7°C
Když jste chodila do školy, existovala pro vás někdy jiná volba než sexuologie a práce s lidskou psychikou?
Já jsem si zezačátku nikdy nemyslela, že bych někdy byl sexuoložka, nicméně psychologii jsem studovat chtěla, ale jelikož jsem z lékařské rodiny, tak tam byla ještě možnost, že ze mne bude lékařka. Moje maminka je výtvarnice, takže jsem se ještě mohla dát na cestu kreativní, ovšem jak se ukázalo, tak oplývám spíš slovní kreativitou než výtvarnou. Tím pádem jsem inklinovala spíše ke zdravotnictví, a protože jsem chodila často navštěvovat svého tatínka do nemocnice, pozorovala jsem, jak moc je důležitá psychika člověka. Často stačí jen pouhé slovo a člověk se rázem cítí lépe a v očích se mu najednou objeví jiskra naděje.
Mnohdy se říká, že na psychologii se dávají lidé, kteří si potřebují vyřešit nějaké své problémy, jak je tomu u vás?
Já jsem si žádné své problémy kompenzovat nebo řešit nepotřebovala, tím hlavním důvodem byl vzor mého otce. Na psychologii se hlásí velká spousta lidí a jen málo se jich tam dostane. Já sama jsem to zkoušela několik let a podařilo se mi to asi až na potřetí. Každý člověk řeší nějaké své problémy, já se z nich třeba vypisuji ve svých knihách.
Věnujete onkologickým pacientům a to musí být hodně psychicky náročné, dodávat někomu neustále sílu, jak to zvládáte?
Celý svůj život se zabývám onkologickými pacienty a provázím je celou nemocí, protože lékaři nemají často čas zabývat se psychikou člověka. Opravují tu fyzickou stránku. Nikdo neví, co se v každém z nich děje, já jsem s nimi po celou dobu až do konce.
Pracujete společně tedy jak s pacientem, tak s jeho nejbližšími?
Je důležité mluvit s pacientovými nejbližšími, protože se velice často setkávám s tím, že to okolí vůbec neví, jak reagovat. Každého při slově rakovina napadne jako první smrt a nastoupí velký strach a všichni kolem se to pokouší zbagatelizovat a neustále opakují, že to nic není, že to bude dobré, že medicína už je tak daleko, že se není čeho bát. Tím ale pacientovi moc nepomáhají. Další okruh se k postiženému chová jako k nemohoucímu chudákovi a zahrnuje ho přehnanou péčí. Málokdo najde mezi tím správnou míru. Nemocní vedle sebe potřebují druhou lidskou bytost, která jim porozumí, není to jen o slovech, ale také o dotecích. Je potřeba aby věděli, že nemoc má několik fází a že člověk, který jí trpí, může být naštvaný na celý svět na nemoc a nejvíc to odnáší blízcí lidé. Agresivita vyvolává agresivitu, ale pokud chápete, o co jde, že je to taková forma volání o pomoc, pak to společně můžete zvládnout. Takových podobných věcí je spousta. Je třeba nesmírně důležité rozloučit se se svými blízkými a všechno si vyříkat, spousta lidí to nemocnému nedovolí a slovy: „Ne, ne já to nechci slyšet, ty neumřeš, všechno dobře dopadne“ se tomu brání.
Kde máte výpusť vy, musí to přece být neuvěřitelně náročné, být neustále tak blízko smrti?
Je pravda, že s těmi lidmi trávím mnohdy i spoustu let a tím pádem se mezi námi utvoří pouto, když ten člověk potom zemře, je to, jako by vám zemřel někdo blízký, takže vyrovnat se s tím je velmi obtížné. Musíte najít něco, co vás nabíjí, co vám dává ten druhý pól, takže když přijdete, domů nemyslíte na to. Já jsem si to našla před několika lety v sexuologii. I když je to spíš problematika partnerských vztahů než sexuologie, protože jimi se zabývám celý život. Ve vztazích u onkologických pacientů se setkávám s takovými, které jsou pevné a nic je nezlomí, ale také těmi, kde partner nebo partnerka nemocného opustí. Dle výzkumů jsou to převážně muži. Přes zkušenosti s mými nemocnými pacienty, jsem se dostala k tomu, že stejné metody používám i u těch zdravých. Například jsem pro své onkologické pacienty vyvinula metodu na zvýšení sebevědomí, ale zjistila jsem, že výborně zabírá i na ty zdravé, kteří mají ovšem také svá trápení. Opustil je muž nebo partnerka a nevědí, jak si s tím poradit nebo naopak chtějí zachránit manželství. Tady se dostáváme k té problematice sexuální, pokud máte problémy v sexu, zákonitě přijdou i problémy ve vztahu a pokud máte problémy ve vztahu, přijdou problémy v sexu. Abych byla schopná svým klientům nabídnout plnohodnotnou péči, tak jsem se začala zabývat také sexuologií a sexuálními disfunkcemi. Když tady potom vidím, že lidé mají východisko ze své situace a naději něco ve svém životě změnit a podívat se na to jinýma očima, to je hrozně důležité a to mě nabíjí, protože vidím spoustu těch, kteří to zvládnou a vědí jak dál.
