Nina Divíšková (77): Pořád věřím na Ježíška! | Pro ženy | Blesk.cz

Nina Divíšková (77): Pořád věřím na Ježíška!

31. prosince 2013 | 14:13

Nejkrásnější dárek našla herečka Nina Divíšková pod stromečkem v jedenácti letech, byl od tatínka. Teď už přes půl století slaví Vánoce s jediným mužem…

Patří Vánoce k vašim oblíbeným svátkům?

Vánoce? Ty miluju, pořád věřím na Ježíška. Ne kvůli dárkům, atmosféra je pro mě důležitá. Když se zacinká pod stromečkem, je to samozřejmě chvíle hlavně pro děti. Zvoneček mám doma schovaný, ale naše malá Františka ho přesto objevila. „Babi, Ježíšek si tady zapomněl zvoneček,“ bála se. Řekla jsem jí, že to nevadí, že mu ho u nás schováme a vrátíme ho, až se zase objeví.

Jak jste se na svátky připravóvala?

Všichni společně pečeme. Já a Adélka s holčičkami. Letos už obě vnučky válely těsto a s velkou chutí mě kritizovaly, že mám cukroví křivé.

Nina hodně pracuje
Který z těch druhů cukroví je váš nejoblíbenější?

Rozhodně důlkáče. To je takový malý koláček, do kterého se před pečením udělá malý důlek, a ten se pak těsně před Vánoci naplní kyselou marmeládou.

Dostala jste někdy na Vánoce opravdu výjimečný dárek?

Když mi bylo jedenáct, tatínek mně i mé sestře Tamaře koupil manikúru s krásnými malými nůžtičkami. Říkala jsem si tehdy, že už jsem opravdu velká, když mi dává něco takového. Na ten pocit nikdy nezapomenu. A na Brno vůbec. Já jsem velká moravská patriotka. Vánoce doma v Brně bývaly vždycky velké a rodinné, pod stromečkem jsme se sešli všichni, i s prababičkou a tetami.

Vy sama máte teď velkou rodinu. Vychovala jste tři děti a se svým manželem žijete už půl století. Jak jste se seznámili?

Ve škole, v prvním ročníku. Byla jsem nemocná, nastoupila jsem proto asi o měsíc později. To už si tam samozřejmě všichni říkali křestními jmény, jen já nikoho neznala. Trochu stranou tam seděl kluk v brýlích a něco si kreslil. Přišla jsem k němu a říkám: „Já jsem Nina Divíšková, z Brna.“ Ani se nehnul, myslela jsem si, že je snad nahluchlý. Tak jsem přidala na hlase: „Já jsem Nina. Co kreslíš?“ Zase se neotočil, jen poznamenal: „Dveře.“ V tu chvíli jsem si myslela, že už s ním nikdy v životě nepromluvím. No a vidíte to, už spolu mluvíme 56 let.

Nina Divíšková -Jan Kačer
Tak dlouho vydrží jen málokterý vztah…

Když jsem si ho brala, slíbila jsem, že s ním budu v dobrém i zlém. Stačí dodržet slovo. Samozřejmě přijdou chvíle, kdy se s ním nudím, už jsme na sebe alergičtí, pohádáme se, ale to k tomu patří. Vztah se pořád proměňuje. Nejdřív je to slepota, zamilovanost, pak řešíte děti, sex a spoustu dalších věcí. A pak přijde přátelství. S jiným chlapem by to dopadlo úplně stejně.

Zní to tak jednoduše… Bylo to vždycky snadné?

Samozřejmě ne. Když Honza nemohl z kádrových důvodů pracovat v Praze, jedenáct let jezdil do Ostravy. Já jsem tu zůstala sama se třemi dětmi, Adélku jsem tehdy ještě nosila na ruce, a dávala jsem dohromady dům. Honza se vracel domů jen na víkendy. V divadle se tenkrát říkalo, že Kačer staví - jen přesně neví kde.

Takže jste stavěla sama?

To je téma, na které bych mohla napsat manuál. Pamatuju se, jak za mnou jednou přišli zedníci, že je potřeba rozkopat hromadu jílu před domem. Naše dvě puberťačky si dávaly svačinku, Kačer taky jen seděl. Tak jsem vzala krumpáč a začala jsem kopat. „Maminka nám ukazuje, že všechno jde,“ povídal holkám, než šli kopat se mnou. Ale že by naše manželství bylo výjimečné?… Jsou zajímavější osudy.

Paní Nina Divíšková je pozoruhodná dáma.
Jaké jste měla dětství?

