V Cestách domů jste se jako doktorka Lipová neúspěšně snažila skloubit kariéru a rodinu. Jak jste si s tím poradila ve skutečném životě?
Pro mě herectví není kariéra. Je to něco, co jsem chtěla dělat odjakživa, divadlo hraju od svých čtyř let, vždycky bylo součástí mého života, nikdy jsem neuvažovala o žádné jiné profesi. A když je něco tak těsnou součástí vašeho života, automaticky do toho začleníte všechno ostatní. I mateřství. První dcera se mi narodila velmi brzy, už ve třiadvaceti letech v prvním angažmá. Mnozí mi říkali, že jsem měla počkat, že jsem teprve na začátku kariéry. Ale já prostě v tu chvíli cítila potřebu být matkou. Vždycky se na mě všechno hrnulo naráz, mám to tak celý život.

Hodně lidí se v lékařském prostředí necítí příliš dobře, patříte mezi ně i vy?
Já s tím nemám problém, cítím se v něm dobře, k lékařům mám nesmírnou úctu a v těchto kruzích mám několik přátel. Ale dávám přednost alternativní medicíně a na konzervativní mám svůj názor. Obdivuju ale kardiochirurgii a podobné obory, obzvlášť technologie, s nimiž se dnes dají v léčbě dělat zázraky. Jsem ráda, že hraju primářku jednoho z takových oborů. Skutečně není jednoduché dělat dobře svou práci po odborné i lidské stránce, a ještě vést tým lidí. Obdivuju každého, kdo toto umí.

Nechtěla byste třeba vyměnit svou hereckou kariéru za tu lékařskou?
Já jsem lékařkou. Lékařkou lidských duší. Dvacet let jsem pracovala jako psycholog a pedagog. A nemůžete oddělit tělo od ducha a opačně. Na to, abych lidem pomáhala, zkrátka nepotřebuji studovat medicínu.

Jste nejen herečka, ale také režisérka. Nemusíte se někdy držet, abyste nemluvila režisérovi seriálu do práce?
To ne, já jsem na place velmi pokorná herečka a své pocity režisérky dokážu upozadit. Každý máme jiné vidění a já mu nemůžu vnucovat svou vizi. Navíc opravdu nevím, jestli bych si troufla na režii filmu nebo seriálu, je to úplně jiná práce, při níž je dominantní technologie. Když jsem ale točila poslední film s Věrou Chytilovou, s níž jsme se navzájem velmi respektovaly a měly se moc rády, občas na mě svým typickým způsobem a v legraci pokřikovala: "Já jdu z placu, jdu si dát kafe, ať si to ta zrzavá režisérka natočí sama."

Vím, že jste se předloni odstěhovala z města. Kde teď vlastně žijete?
To je pravda, skoro celých 20 let, kdy jsem byla v angažmá v brněnském Národním divadle a vedla ateliér muzikálového herectví na Divadelní fakultě JAMU, jsem žila v Brně. Až předloni jsem odešla žít do hvozdů. Bydlíme ve vesnici, která je na kopci nedaleko Valašského Meziříčí.

Bydlíte tam jen s manželem?
Kdepak, žijeme tam s rodinou jedné z mých dcer a jejími šesti koňmi. Dcera Markéta se věnuje přirozenému partnerství člověka a koně, což je nádherná filozofie nejen o ježdění. Místo je poblíž té rodinné srubové osady pod Šaumburkem, kam pořád jezdí moje maminka a zbytek rodiny. Je to tam ale celkem malé, takže když se začalo rozrůstat koňské stádo a přibyly děti, začali jsme v této oblasti hledat něco většího. Nakonec jsme objevili dva domy na jednom pozemku v obci, v níž jsme nikdy dřív nebyli. A ukázalo se, že vůbec nejde o náhodu. Pocházejí odtud mí prarodiče, osud nás zkrátka zavedl ke kořenům.

Každého na vás určitě zaujmou vaše nádherné husté vlasy. Jste kudrnatá od přírody?
Ano, s bohatě vlnitými vlasy jsem se narodila. Vlasy mi začali narovnávat až filmaři v Praze, když jsem tu byla na studiích. Byla jsem nezkušená, takže mě opravdu překvapilo, když najednou na Barrandově řešili, co s těmi mými vlasy udělat. Blonďaté, krátké a narovnané vlasy mám například ve filmu Smrt stopařek, který jsem točila ještě pod rodným jménem Válková a kde mě nikdo nepoznal. Nějaký čas jsem tak i chodila, ale pak jsem se vrátila k tomu, jak mě pánbůh stvořil.

Říká se, že zrzky jsou vášnivé... Chlapi na vás určitě vždycky letěli, že?
A víte, že ani ne... Vlasy určitě patří k erotickému faktoru, ale nezažila jsem, že by to některý z mých partnerů nějak zvlášť prožíval... To oceníte spíš vy jako žena, myslím, že jsme v této oblasti vnímavější, navíc se mi zdá mužská populace jaksi zpohodlnělá, zahleděná víc do sebe a unavená, ale nechci se jich dotknout. Nejsem feministka. Ale bůhví, jak se to s postavením muže ve společnosti v budoucnu vyvine.

Musela jste jako zrzka třeba někdy bojovat s předsudky?
Nemusela, protože to není moje barva od přírody. Mám hnědé vlasy, ale protože jsem začala hodně brzo šedivět a protože jsem hrála čím dál tím mladší postavy, musela jsem se začít barvit. Nechtěla jsem ale žádnou chemii, tak jsem začala používat henu, která mi ovšem chytá do zrzava. Takže jsem se zrzkou stala takhle nedobrovolně. Energeticky mi ale tahle barva vlastně dělá hrozně moc dobře, protože je taková teplá.

My ženy nebýváme obvykle se svými vlasy spokojené. Jak to máte vy?
Já tyhle věci neřeším, jsem spíš přírodní člověk. Móda mě zajímá jen do té míry, dokud neporušuje identitu člověka. Nepodléhám žádným trendům. S vlasy nic nedělám, umyju je, nechám uschnout a učešu takzvaným předklonem dolů. Myslím, že člověk by se měl v životě držet toho, co mu bylo dáno do vínku. A to platí nejen u těchhle řekněme povrchních, fyzických záležitostí.

Necháváte péči o svou nádhernou kštici v rukách odborníků? Chodíte pravidelně ke kadeřnici?
Ne, dokonce si vlasy nedávám ani stříhat, tak nějak upadávají samy. (smích)

Zdědila po vás některá z dcer vaše krásné vlasy?
Jenom Markéta, nemá je tak kudrnaté, ale nosí je delší. To můj bratr, dirigent Roman Válek, kudrliny má.