2°C
S Danou jsme spolu studovaly na Střední průmyslové škole oděvní v Brně, ale zatímco mě po maturitě zlákala žurnalistika, ona v oboru zůstala, vystudovala design oděvu a obuvi na UMPRUM a založila vlastní módní značku. Nejprve D.T. Leitner s Yvonou Leitnerovou a později YourBody se spolužačkou známou designérkou Dominikou Nell Applovou, která se podepsala třeba pod design iPodu a další produkty kultovní značky Apple. V době, kdy i v H&M končili u velikosti 44, vytvářely kolekce pro boubelky a řady s těhotenskou módou. Jenže pak přišla láska a stěhování do Německa, kde její manžel získal snový kontrakt designéra v automobilce. Vlastní firma šla stranou a Dana se věnovala rodině a dvěma malým dětem. Od dubna 2013 je však jednou z kmenových návrhářek německé módní značky New Yorker a její kolekce sportovního oblečení NY Athletics je již k dostání v téměř v šesti stovkách obchodů po celé Evropě.
Pocit je to skvělý. Ale pleteš se, snila. Můj, samozřejmě absolutně nereálný sen byl vlastní obchodní dům v Praze Na příkopech, kde budu oblékat lidi od kojenců po důchodce. Takže alespoň trochu jsem se svému snu přiblížila.
Ale od začátku. Jak ses do NewYorkeru dostala?
Děti začaly chodit do školky a tak jsem začala poohlížet po nějaké práci. Vzhledem k tomu, že jsem měla němčinu z pískoviště, moje ambice nebyly velké. Ale ve Volkswagenu, kde pracuje můj muž, zrovna hledali designéry. Mají oddělení zaměřené na design potahů a různých textilních doplňků, což by mě bavilo. Dala jsem dohromady portfolio, pěkně postaru v krásných deskách, a šla jsem do výběrového řízení. Na dotyčném oddělení zrovna místo nebylo, ale že by měli zájem, jen ať prý počkám zhruba rok. A v té době jsem se od kamarádky dozvěděla, že zhruba třicet kilometrů od našeho městečka sídlí New Yorker a náhodou narazila na webu inzerát, že hledají návrháře. Tak jsem takhle jednou večer, když jsem zahnala děti do postýlek, vyplnila elektronický formulář, nahrála do něj své portfolio, dokonce do nějaké jiné položky, protože na portfolio tam žádnou kolonku neměli, a pustila to z hlavy. Asi za měsíc, zrovna v den mých narozenin, mi volal někdo z New Yorkeru, kdy že se přijdu ukázat. Byl zrovna pátek, tak jsem řekla, že v pondělí.
Nejdřív ne. Myslela jsem, že se mnou mluvil někdo z personálního, ale stejně jsem si jeho jméno vygooglila. A pak jsem propadla panice, protože ten, kdo mi volal, byl sám majitel firmy. Letěla jsem hned na nákupy. Po šesti letech na mateřské jsem měla ve skříni jen sbírku ne zrovna slušivých tepláků a kecek. A pak v pondělí jsem v novém outfitu na vysokých podpatcích a s portfoliem podpaží vyrazila na pohovor.
Jak probíhal?
Přijal mě sympatický prošedivělý pán ve fleecové bundě. Pan majitel. Dlouze hleděl do papírů a něco si mručel. Pochytila jsem jen, že nemám žádné zkušenosti s výrobou a mám mizernou němčinu. Tak jsem mu místo těch z počítače vytištěných fotek, které měl před sebou, podstrčila své krásné portfolio a tou mizernou němčinou řekla, že když mě vezme, za dva měsíce budu mluvit perfektně. Že umím navrhovat a dělat střihy a dokážu mu na klíč udělat, co si řekne – kabáty, šaty, prádlo i boty. Něco si ještě zabručel a pak mi zadal, ať mu na ukázku do týdne navrhnu trendy kecky ve stylu NewYorkeru.
Týden jsem v absolutním pominutí smyslů rešeršovala na internetu, co se vlastně nosí a jaké jsou trendy, protože jsem o tom neměla páru. Nakonec jsem z posledních sil vyšvihla štos návrhů a odeslala je. Po třech dnech mi volal, kdy přijdu znovu. Na druhé schůzce jsme už řešili jen kdy mohu nastoupit a jaký bych si představovala plat. Byla jsem opravdu překvapená, protože jsem si od toho moc neslibovala. Možná pomohlo, že jsem vlastně neměla velké ambice a tu práci nepotřebovala za každou cenu. Neměla jsem co ztratit. A taky asi to, že jsem měla široký záběr.
NewYorker je značka, která sleduje trendy po celém světě. Máme celé velké oddělení mladých sympatických holek - nákupčích, které brázdí různé veletrhy, týdny módy a velkoměsta. Pak přijdou s tím, co se podle nich nosí a bude nosit. Někdy přinesou fotku z bulváru, kde má na sobě třeba Rihanna nějakou zajímavou bundu, někdy z přehlídek známých návrhářů a někdy třeba obyčejných holek a kluků odněkud z ulice. Z toho vzniká nějaká stylová, barevná a materiálová paleta, se kterou my návrháři pracujeme.
Jak vznikala tvá první kolekce?
Měla jsem velké štěstí, že jsem hned během prvních měsíců ve firmě dostala samostatný úkol vyvinout úplně novou řadu s vlastní značkou. A samozřejmě jsem nejdřív strávila týdny mapováním trendů, konzultacemi s nákupčími, technology a výběrem materiálů. Společně s majitelem firmy jsme potom vybírali, kudy se vydáme.
Jak bys kolekci popsala?
Nakonec jsme se inspirovali ve stylu „americké střední“, který je nadčasový, trochu retro a zároveň umožňuje kombinovat sportovní kusy s klasickými i pro běžné denní nošení třeba do práce nebo do školy. To je vlastně asi nejsilnější dlouhodobý trend ve sportovní módě - stává se součástí běžné garderoby. Neslouží jen pro sport a volný čas.
Do obchodu jsem samozřejmě běžela hned v den uvedení na trh. Byla jsem strašně zvědavá. Musela jsem se ujistit, že nám to v továrně dobře ušili. Po chvíli se ke mě přitočila prodavačka, že si to musím vyzkoušet a daly jsme se do řeči. Nevěděla, kdo jsem, ale hned mi povyprávěla, že se to skvěle prodává a že mi to určitě bude skvěle sedět. Tak jsem si kolekci nakoupila, abych reprezentovala, až půjdu cvičit. Bomba byla, že když jsem šla za týden na cvičení. Cvičitelka na sobě měla moje modely. Nevím, jak ten pocit popsat. Asi radost. A prodej zatím vypadá dobře, takže už pracujeme na další kolekci. Ale víc prozradit nemůžu.
