4°C
S bývalým manželem jste se dohodli na střídavé péči o syna Viktora. Vyměňujete si ho po týdnu?
Ano. My totiž bydlíme hned vedle Roberta, takže když si Viktor zapomene něco u tatínka, není problém si pro to dojít, nebo opačně. Takže to vcelku funguje.
Viktor si už zvykl?
Musel, ono mu nic jiného nezbývá, chudáčkovi malému. I pro něj je to náročné. Ale ví, že když mi řekne, že chce jít za tátou, tak může. Opačně to funguje taky tak. V tom není žádný problém.
A dovedete si představit tento model péče i v případě, že byste byli třeba každý z jiného města?
Myslím, že to nemůže fungovat. Tento model je asi nejhorší pro mě, protože jsem maminka a mám k dítěti přece jen trochu jiný vztah než tatínek. Nejvíc z nich trpím já. Snažím se to dělat tak, že mám Viktora ve dny, kdy mám volno v práci. Chci mít čas, abych ho mohla odvézt do školy, ze školy, na kroužky, na fotbal...
Co děláte s volným časem, když syna u sebe nemáte?
Chodím sportovat. Dělám to proto, abych mohla jíst. Jím totiž ráda, takže je to prevence, abych nebyla tlustá. Je to koloběh, který musím dodržovat. Věnuji se také dětem v Jedličkově ústavu, kam chodím už třetí rok.
Máte k některým dětem silnější citové vazby?
S jednou holčičkou jsme hodně v kontaktu. Beru si ji třeba na procházky, do kina, na Petřín. Zjistila jsem, jak je náročné, pohybovat se s vozíčkem po Praze. Třeba na Petřín vedou k lanovce všude jen schody. Nikde tam není bezbariérový přístup, což bylo pro mě úplně neuvěřitelné. To pak najednou zjistíte, co všechno musí takto postižení lidé překonávat. Třeba jen jít někde na záchod! To je strašné... Občas se tam snažím vodit i Viktora, protože on si pořád na něco stěžuje. Tak mu říkám: „Podívej se, jaký ty máš život. Koukni se na ty děti, které mají spoustu dalších starostí, a nestěžují si!“
A chápe to?
Myslím, že jo.
Na co si vlastně stěžuje?
Že pořád musí dělat něco, co nechce. On nedostane ve škole úkol, ale já mu dám diktát. A on se diví, proč ten diktát musí psát. I když musí poslouchat, pořád diskutuje. Chodí totiž do školy, kde mají volný přístup k učení, a tam je právě učí prosazovat si své názory a obhájit si je. Proto si je obhajuje i doma, což je opravdu někdy docela náročné.
Nelitujete výběru školy?
Škola je dobrá. On si to tam hrozně užívá. Ale pak právě oponuje: „Mami, ale můžu ti říct, co si o tom myslím já?“ A já odpovídám: „Říct mi to můžeš, ale stejně se to nezmění.“ Synovi je teď devět, tak jen přemýšlím, co bude, až mu bude třeba patnáct.
Novým vztahem jste získala ještě tři další chlapce. Jak si na sebe s Viktorem zvykali?
Znali se už dřív. V tom problém nebyl. Jelikož jsou to ale čtyři kluci, pořád potřebují nějakou akci. Pořád soutěží. Třeba kdo rychleji sní jídlo nebo kdo rychleji někam doběhne. Takže já vůbec neznám holčičí hry. Pořád jen v něčem soutěžím, jezdím s autíčky, kopu do balonu a utíkám. Je to ryze mužský svět. Ale i když jsou tam čtyři malí kluci a jeden velký a já, tak máme na záchodě pořád prkénka dole (smích).
A jak kluci přijali vás?
Oni mě taky znali už předtím. A zdá se, že vše zvládají podstatně lépe než Viktor. Byl totiž jedináček a najednou se pozornost rozprostřela mezi další děti. Partnerovi synové jsou na to zvyklí, vzhledem k tomu, že jsou tři. U nich je to snazší než u Viktora. Ale už je to asi dobré. On se na ně pokaždé hrozně těší. Vždycky, když je u nás, ptá se, kdy už přijdou kluci.
Jste v novém vztahu spokojená?
Já jsem byla ve vztazích vždycky spokojená. Ale pak se to časem změnilo. Momentálně jsem spokojená hodně. Konečně jsem s partnerem, u kterého vidím, že je se mnou rád. Trávíme spolu volný čas a on se tomu velmi přizpůsobil. Petr třeba rád hraje golf, ale já ho nehraji a nikdy hrát nebudu, protože mě nebaví. A on se mi dokázal natolik přizpůsobit, že chodí na hřiště v době, kdy jsem třeba v práci. Když jsme pohromadě, tak raději děláme něco společně. To mi připadá hezké. Volný čas rád věnuje mně a dětem. A doma zase neočekává, že všechno kolem něj bude fungovat. Sám třeba pověsí prádlo, narovná nádobí do myčky, umí se postarat o děti, když jsem pryč. Funguje to, jak by fungovat mělo.
