7°C
Oslavila jste sedmdesáté narozeniny, to už má člověk na co vzpomínat…
Vzpomenu si na hezké chvíle i na ty, které za moc nestály, ale musím říct, že kdybych měla možnost žít znovu, nic bych nezměnila. To byl můj život, můj osud, tak to mělo být a všechno, co se stalo, bylo dobře.
I rozvod?
To víte, že jo. Možná kdybych se s prvním manželem, se kterým mám všechny děti, nerozvedla, nikdy bych nevykládala karty a nepsala knížky.
Proč? Jemu to vadilo?
Byl naprosto zásadně proti. Hnal mě od těchto věcí. Možná bych dělala něco jiného, možná bych byla stejně šťastná. Ale i to nepříjemný, co se člověku dělo, mělo nějaký smysl.
Co bylo nejhorší?
Asi rozvod, ze kterého jsem byla rok naprosto vyřízená. Vy jste se po rozvodu starala sama o čtyři děti, to musel být mazec.
Prošla jsem všemi možnými pracemi od uklízečky po mazačku výtahů. Měla jsem několik úklidů, pracovala jsem najednou na několika místech, jen abych to utáhla. Zároveň jsem se snažila skloubit práci tak, abych měla čas na děti.
Jak se z uklízečky stane věštkyně?
Díky mé starší sestře (mamince Michala Davida – pozn. red.). Ta se po revoluci rozhodla, že mi dá do novin inzerát. Přišlo mi divný říct si o peníze za výklad a vykládat cizím lidem, ale ona trvala na svém. A tak začali postupně chodit klienti. Nejdřív jeden dva týdně… A postupně jich bylo čím dál víc. Vracejí se k vám dodnes?
Ano, klidně i po dvaceti letech. S odstupem můžou říct, jestli jim věštba vyšla, nebo ne. Myslím si, že za těch pětadvacet let, co svou práci dělám, by se ukázalo, jestli ji dělám dobře, nebo ne. Kdybych jako kartářka za moc nestála, nechodilo by ke mně tolik lidí.
Jak do toho zapadá psaní knížek?
Logicky. Komu mám vyprávět, co všechno od lidí slyším, co prožívají, jak žijí? Tak změním jména a píšu o nich příběhy.
Vy jste s prvním manželem měla čtyři děti…
Ne, pět dětí. Jedno mi zemřelo.
Můžete o tom mluvit?
Více se dozvíte v aktuálním čísle Blesku pro ženy. 
