Vypadáte spokojeně, úplně záříte, je to tím, že zažíváte dobré období?
Ano, v tuhle chvíli jsem velice šťastná. Jen se pomalu vzpamatovávám ze stěhování, vyklízení dvou bytů, domku po rodičích. Ale užívám si nový, společný byt. Je to takové orlí hnízdo těsně pod střechou. Zatím mám ale pocit, že je to spíš jen krásný hotel, kde jsem na návštěvě. Aby se domov stal pravým domovem, je třeba tam něco zažít.

Bylo těžké sladit s přítelem představy a vybrat si jeden společný byt?
To byl veliký problém, protože máme absolutně rozdílné představy. Juraj je navzdory věku absolutně pokrokový, miluje sklo a chrom, technické záležitosti. Neustále by byt zařizoval různými technickými vymoženostmi. Já jsem naopak veliký zpátečník. Ale snažili jsme se to skloubit.

Jste spolu dva roky, ještě pořád jste zamilovaná?
To víte, že ano (smích).

Jaké jsou výhody života s partnerem o dost starším?
V minulosti jsem si zkusila žít i s partnerem o mnoho mladším, ale to nebylo nic pro mě. Vždycky jsem totiž inklinovala k mužům o něco starším, teď jsem spokojená, vidím v tom jen klady.

Nevýhody nejsou fakt žádné?
Vzhledem k tomu, že jsme oba už vlastně hotoví lidé, jen těžko budeme jeden druhého předělávat. Takže některé hrany se samozřejmě musí obrušovat, ale s tím počítáme. Víceméně je to zázrak, že nám to takhle vyšlo. 

Jste si povahově hodně blízcí, nebo jste spíš jako voda a oheň?
Je na nás asi vidět jiný způsob života, který jsme vedli a samozřejmě i ten věkový rozdíl (29 let, pozn. autorky). Juraj má za sebou velice dobrodružný život, krušné dětství, tedy on měl skvělé rodiče, ale spíš mám na mysli koncentrační tábor, který si prožil. To člověka určitě poznamená. Já jsem zase spíš taková klidná voda, i když spousta mých přátel by se velmi smála, že jsem použila tenhle výraz. Ale co se týče osudu a životních cest, měla jsem to přece jen jednodušší. Jsem zpátečnický pohodář a ráda hledím do minulosti. Juraj je člověk budoucnosti. V tomhle ohledu jsme jiní. Ale zase jsou věci, které cítíme stejně. Myslím, že je dobře namíchané, v čem si nerozumíme a v čem jsme si podobní. 

V čem vám přítel imponuje? Co se vám na něm hlavně líbí?
Že je to velice laskavý člověk. I když hodně lidí by to o něm neřeklo, na první pohled tak nemusí působit. 

Jak si nejraději užíváte společné chvilky?
Když je čas, jedeme na chalupu nebo nějaký výlet vymyslí přítel. Třeba jsme zrovna nedávno byli pár dní ve Vídni. Když jsme spolu doma, pustíme si nějaký hezký film.

Jaké filmy se vám líbí? Přece jen pan režisér asi musí být ve výběru náročný, ne?
Máme rádi hlavně thrillery, detektivky, horory, ale vlastně se nevyhýbáme žádným žánrům. Film musí být prostě dobrý. 

Váš přítel má už dospělou dceru, jaký spolu máte vztah vy dvě?
Výborný. Annelie za námi občas jezdí na chalupu, tráví tam s námi část vánočních svátků.

Když se dotkneme dětí, vy žádné nemáte, nemrzí vás to?
Já asi nejsem ten správný mateřský typ. Nikdy jsem nekoukala do kočárků a neslzela za rohem. Dětí jsem se nezříkala, ale vyšlo to, jak to vyšlo, a zoufalá z toho rozhodně nejsem. Děti středobodem mého života nebyly a já to věděla hned. Hodně jsem si užívala sestřiných potomků, doteď jsme spolu v kontaktu, máme se rádi. Před pár týdny jsem byla třeba neteři za svědkyni na svatbě.

Když ne do potomků, do čeho jste tedy svoji energii investovala?
Myslím, že stačí investovat veškerou energii do toho, aby člověk žil co nejlépe. Někdy s ní tak akorát vystačíte. Velké životní cíle jsem si nikdy nedávala.

