Že si někdo vybere k životu vesnici, naprosto chápu, ale přestěhovat se rovnou na zámek? Připadáte si alespoň trochu jako zámecká paní?
Myšlenky na zámeckou paní mě vlastně nikdy ani nenapadly. Zatím je to pro všechny fakt dřina a my jsme spíš zemědělci než zámečtí páni.

Dá se v tak obrovském prostoru vůbec vytvořit útulná domácí atmosféra?
Protože zámek se teprve opravuje, tak bydlíme na špejcharu, který je normálně útulně zařízený. Může to znít romanticky, ale zároveň je to velká divočina. Pro mne není důležitý velký dům, ale venkov, příroda a skvělí lidé kolem. A to tam všechno máme.

Dojíždíte sedmdesát kilometrů, nevadí vám to?
Vůbec ne. Když se ráno vzbudíte, venku to voní, pozorujete přírodu, jak se mění, husy vám přijdou skoro do domu, tak to za nějaké dojíždění stojí, ne? Jen si musím s sebou v autě vozit boty na přezutí. Občas jdu po Václaváku a zjistím, že mám na sobě ještě holiny od bláta. Ale mám to ráda a Karla hospodaření strašně baví. Může chovat koně, máme husy, labutě, perličky, ovce, no krása.

Dost dobře si nedovedu představit elegantního Karla Rodena jako zemědělce...
Stal se z něj normální hospodář, který se stará o zvířata, zvlášť o koně. Říká, že je na vesnici opravdu šťastný, a když je šťastný on, tak já také.

Musíte mít nějaké zvláštní rodinné propojení. Dokonce s partnerem hrajete v divadelní hře o vztahu, kterou režíroval váš syn Adam. Nevadilo vám jako matce, že váš kočíruje dítě?
To mi nedělalo problémy. Adam mi mluví rád do některých věcí i v životě, ale já se moc nedám. Jsme temperamentní rodina a jsem zvyklá si vybojovat své místo, ale na jevišti jsem neměla nárok. Navíc jsem před ním měla mnohem větší pocit zodpovědnosti a dvojnásobné nervy. Strašně jsem chtěla, aby to bylo dobrý, protože jeho koncepce se mi moc líbila.

Koho napadlo vás takhle propojit?
Vymyslel to Adam, ale Karel to navrhl producentovi. To já bych si vůbec netroufla, ale jsem ráda, že dostal příležitost. Snažila jsem se, aby bylo na zkoušení dost času a Adam měl šanci dotáhnout svůj nápad do konce. Je poctivec, který chodí na každé představení a pak nám říká, co se mu líbí a co ne.

To musíte mít radost...
Jak se to vezme. Je to skvělé, ale zároveň trochu nervák. U něj mi neprojde, že si v představení udělám něco sama podle sebe.

Umí vám i vynadat?
To jo, to umí.

Jak to nesete?
Jak kdy, ale Karel statečně. Adam mu klidně řekne: „To si nech, to tam nedělej, tomu nevěřím,“ a Karel se až neočekávaně nechává dirigovat. Vůbec mu do režírování nemluvil a respektoval ho. Dokonce plnil některé úkoly, se kterými zpočátku nesouhlasil, ale představení prospěly. Fungují spolu skvěle.

Čtěte také: Zemědělec Karel Roden: Dostal dotace 56 tisíc!

Nechal by se tak kočírovat i doma?
Rozhodně ne. On je sice citlivý, ale ovládat se opravdu nenechá.

Připadá mi, že u vás v rodině se nedá řídit vůbec nikdo...
Někdy je to trošku divoký, protože si každý prosazuje svou.

Musíte být pořád ve střehu?
Asi trochu jo, ale na druhou stranu to není nuda. Jsme taková italská domácnost. Nikdy nevíte, co bude zítra, kdy a u koho se vznítí emoce naprosto nečekaně. Nikdo z nás není diplomat, který počká na vhodnou chvíli a pak si to v klidu vyříká. Když bouchnou saze, tak lítá střecha. A to platí zejména u Krausů. Karel je možná trochu klidnější.

Když přejde bouřka, dokážete nad tím mávnout rukou a pustit to z hlavy?
Chlapi ano, ty za chvíli dělají, jako by se nechumelilo, ale mně to nejde. Připadá mi to jako nespravedlnost a chci, aby si to uvědomili. Ale na to oni úplně kašlou. Prostě to neřeší.

