2°C
Chantal – to je vášeň žít; nejlépe někde, kde najdete vnitřní svobodu a kam vám do schránky nepřijde žádná složenka.
Jak vás změnila léta po rozvodu?
Být sám je něco jiného než být ve dvou. Člověk má jizvu na srdci, která nikdy nezmizí. Neměla jsem práci – představením s Bolkem byl konec. Hrozně moc jsem se chtěla vrátit domů, protože zmizel důvod, proč jsem přišla do téhle země. Ale osud rozhodl jinak. Přání je jedna věc, ale člověk musí přijmout, co život přinese. A život řekl: „Hele, ještě není čas! Vladimír by přišel o tátu a sestry.“
Letos je to třicet let, co jste přišla do tehdejšího Československa. Vladimírovi je dvacet, není tedy teď čas zvednout kotvy?
Určitě toužím po změně, moc, ale stále trvá doba, kdy chci být pro syna jistotou. A když budu jinde začínat nový život, pojedu do neznáma, sama nebudu mít jistotu, kterou mám tady.
Náš rozhovor jsme odkládaly kvůli jeho odjezdu. Kam jel?
Do Kanady – dělá v Montrealu přípravnou školu na studia na univerzitě v Cambridgi. Nevěděl, na jakou vysokou jít. Řekla jsem: „Kamaráde, klid, odmaturuj, běž do světa, nauč se jazyky, rozhlídni se, najdi svou cestu, poznej nové lidi, ale hlavně studuj.“
Stýská se vám?
To víte, že ano. Naštěstí jsem zjistila, že už tři roky mám skype, ale to mi řekl až člověk, který mi ho měl nainstalovat. Jsem počítačový analfabet, ovšem skype je geniální věc – mluvíte s někým přes oceán dvě hodiny zadarmo, a ještě navíc ho vidíte. Díky tomu mám pocit, že Vladimír není tak daleko. Čtu z jeho očí, vidím, cítím, že je mu dobře. A pokud je mu dobře, jsem šťastná. Ale chybí mi jeho humor – patří k lidem, kteří mě dokážou rozesmát.
- 10
FOTOGRAFIÍ
Nebála jste se, jak zvládnete jeho výchovu, když šel do puberty?
Vůbec ne. Puberta patří k období, které miluju a neuvěřitelně respektuju. Lidem do života přichází láska a vztahy, probouzejí se otázky, které do té doby spaly: Co budu v životě dělat? Co mám studovat? Budu umět milovat? Každý je osobnost, jež se utváří, a my jí musíme pomoct a být při tom.
Vím, že některé rodiny zvládají dospívání dětí velmi těžce, já jsem měla štěstí. Možná proto, že jsem s Vladimírem byla sama, že viděl, jak bojuju, jak chci, aby mu bylo dobře. Věděl, že mu věřím. Odmalička jsme vedli dialog... Hádali jsme se, určitě, ale pak jsem třeba přišla a řekla: „Promiň, měla jsem mizernou náladu, pojď, dáme si kafe.“ A on stejně tak uměl a umí vnímat, že možná udělal chybu, a zachovat se podle toho.
|
CO NEVÍTE O CHANTAL - Hluboký sexy hlas zdědila po mamince. Ale jako malá z něj měla komplex, nikdy prý kvůli němu nehrála princeznu. - Přemýšlí a sní ve francouzštině. Připouští, že češtinu asi nikdy dokonale nezvládne. - Vystudovala herectví v Ženevě, hraje v pražském Divadle Ungelt, se svými šansony koncertuje po republice. |
Blíží se konec roku. Bilancujete?
Pracuji. Finišuje práce na kalendáři mojí nadace Archa Chantal, podívejte se na fotky... Namaskovali jsme známé herečky jako světové osobnosti a vyfotili je.
Úchvatné. Anna Polívková jako Kafka, Bára Basiková jako Mozart. Co budete vy?
Chtěla jsem být muž, já nevím, Frankenstein? A oni mi chtějí dát Marlene Dietrich. No klasika – chladná a elegantní. Ale jednou si toho Frankensteina vybojuju!
Mít nadaci je spíš doména modelek. Proč vy?
Pro mě je pomoc druhým přirozená věc. Maminka mě vždy vedla k tomu, že je třeba mít na paměti lidi, jimž se vede hůř. Už před čtyřiceti lety adoptovala na dálku děti z Indie a Afriky. Vzpomínám si, že když byla válka v Libanonu, měli jsme u sebe děti z válečné oblasti – uprchlíky – a maminka se o ně starala.
Po revoluci byla šance udělat něco konkrétního. Inspiroval mě Vladimír – když jsme byli v dětském oddělení nemocnice, pronesl: „Proč je tady tak smutno? Kde jsou hračky?“ Tak se narodila nadace Archa Chantal – tvoříme v dětských nemocnicích lepší svět. Zpočátku byl problém přesvědčit lidi, že nemocnice může být barevná, dnes už nás sami oslovují, že mají projekt a zda nechceme spolupracovat.
Jak vypadá shánění peněz? Zvednete telefon, zavoláte do firmy a řeknete: „Tady Chantal Poullain, nechcete přispět na mou nadaci?“
To ne, ve všem musí být nějaká elegance. Třeba nepoužívám k propagaci nemocné děti – svět nemocných to je soukromá a citlivá věc. Ale samozřejmě se angažuji osobně, jednám s firmami, spolupracuji s výtvarníky. Ať jsem kdekoli, reprezentuji nadaci – nejsem jen tvář, která láká peníze. Snažím se hlavně lidi motivovat, nikdy nikdo totiž neví, kdy se ocitne on nebo jeho blízcí v nouzi a bude nucený strávit v nemocničním prostředí delší čas.