Krásné. Tatínek byl velký srandista, maminka měla zase vážnější povahu, byla velmi vzdělaná - uměla řecky, latinsky, francouzsky a německy a začala se učit i rusky a anglicky. Z dětství si ji pamatuji, jak sedí u klavíru a připravuje choreografii. Učila u nás v domě rytmiku, tančit jsem díky ní začala hodně malá. Modlila jsem se, aby už mi bylo třináct a mohla jsem do „skupiny“. Maminka si totiž jednou za rok pronajala divadlo a na představení zaplatila klavíristu. 

A co váš tatínek, jaký byl on?

Jak už jsem říkala, měl ohromný smysl pro humor. Také ho potřeboval. On měl už před válkou v Brně autoškolu. Napřed mu ji vzali Němci, protože potřebovali auta a pohonné hmoty, a pak komunisti. I z toho si dokázal dělat legraci. Jako dítě jsem chtěla být jako on. S maminkou jsem tančila, s tatínkem hodně sportovala. Závodně jsem plavala a táta mě na brněnské přehradě učil se potápět.

Čím se živil, když mu zabavili autoškolu?

Pracoval jako správce provozu Moravského krasu, byl nadšený jeskyňář. Už od mládí jezdil na Macochu. Víte, že se tam dodnes koná otužilecký memoriál T. K. Divíška? Ona má Punkva teplotu těsně před zamrznutím. Jezdili tam proto vždycky mladí kluci-otužilci, hodinu se rozcvičovali a mastili se, než skočili do vody. Pak přišel táta, sundal ten svůj trenčkot a čepici a skočil tam a vydržel mnohem déle než oni, byl na to zvyklý.

Nina Divíšková s kalendářem Proměn
Takže se rodiče svou povahou spíš doplňovali, než že by si byli podobní…

Přesně tak, jen táta umřel strašně mladý. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat. Bylo to na začátku druhého ročníku tady v Praze… přišel mi telegram, že leží v nemocnici. Než jsem se dostala do Brna, byl v kómatu. Rok jsem chodila ve smutku, až mi pak Vlasta Fabiánová říká: „Nino, už si oblékněte něco jiného, uleví se vám.“ Tak jsem začala chodit v šedé, ale moc to nepomohlo. 

Řídila jste se pravidlem šťastného dětství, i když jste vychovávala vlastní dcery?

Snažila jsem se. Chtěla jsem, aby byly šťastné. A věděla jsem, že nemá smysl je vychovávat. Pořád něco zakazovat, z přikazovat. Holky třeba nikdy neměly povinnost vynášet smetí nebo mýt nádobí, všechno jsem dělala já. V určitém věku stejně pouštějí rozkazy a zákazy jedním uchem tam a druhým ven. Zato se dívají, jak se k sobě chováte, jestli pomlouváte kamarády, jestli lžete nebo jste lakomí. Když se jim to líbí, snaží se rodiče napodobovat, a to úplně stačí. Zákazy? Ty neposlouchají.

Vychovávaly pak stejným způsobem svoje děti?

Ale ano. Jen Simona je možná trochu přísnější.

Divíšková podporuje nemocného manžela
Dcery máte tři, ale jen ta poslední se rozhodla pro herectví. Podporovala jste ji v tom, nebo jste jí od divadelní kariéry spíš zrazovala?

Neptala se nás. Když si podávala přihlášku na DAMU, Honza tam učil. Před přijímačkami se šel podívat, kolik lidí se ten rok zase hlásí. Kluci mají vždycky o něco větší šanci, je jich víc potřeba a také se jich méně hlásí, holek bývá jako máku. Tenkrát si podalo přihlášku asi 400 děvčat. „Taky je tu nějaká Kačerová,“ říkali mu. To není moc časté jméno… tak tu přihlášku vytáhli a čtou: Kačerová Adéla, narozená…

A ještě mám otázku na závěr: je nějaká role, kterou jste si přála pod stromeček?

Mám teď spoustu krásných rolí. Kdysi si Milena Dvorská postěžovala, že pro staré baby slušné role nejsou. Já jsem jí na to z legrace odpověděla, že takové role jsou. Ale že je všechny hraju já. Jedna by tu ale byla. Chtěla bych hrát v Cyranovi z Bergeracu. Ne Roxanu, tu jsem hrála už dvakrát. Já bych chtěla dostat roli Cyrana. Nejen kvůli tomu, že je to velký romantický příběh, je tam také hluboké přátelství, velkorysost, oddanost. Je tam všechno…

Autor: rah