Jak jste na tom, pokud jde o vrásky, řešíte třeba nějak zásadně věk?
Vzhledem k mé figuře je jasné, že se tím nijak zvlášť nezabývám. Posilovnu nenavštěvuji, protože k smrti nerada cvičím. Jsem kavárenský typ a nestydím se za to. Samozřejmě občas kouknu do zrcadla s ustrnutím, jé tohle tu ještě nedávno nebylo. Věk bych neřešila do chvíle, než mě začne něco bolet. Když teď občas udělám na jevišti něco nečekaného, nějaký prudší pohyb a pak se nemůžu hnout, tak si říkám, že tohle by se mi dvaceti nestalo. 

A co kosmetika a podobné procedury?
Vím, že bych se tomu měla věnovat, ale nevěnuji. Říkám si, že se do toho pustím, až bude nejhůř.

Jste gurmánka, záleží vám na tom, co jíte?
Já jím strašně ráda a celkem všechno. Kuchařské žezlo má u nás v rukou Juraj, rád a hlavně moc dobře vaří. Mně k tomu pustí snad už jen na chalupě, ale tam se stejně spíš rožní. 

Působíte hodně optimisticky, jste opravdu taková, nebo matete tělem?
Matu tělem. Ne že bych uvnitř byla úplně jiná, ale třeba přítel si zakládá na tom, že je strašný skeptik, ale já vím, že na mě nemá. Hodně věcí si hned představuji černěji, než třeba pak ve skutečnosti opravdu jsou. Popsala bych se jako skeptik optimista.

Skončily divadelní prázdniny, na co se po pracovní stránce těšíte?
Doufám, že nezačnu hned naplno pracovat. Pokusím se ještě zařídit pár věcí v novém bytě. Jinak mě čeká v Divadle Palace komorní představení Miláček Anna, což je hra o pěti lidech, kde se sejdu s Vandou Hybnerovou, Sašou Rašilovem, Lindou Rybovou a Davidem Prachařem. Už se na ně těším, je to fajn skupina. Čekají na mě i dabované seriály na HBO, jako Advokáti, Tráva, a myslím, že tam jsou nachystané i další dva filmy s herečkou Renée Zellweger.

Máte ji ráda? Líbily se vám i proslulé filmy Deník Bridget Jonesové I. a II.? Tuto herečku mám moc ráda. Filmy mě samozřejmě chytly, byl to ve své době velký hit. Navíc to bylo moc vtipně natočené.

Dabujete hodně často, ještě vás to baví, nebo je to taky o penězích?
Na jednu stranu je to moje veliká láska a koníček, ale pořád je to hlavně práce.

V divadle jste s rolemi, které hrajete, spokojená, nebo o nějaké velké stále sníte?
Já jsem vlastně spoustu let zkoušela v různých divadlech, některá se rozpadala, jiná vznikala. Léta jsem jen pracovala a dělala v uvozovkách všechno, co se po mně chtělo. Teď jsem se díky příteli malinko zastavila, chci zbrzdit a víc si užívat soukromého života. Kdyby to ale slyšel Juraj, tak by se strašně smál a řekl něco v tom smyslu, jak chci povolit, když jsou týdny, kdy mě třeba pět večerů doma nevidí. 

Kdyby vám herectví tenkrát nevyšlo, co byste nejspíš dělala?
Já jsem byla v patnácti letech přihlášená na obor klavír na pražské konzervatoři, čtvrt roku před přijímačkami jsem si to rozmyslela a přepsala obor na dramatický. K hrůze svého tatínka, režiséra Národního divadla. Ten se strašně těšil, že bude mít doma klavíristku, která si bude v pohodě žít, a ne vynervovanou, hysterickou herečku, které tak dobře znal. Když jsem ale končila devátou třídu, pamatuji si, že jsme museli mít napsaných hned několik variant, co bychom chtěli v budoucnu dělat. Já tam měla toto pořadí: konzervatoř, gympl, který jsem vybírala pečlivě, aby tam nebyla matematika, učební obor keramička a pro jistotu ještě zaměstnání, kdyby ani jedno z předchozího nevyšlo. No, a to jsem zvolila řidičku tramvaje.