Maminka vás vedla k pomoci druhým, k čemu tatínek?
Oba rodiče byli umělci, maminka malířka a sochařka, tatínek sochař. Byl nesmírně velkorysý, měl velkou duši, velké srdce, dělal velké sochy, byl svým způsobem geniální, ale měl taky velké mouchy. I když jsem ho vídala hodně, nežil s námi, rodiče se rozvedli. Táta pak žil s maminčinou nejlepší kamarádkou, to byla opravdu pikantní situace.
Dohromady vás bylo sedm dětí, jaké jste měli vztahy?
Je to komplikované. Tatínek s maminkou měli tři dcery, já jsem z nich nejstarší. Tátova druhá žena měla z prvního manželství tři kluky a s tatínkem jednoho syna. Táta plánoval, že se my holky provdáme za ty tři chlapce a vytvoříme velký klan Poullain – vesnici Poullain! A on, velký patriarcha, tomu všemu bude vládnout. Nepovedlo se mu to, ale máme se všichni rádi.
Nesvěřila se vám někdy maminka, jak prožívala zvláštní trojici: ona, její nejlepší kamarádka, její muž?
Maminka byla vždy velmi decentní. Nikdy to s námi neprobírala, a pokud jsme měly nějaké otázky, řekla nám, že je to problém dospělých. Pak jsme to neřešily ani my, děti.
Z domova jste odešla brzo.
V sedmnácti. Vždycky jsem si přála být samostatná. Maminka se o mě bála, a tak mě nechala žít ve vlastním ateliéru. Ale silná vazba na rodinu ve mně zůstala. Pokud jsme se neviděly, denně jsme si volaly, a já jsem navíc měla zvláštní problém – když jsem si něco koupila, třeba povlečení na postel nebo knihu, myslela jsem si, že musím koupit to samé pro mámu a pro sestry. Trvalo mi to tak dva tři roky, než jsem začala žít za sebe.
Silná vazba na Francii ale ve vás zůstala. Sníte stále svůj francouzský sen?
Sním hodně, ale nejen o tom, že budu žít ve Francii. Nevím, co všechno se může stát, a proto miluju život. Nepatřím mezi lidi, kteří plánují důchod: tady budu mít domeček a tady budu stárnout a umřu. Moje jistota jsou lidé, které miluju. Ale jak, co bude dál? Na to jsem hrozně zvědavá! Láká mě dobrodružství! Možná se přestěhuji do Afriky nebo Indie. Nebo se budu plavit po mořích? Sním o místě, kde najdu vnitřní svobodu, budu žít třeba i velmi skromně, svítit si svíčkou... A nebude tam žádná schránka, do které by chodily složenky – šílený symbol koloběhu našeho života. Jen jsem zatím nevyřešila problém, jak se odtamtud někomu dovolat. (smích)
Dneska prý mají už i tibetští kočovníci solární panely, možná to půjde.
No vidíte, a co chcete víc?
Co děláte, když na vás padne splín?
Za každou cenu se chci vyhnout otázkám typu: Co tady dělám? Jak to zvládnu? Jak skončím? Jak skočíme všichni? A když to na mě celé padne, vzpomenu si, že jsou lidi, kteří jsou na tom tisíckrát hůře než já. Řeknu si: „Co tady brečíš?! To je ostuda, Chantalko!“ Dám si kafe, cigaretku a začnu něco plánovat, pracovat. I kolem mě jsou lidé, kterým se těžce žije, ale každý z nás tady pořád může říct: „Máme se dobře.“
Překvapilo mě, že v představení Šest tanečních hodin v šesti týdnech hrajete dvaasedmdesátiletou dámu. Neurazilo vás to?
Naopak, nabízí se mi tím herecky moc zajímavá role. Celý život mě nebavilo hrát krásné ženy, protože je to mnohem náročnější – vypadat krásně a ještě hrát.
Hrajete v představení, která se léta reprízují. Co vám může přinést dvoustá repríza?
Prvních padesát představení jsem úplně hotová. Dobře se začínám cítit tak po stovce. Každé představení je těžké, ale velmi se na všechny těším – na postavy, příběh... Nejde odehrát stejné představení dvakrát. Je to živý organismus, který nikdy nedosáhne dokonalosti. Třeba s Jiřím Schmitzerem hrajeme Hru o manželství deset let! Při premiéře jsem byla mladší než postava, kterou hraju, a teď jsem starší. Deset let ode mě dostane facku, deset let jsme manželé, deset let je to tanec mezi vejci a nikdy nevíte, jak to dopadne. My s Jirkou nejsme klasičtí herci. Jiří si těžko zapamatovává text a já neumím česky. Během hry proto na sobě jen visíme – opravdu jsme pár par excellence!
Těšíte se na něco nového?
Umělecký ředitel a majitel Divadla Ungelt Milan Hein pro mě hledá novou hru. A se mnou to není jednoduché, já se do té hry musím zamilovat. Ale věřím, že to zvládneme.
Kromě herectví zkoušíte i něco nového, vydala jste svou první desku šansonů Chansons. Co pro vás šanson znamená?
V šansonu nejde ani tak o zpěv, necítím se jako zpěvačka. Znamená pro mě jiný způsob vyjádření: v divadle dáváte sama sebe přes postavu a příběh, v šansonech jsem Chantal, která chce říct to, co zpívá. Zpívám ve francouzštině a před každou písni nastíním, jaký má děj. Reakce lidí na koncertech jsou úžasné, líbí se jim to. Ale mám před sebou ještě hodně práce.
