V seriálu Ordinace v růžové zahradě hrajete doktora Darka, dlouho nešťastně zamilovaného do osudové ženy. Dokázal byste v životě takhle dlouho dobývat ženu?
Stalo se mi něco podobného. Chvíli se zdálo, že budu úspěšný, ale nakonec to nedopadlo.

Jaké ženy s vám líbí?
Mám oblíbenou větu z Vančurova Rozmarného léta: Hezké ženy jsou, avšak je jich šlakovitě málo, ale každá z nich má svůj nástroj. Zda se mi nějaká žena bude líbit, záleží na vyzařování, chování. Vysněný ideál krásy nemám.

Jste Darkovi podobný i v životě? Hodný chlap, ale nemyslím to zle…
Vám se nelíbí hodní chlapi ? Já si nemyslím, že bych nebyl hodnej, a za blbce se taky úplně nepovažuji. Darek je přece jen malinko hloupej a trochu má klapky na očích, ale to, že je pozorný a hodný vůči ženám, vnímám naopak dobře.

Na natáčení vstáváte ve 4.20. Co vás napadne, když zazvoní budík?
Samá sprostá slova. Když takhle vstávám jednou za měsíc, tak je mi to jedno, ale pošesté za čtrnáct dní už docházejí síly.
Musím říct, že jsem před deseti měsíci naskočil do hodně rychle rozjetého vlaku a lidi tvořící seriál mají moji velkou úctu. Oni denně vstávají v ty čtyři, aby se dalo točit od půl sedmé. Mám-li v sedm klapku, stačí být na natáčení půl hodiny předem, ale tým tam musí být jako první, všechno připravit, nachystat dekorace. Vážím si všech, od cateringu po produkci. Já sice musím vstávat brzo, ale jsem šťastný, že nejedu někam, kam se mi nechce, zaplaťpánbůh.

Díky televizi vás zná hodně lidí. Dávají se s vámi do řeči lidi na ulici?
Ano, a říkám bohužel, protože člověku zůstanou v hlavně spíš horší věci. Spousta lidí je milých a s nimi si rád popovídám, vyfotím, cokoli. Ale takové to pokřikování v metru nebo tramvaji je strašné. Raději bych byl, kdyby ke mně dotyčný přišel a řekl: Ty v tý Ordinaci nestojíš za nic! Opilci na mě volají hele, doktor! V barech mi říkají: Hele, já tě znám, pojď jdem na panáka! A když nejdu, hned jsem debil, nafoukanej… Ale vyfotit se, podepsat, říct pár vět, rád.

Už od doby, co jste točil seriál Redakce, jsou vaše role označované jako ten při těle. Vadí vám to?
Co si myslí a píší o mé roli scenáristé, není moje věc. Nemám za úkol trápit se, jak mě vidí, jestli jsem tlustý, nebo hubený.

Když jsme si podali ruce, usmál jste se na mě, to chlapi moc nedělají. Napadlo mě, jak vás asi vychovávala maminka – jako hodného kluka, který se má usmívat?
Myslíte, jestli jsme trénovali úsměv každou sobotu od osmi do devíti v koupelně? To určitě ne. Mám hodně mladé rodiče a myslím, že mě snad vychovali dobře, nikdy mi nedávali najevo, že bych byl méněcenný, nebo naopak nejlepší. Hodně času jsem trávil i s babičkami a dědečky.

Vybavujete si nějaké jejich ponaučení do života?
Babička z tátovy strany mi vyčítala, když jsem si palcem přihrnoval jídlo na lžíci – tak to nedělám. Ale na nic zásadního si teď opravdu nevzpomenu. Mám fajnový rodiče, dobře a zdravě smýšlející lidi. Bohužel, nestíhám je pravidelně vídat, jsem věčně v práci a je to těžké.Cítím se jako vyždímaný hadr, honím se, abych si zařídil byt, měl nějaké zázemí. Honím se a doufám, že něčeho dosáhnu. Ale nechci mít peníze jako prioritu svého života.

Nedobíjí vás ani partnerka?
Nezlobte se, ale ke svému vztahu nechci nic říkat a docela si to hlídám.

Tak mluvme o vztazích obecně. Prý jim škodí, že jsou ženy moc emancipované a chlapi si s tím nevědí rady...
Člověk je boží stvoření a všichni mají mít stejná práva. Nechť každá žena žije, jak chce: má-li pocit, že chlapa nepotřebuje a zvládne všechno sama, proč ne? Z osobní zkušenosti ale vím, že sebevíc emancipovaná žena je ráda, když jí muž vymění pneumatiky u auta a utáhne kapající kohoutek. Neberu ženám právo na emancipaci, jsem úplně přesvědčený, že jste silnější než muži – tak je to dáno, vy jednoduše vydržíte daleko víc. Spíš si myslím, že spousta lidí se zatížila hypotékami a jejich smyslem života se stala honba za splácením. Nemají čas na jiné věci a neřeší vztahy, v tom vidím větší kámen úrazu než v emancipaci. Ostatně, já taky splácím.