Takže léčíte práci prací?
V podstatě ano, ale také mám svou zahrádku na chalupě, kde pěstuju bylinky a mám rodinu, která mi pomáhá a děti, takže to mám úplně stejně jako jakákoli jiná ženská.
Když mluvíme o dětech, používáte na nich nějaké své psychologické praktiky?
Kovářova kobyla chodí bosa, jak se říká, ale já nechci být pro své děti odborníkem, ale mámou. Nejsem si ani jistá, jestli své děti vychovávám dobře, protože jim dávám spoustu prostoru a snažím se, aby ve mně a mém muži viděly vzor. U nás není žádná direktivní výchova, ale nejsou tu ani volné meze. Mám tři děti, které se musely přizpůsobit chodu domácnosti, protože já jsem dost vytížená žena, takže děti musí pomáhat a my všichni si musíme navzájem pomáhat.
Už vidíte na dětech svůj vliv, kráčí už některé z nich ve vašich stopách?
Nevím, jestli je to můj vliv, ale tím, že soboty a neděle často věnuji svým onkologickým pacientům a oni jezdí se mnou, tak v současné době se i můj syn účastní různých akcí, které jsou dělány pro mladé ženy s rakovinou prsu. Tím pádem je možné, že se můj syn touto cestou vydá, protože je studentem psychologie. Dcera je ve čtvrtém ročníku na gymnáziu a uvažuje o studiu medicíny, a ten nejmladší nechce mít nic společného s psychologií ani medicínou. Ten tvrdí, že bude po tatínkovi a bude jen pít víno. Tím nechci říct, že je pijan, má firmu, která se víny zabývá.
Kromě zahrádkaření máte ještě jiné koníčky?
Já bych měla koníčků strašně moc, ale není na to čas. Píšu také knihy, a to jak odborné, tak populární a píšu je vždy, když se potřebuji z něčeho vypsat. Takže takhle vznikla kniha, která provází onkologické pacienty celou jejich nemocí, první takový rádce a průvodce, kde se mluví o věcech, které se nikdy dříve neřešily. A knihy pro ženy, jako například „Muži chtějí potvory“ což je vlastně manuál, jak se potvoru stát.
Jste o tom tedy přesvědčena, že všichni muži je chtějí?
Jsou různé druhy potvor, takové ty pozitivní a pak i takové, o kterých si myslíme, že jsou už moc, ale u nich je to označení spíš mrcha a ne potvora. Muži opravdu chtějí ty potvůrky, oni sice tvrdí že ne, že chtějí ty hodné holky a ty si berou za manželky, ano berou, ale nevěrní jsou jim právě s potvůrkami. Žádná hodná holka se nedá úplně předělat, ale když najdeme míru mezi potvorou a tím, čím chceme být my, tak máme mnohem větší šanci, že s námi ti naši muži budou zůstávat. Muži sami si stanovili vzorec, jaká by ta potvora měla být, tím, když tu pěknou ženu nazývají, že je kus. K je krásná, U je úspěšná a S je sebevědomá. Ale tou potvorou musí být celou dobu, ne jen když si toho chlapa láká. Takže nebýt pořád jen ty ženy, které se o ně postarají a udělají jim první poslední a oni pak jedou ve vašem autě, do kterého sbalí tu mladou kočku a odvezou si ji na vaši chalupu. Žena si musí zachovat ještě čtvrtou věc, kterou je sobectví, musí myslet také sama na sebe, organizovat si svůj čas a naučit se vážit sama sebe a znát svou hodnotu, protože někde v tom životě nám i těm našim mužům přijdou některé věci jako samozřejmé, a pokud jim to dovolíme a budeme to dělat, tak oni si ani nevšimnou, jak my jsme výjimečné, jak nás potřebují a mají rádi. Když jsme u té nevěry, tak v říjnu chystám novou knihu, která se jmenuje „Muži chtějí milenky“, která je takovým návodem na to, jak být ta jediná. Tato kniha je věnovaná částečně i mužům, aby věděli, že nejsme tak hloupé a známe ty jejich taktiky a víme jak na to.
Myslíte si, že nevěra je v dnešní době častější než dřív nebo je jen více vidět?