Jak se vám jako ženský daří prosazovat ve vaší mužské komunitě?
Těžko, ale jsem bojovnice, a co potřebuji, to si prosadím. Nakonec mi ani nic jiného nezbývá.

Máte nějaké ženské slabosti?
Mám, ale moc o nich nemluvím. Jsem estét a mám ráda hezké věci, a i když nakupování nesnáším, někdy hrozně ujedu. Nedávno jsem šla na vyšetření, ze kterého jsem měla velký strach. Musela jsem kvůli alergii na lepek projít CT, a když jsem zjistila, že je všechno v pořádku, byla jsem hrozně šťastná. Jak jsem se v té euforii vracela z nemocnice, zabloudila jsem do butiku pod Petřínem, kde jsem si chtěla pořídit boty na večer, ale koupila jsem si jich nesmyslně pět párů. A představte si, ani jedny mi nejsou. Přitom u druhých takovým hýřením trochu opovrhuji, ale tak jsem se rozjela, že jsem nakoupila boty, které teď budu rozdávat.

... a neřesti?
Musím držet bezlepkovou dietu, takže poživačná být nemůžu, a ani alkohol nebo třeba cigarety mi nedělají dobře. Navíc mi nic takového nechybí. Kvůli alergii jsem změnila způsob stravování. Mám prostě jen jiný životní styl. Když byli kluci malí, měla jsem období, kdy jsem strašně milovala chroupat zrníčka kávy. Nosila jsem je po kapsách, ale i to už je pryč.

Pečete cukroví, když nesmíte mouku?
Peču, ale nejím. Dá se připravit spousta receptů, ve kterých nahradíte běžnou mouku třeba kukuřičnou. Není to takový problém. Nějaké cukroví napeče i moje maminka.

Jaké budou vaše letošní Vánoce?
Strávím je v klidu s maminkou a Karlem. O svátcích také hodně hrajeme.

Nevadí vám to?
Ani ne, klidně tomu přizpůsobím rytmus i přípravy na Vánoce. S klukama si Ježíška uděláme předem a pak se všichni sejdeme na silvestra. Právě mezi svátky chodí spousta lidí ráda do divadla, a protože jsou synové dospělí, můžu si dovolit hrát i v tuto dobu. Když vám odrostou děti, tak se z Vánoc trochu vytratí jejich spontánní radost z dárků a člověk si víc uvědomuje ztráty blízkých lidí. Štědrý den je trochu sentimentálnější. Navíc mi kdysi o svátcích umřel nevlastní tatínek Vladimír Dvořák.

Vnímala jste ho opravdu jako svého tátu?
Dokonce jsem mu tak i říkala. Vychovával mě od pěti let, takže jsem ho přirozeně jako tátu vnímala. Byl to chytrý, vtipný a hodný člověk, pro kterého byla rodina důležitá. Měla jsem prostě dva otce.

Jana Krausová

Autor: Isifa.com

Jakou roli v rodině zastávala maminka?
Několik let se o nás musela starat sama, takže se o práci dělily s babičkou, na kterou mám krásné vzpomínky. Když pak mohla, zůstala v domácnosti a dělala všechno pro rodinu i nás, děti.

Říká se, že mladistvý vzhled je z velké části daný genetikou. Zdědila jste ho po mamince?
Těžko říct, jestli po mamince, nebo tatínkovi. Oba totiž byli podobně čiperní, hraví a plní energie a maminka vypadá opravdu dobře dodnes Podle mne je vzhled daný nejen genetikou, ale také psychikou. Člověk prostě život nesmí vzdát.

Pociťujete na sobě stárnutí?
Někdy už nestíhám co dřív, jsem daleko křehčí, leccos mě vyvede z míry a neunáším nerváky. Navíc jsem roztěkaný člověk, takže kolem sebe potřebuji mnohem víc klid a mír. Ale to neznamená, že nemám ráda vzrůšo. Stereotyp bych neocenila.

Jak si představujete ideální stáří?
V rodině. Když jsou kolem vás lidé zdraví a vy jste uprostřed rodiny, to je pro mne nejvíc. Takové stáří by se mi opravdu líbilo.