Léta hrajete v pražském Vinohradském divadle. Jaké to pro vás bylo být na jednom jevišti s Jiřinou Jiráskovou nebo Danielou Kolářovou?
Něco jiného je starší kolegy potkávat a jen je zdravit a něco jiného s nimi zkoušet. Má zlomová role byla postava vnuka ve hře Famílie s Iljou Rackem, Jiřinou Jiráskovou, Petrem Kostkou. Sám se před nimi můžu cítit, jak chci, ale nejdůležitější je, že oni mě berou jako rovnocenného kolegu. Snad jsem do jisté míry obstál, zkoušení bylo výborné. V tomhle souboru nejsou lidi, co by si hráli na hvězdy.

Je něco, co jste se od zkušenějších naučil, trik, který vás zachrání, jste-li v úzkých?
Někdy spíš oni spoléhali na mě, že je zachráním, ale to říkám se vší láskou a nebylo to často. Snažím se nedostat do situací, kdy bych potřeboval zachránit, naučím se text, jsem připravený a tím předcházím trémě a nejistotě, pak není co zachraňovat.

V jakých chvílích je vám v divadle nejlíp?
Když lidi odejdou spokojení. Vůbec fakt, že dali 340 korun za lístek a v téhle zvrácené době si našli čas a netráví večer naštvaní v hospodě nebo u televize. V divadle se k sobě totiž lidi i chovají jinak. Divadlo je stále nevšední společenská událost, a to se mi také moc líbí. Dřív na Vinohrady všichni chodili jen v obleku, dnes už bohužel ne. Nejhezčí je cítit z publika, že nelitují, odcházejí pobavení, odpočatí a nenaštvaní, tedy obvykle v úplně jiném stavu, než přišli.

Stává se vám, že se po představení vidíte s diváky?
Málokdy. Když už se to stane, tak představení spíš chválí, u nás není zvykem říkat, co si opravdu myslíte. Vesměs se to pozná z děkovačky.

Jak? Když jich je pět, tak je to dobré, a tři jsou málo?
To ne, spíš vycítím, jakým způsobem lidi tleskají, cítíte to. Když po představení Do naha! lidi šílí, vždycky si říkám, že se mi divadlo furt vyplatí dělat.

Jste v představení Do naha! opravdu nahý na jevišti?
Ano. V jedné hře jménem Tango sólo bylo vidět úplně všechno, ale šlo o tak vypjatou scénu, že nahota bylo poslední, na co jsem myslel. V Do naha! si s Filipem Blažkem naopak říkáme, ať už jsme nahatý, protože hra je dost těžká a nahota je až na konci. Říkáme si, ať je to za námi, a hlavně ať jsou dobrý lidi. Ve skutečnosti jsou nám vidět asi na pět vteřin zadky, nevím, zda je to úplně libý pohled, lidi baví něco jiného než naše nahota.

Teď je odpoledne, až spolu skončíme, mám volno, ale vy nemáte nikdy „hotovo“. Skoro denně čekáte do večera na představení.
Když vstanete ve čtyři a do desíti večer jedete na plný plyn, je to těžké. A představte si, že po představení je člověk nejvíc nabitý z celého dne, na vrcholu, nejvíc nabuzený.

Můžete pak usnout?
Těžko. Někdy si zapnu ČT 24, abych si „zvedl“ náladu, ležím…

Na co se dneska těšíte?
Těším se do dabingu a pak na představení. V sobotu jdu k doktorovi, dva roky mě bolí koleno, které mi operovali, tak se snad dozvím, co mi je, na to se těším moc. A v neděli mám volno!

Co budete dělat?
Nevím, nemám tušení. Kde jsem já a kde je neděle?

 

Vánoční dotazník: Můj nejhezčí dárek Nejhezčí dárek jsem si nadělil loni – zrušil jsem Vánoce a odjel do Thajska. Tam jsem odpočíval a pil ovocné koktejly, melounové jsem měl nejraději. Thajci jsou tak vlídní lidé a já jim tu vlídnost věřím. Jen tím, jak jsou milí, si odpočinete. Vidět tady naštvané obličeje celý den… Kde má člověk nabrat sílu a elán? Můj nejhorší dárek Dárek nemůže být nejhorší. Nejhorší dárek neexistuje. Můj vztah k Vánocům Vytrácí se z nich základní idea. Vánoce jsou svátky narození Ježíše Krista, ne svátky nákupů ve centrech. Nechci se stresovat do poslední chvíle, jestli jsem na někoho nezapomněl, nezabalil, nenapsal věnování na dárek. Jak nakupujete dárky? Na poslední chvíli.