Rozhodně je více vidět, protože se o ní mluví a dříve se o ní nemluvilo. Nevěra existovala vždycky ve všech dobách. Už u lovců mamutů, když žena viděla, že jiný lovec, než její muž má maso, tak samozřejmě chtěla přežít a nabízela výměnný obchod. Ovšem posléze se to změnilo a muži chtěli monogamní vztahy, protože nechtěli investovat do cizích potomků a začaly vznikat zákony, které mají monogamii chránit a jestliže vzniká zákon, tak už víme, že to není přirozené. Jistá míra promiskuity je nám blízká. Je to všechno o tom, najít si toho správného partnera, a pokud jsou již ve vztahu děti, tak by si měl každý rozmyslet, co je a není správné. Tím nechci dělat žádného mravokárce, ale v žádném případě, by se ve vztahu muže a ženy neměla nikdy vytratit vzájemná úcta. A to je to s čím se velice často setkávám, že mnohdy hazardujeme s dobrým vztahem, se svým životem a životem lidí, které jsme k sobě připoutali a nestojí to za to.
Myslíte si, že se zvýšila i nevěra vdaných žen?
Ženy jsou v manželství nevěrné, protože jim něco schází. Muži jsou nevěrní, když dostanou příležitost, prostě nedokážou odolat a někdy za to skutečně nemůžou. Ženy se snaží vždy vztah zachránit, ale pokud vidí, že se vytrácí něco z těch základních kamenů, což je úcta, tolerance, porozumění, komunikace a láska. Touží po tom, a pokud se najde někdo, kdo toho využije, tak žena může ztratit hlavu a tady je daleko větší nebezpečí, protože se říká, každá nahá žena je zamilovaná žena, takže hrozí, že se zamiluje a nebude to jen nevěra. Opustí rodinu a bude bořit mosty. Ale existují také ženy, které si chtějí jen užít, zvýšit si sebevědomí, potřebují vědět, že na to ještě mají a některé si chtějí užít sexu, protože se jim ho doma nedostává.
Jak je možné, že kolem sebe vidím tolik krásných, úspěšných žen, které nejsou schopné najít si partnera?
To bude otázkou emancipace žen, ta přílišná neprospívá dobrému vztahu. Muže láká žena, která je divoká a nenechá se hned tak ulovit, která je inteligentní, z pohledu jeho loveckého umu je to pro něj velice významná kořist. Ovšem tito muži málo s těmito ženami zůstávají. Tyto ženy touží po rovnocenných partnerech, ale ti jsou mnohdy dominantní a narážejí na to, že jsou samy dominantní a zvyklé žít nějakým svým způsobem a on je také dominantní a v dlouhodobém vztahu to nikdy nefunguje. Muž to má v genech zakódované a chce být hlavou rodiny. V tomto případě je nutné, aby se ženy naučily být tím krkem. A ne všechny to učení zvládají. Další věc je, že ženy v dnešní době chtějí být tak moc rovnocennými partnery mužům, že mají úplně převrácené hodnoty a chtějí školy a kariéru, a když se jim nakonec roztikají biologické hodiny, tak zjistí, že už je pozdě a všichni ti dobří muži, jak jim říkají, jsou už zadaní a na ně nikdo nezbyl.
Myslíte si tedy, že čím je žena starší, tím je náročnější při výběru partnera?
To si nemyslím, čím je žena starší a setká-li se s tím, o čem jsme mluvili, tak začíná ztrácet naději a je zklamanější a zklamanější a naopak slevuje ze svých očekávání, což jí také žádnou radost nepřinese. Problém nás žen je v tom, že nevíme, co chceme a nedáme pokoj, dokud to nedostaneme. Každá žena si musí ujasnit, co vlastně chce, přesně si udělat představu o tom, koho hledá a co může nabídnout ona a najít pět základních bodů, které jsou absolutně nezbytné, pro nastavení síta, přes které pak muže třídí. Pak má šanci, si toho partnera najít. Já jsem na to přišla až ve čtyřiceti, vdala jsem se potřetí a už šťastně! Dělala jsem předtím přesně ty stejné chyby.
Co je tím hlavním důvodem, proč se v dnešní době vztahy rozpadají?
Právě špatná volba partnera. Nicméně, když už ty vztahy jsou, tak těch pět základních kamenů, komunikace, úcta, tolerance, porozumění a láska, kam patří samozřejmě i sex, tam když jsou problémy, tak já říkám, že se dají řešit. Protože ke mně takoví lidé přicházejí, mnohdy si život napraví, ale jsou i tací, kteří nemají chuť a jsou zvyklí od věcí odcházet a nedokončovat, a řeknou si, když to nejde tady, půjde to jinde.