Bydlíte společně. Trvalo vám dlouho, než jste se sžili?
Je jasné, že si musíte zvyknout, že ten druhý má jiné návyky, ale bylo to celkem bez problémů. Myslím, že soužití plyne celkem přirozeně a žádné velké konflikty mezi námi nebyly. V pohodě jsme se shodli i na rekonstrukci bytu.
Nemáte spory ani kvůli penězům?
To vůbec. Jediné, kvůli čemu se hádáme, jsou děti. Protože já mám třeba tendenci být přísnější na Viktora a kluky moc vychovávat nechci, jelikož nejsem jejich maminka. Takže Viktor se pak ptá: „Mami, a proč to říkáš mně. Proč to neříkáš jim?“ A pak se to takhle mele. Takže kvůli dětem se občas pohádáme. Vyměňujeme si názory, protože každý máme jiný pohled na výchovu.
Neuvažujete nad společným potomkem?
Já bych další dítě hrozně chtěla, ale to už bychom museli koupit autobus. Už takhle je nás šest. Aut, kde je šest sedadel, moc není. A navíc: i takhle vypadáme dost exoticky, když někam přijdeme se čtyřmi dětmi. Ale jinak bych se tomu nebránila. Uvidíme. Třeba to tak ještě dopadne.
Jak váš nový vztah přijali vaši bývalí partneři?
Samozřejmě je to pro ně těžké a nepříjemné, ale člověk se s tím musí vyrovnat. Jsou dospělí, tak jim nic jiného nezbývá. Teď už zažíváme období, kdy se vztahy ustálily a uklidnily. Jednu dobu to skřípalo a nebylo to moc příjemné. Stín bývalého vás provází už celý život. Záleží, jak se s tím vyrovnají nový partner i starý, a vy mezi tím nějak oscilujete. Do toho ještě děti, protože přece jen tráví nějaký čas s oběma rodiči. Je docela komplikované sladit vše tak, aby nebyly žádné velké bouřky a aby se děti nehádaly.
A daří se vám to?
Snažíme se. Zatím to drží.
Nelitujete toho, že jste se rozvedla?
Ne, vůbec. Já jsem opravdu neměla pocit, že bych byla v životě šťastná a spokojená. Říkala jsem si, že když to neudělám teď, tak nikdy, protože pak už budu stará a nebudu mít do nového vztahu energii. Myslím si, že čím je člověk starší, tím hůř si zvyká na nového partnera. Už tak dlouho žijete ve svých stereotypech... Aby člověk začal v padesáti znovu, musí být opravdu velmi silný a odolný. To si neumím představit.
Proto jste neváhala?
Kdybych to udělala později, asi bych zůstala sama. K nikomu už bych se nevázala. Možná bych někoho měla, ale asi bych s ním nechtěla hned bydlet a mít další děti.
Plánujete s přítelem svatbu?
Já opravdu neplánuji nic. Nechávám to plynout. Když to přijde, tak to přijde. A když ne, tak ne.
A když vás požádá o ruku?
Tak ony se nás na to ptají už i děti. Viktor řeší, jestli je Petr jeho nevlastní tatínek, nebo není. Vysvětlila jsem mu, ať si mu říká, jak chce, že to je jedno. Jen mu říkám, že má vlastního tátu, který mu zůstane napořád.
Neslyšíte třeba někdy od kluků vašeho partnera větu, že jejich maminka něco dělá jinak?
Ani ne. Já bych řekla, že jsou kluci hodně slušně vychovaní. Mají dobrý základ a jsou hodní. Akorát máme problém s tím, co jedí. Viktor jí něco jiného než oni, takže když přijdou, točím asi pět jídel pořád dokola. Viktor se tomu přizpůsobil, a když je sám, vařím jeho oblíbená jídla, která oni nejedí. Jinak ale neříkají, že by u maminky něco mohli a u nás ne. To jsem zatím nezaznamenala. Jsou opravdu nekonfliktní.
3 NEJ SVĚTLANY ZÁRUBOVÉ
Nejoblíbenější způsob zábavy: „Sport – momentálně hlavně kolečkové brusle.“
Nejoblíbenější jídlo: „Špenátová polévka s lososem.“
Nejzamilovanější parfém: „Donna Karan, Be Delicious.“
