, protože si připadá nepatřičně a zdá se mu, že nikam nepasuje. Podobné pocity mě provázely dost pravidelně, občas i teď si přijdu nepatřičně.

Co vás dokáže uvést do rozpaků?
Jak nejsme v Čechách zvyklí na komplimenty, musím přiznat, že komplimenty mě dokážou uvést do rozpaků. Nikdy totiž nevím, co na to říct, a jediné, co mě napadá, je "děkuji". Vím, že by to chtělo mnohdy mnohem více slov, ale já je nenacházím, takže jsem potom v rozpacích. 

Každá z vás kmoter měla za úkol složit origami vránu, která je znakem kavárny, šlo vám to? Jste manuálně zručná?
Myslím si, že ruce mám šikovné, ale propojit správně obě hemisféry je docela oříšek. Především tehdy, když člověk vidí předlohu zrcadlově. Pomáhala nám tam totiž paní, která nám vše krok za krokem ukazovala, ale viděla jsem to obráceně, takže než si na to mozek zvykl, chvilku to trvalo, ale dílo se podařilo.


Ve škole vám výtvarka šla?
Trochu jsem s ní bojovala, nejsem totiž talent na kreslení, takže spíš jen něco vybarvit, to by mi šlo. Umím nakreslit základní věci, úplně primitivně, domeček se zahradou, princeznu, ale na zeď bych si to nevěšela.

A co práce všeho druhu, když se vám doma něco rozbije, vrháte se na to sama, nebo to necháte na přítelovi?
Když jsem byla sama, tak jsem si vždycky nějak poradila, ale protože Filip je velice zručný kutil a doma i spoustu věcí vyrábí, jsem šťastná, že mu tuhle práci mohu přenechat. Myslím, že je to pro muže dobrý pocit, že doma aspoň něco udělají.

Nezisková organizace, která celý tento krásný projekt zastřešuje, se jmenuje Pohoda. Kdy vy se cítíte nejvíc v pohodě?
Když se mi to občas seběhne a mám velký pracovní nával, tak pro mě největší pohodu představuje možnost sejít se večer doma s přítelem. Každý z nás si najde to své místo na gauči, a to je taková ta společná pohoda, kterou si vychutnávám. Jinak samozřejmě dokážu najít pohodu i v kavárně, v přírodě na rybách.


Jste tedy spíš městský typ, nebo vás to táhne na venkov?
Nevím, jestli bych to nazvala úplně venkovem, ale asi jsem nejraději v lese nebo na louce. Když cestujeme, města moc nenavštěvujeme, jezdíme spíš za přírodou.