Porucha příjmu potravy je těžká civilizační nemoc a anorexie s bulimií nenávratně devastují lidské životy. Může za to vidina hubené postavy, která je od šedesátých let vzorem módního byznysu. Světa, jenž ideál krásy v podstatě diktuje. A za ideál se přece musí trpět. Čím víc je nedosažitelný, tím víc rajcuje... Každopádně, pokud bude trend podvyživeného těla platit, tak šiky psychiatrů a veškerá osvěta poukazující na tento ničivý fenomén společnosti, nemají šanci na úspěch.

Kate Moss: Nic není tak pěkné jako vychrtlost>>

Z výzkumů vyplývá, že typickou představitelkou anorektičky je emotivní, vnitřně křehká a nejistá osoba, která snový ideál potřebuje a chce jej perfektně naplnit. K dokonalosti ji žene okolí, mindrák, potřeba vyniknout. Zajímavý je i fakt, že většina anorektiček pochází z rodin, které jsou na děti náročné. Většinou jsou dobře situované nebo rozvrácené, což se někdy kumuluje. A tahle dívka (z šestadevadesáti procent trpí poruchou příjmu potravy ženská populace) si svůj vzor najde v zdánlivě bezproblémovém a oslnivém teritoriu módy, jenž je pro ni esencí zážitků. Být top modelkou znamená být obdivovaná, slavná, bohatá.

Kate Moss objevili na letišti
Také tu jsou lovci nových tváří, tzv. scouti, hledající ovečky v terénu. Oslovují děvčátka na ulici, nabízí jim práci modelky. Kdejaká s nadšením kývne. Jakžtakž dokončí základní školu a dospěje v tvrdém módním byznysu, jenž si ji k obrazu svému vychová. To je i osud pětatřicetileté topmodelky Kate Moss, kterou ve čtrnácti ulovili na letišti, když se vracela z rodinného výletu.

Kate nebyla klasicky krásná, ale splňovala trend nemocně vyhublé, chudokrevné dívky. Nohaté děvče s plochým hrudníčkem, velkýma očima a propadlými tvářemi. Na modeling byla malá (některé zdroje uvádí 168 cm, jiné 173 cm), ale fotografové z ní byli posedlí. Stala se múzou Calvina Kleina, dosáhla mimořádného úspěchu, za nějž platí daň závislostí na alkoholu a drogách. Kate zkrátka nezvládla jako mnoho dalších raketovou kariéru v pubertě. Hodiny pózování, neustálé cestování, společenská stafáž na večírcích... Nedostatek energie řešila stimulačním kokainem, jenž zahání chuť k jídlu a způsobuje zdánlivě větší toleranci vůči alkoholu.

Žádoucí Moss v devětadvaceti porodila dceru Lili Grace, o níž do jejích čtyř let nepečovala. Lili si nakonec k sobě vzala, ale byla jí pro změnu jako matce narkomance odebrána... Když před několika lety otiskl britský Daily Mirror snímky, jak Moss šňupe kokain na veřejnosti, zachránila si kůži nástupem na kliniku v Arizoně. Některé firmy, kterým dělala tvář, sice chvíli mentorovaly, ale o práci nepřišla. Po návratu z odvykací kúry naopak dostala ještě víc kšeftů, byla žádanější a populárnější. Nyní Kate tvrdí, že nic není tak pěkné jako vychrtlost. A to v době, kdy si svět konečně přiznal, že anorexie s bulimií jsou palčivým problémem společnosti. Dívky berou věty Moss jako memento. Životní motto. Kate je přece slavná, žádaná, krásná. Tak o co jde?!

Být jako Moss?!
Jednou z těch, které se v Kate Moss nejspíš shlédly, je i tragická hvězdička společenských rubrik, dvacetiletá Dominika Kadlčková. Dívka, která se vehementně snaží dobýt přehlídková mola. Bohužel s mizivým úspěchem. V případě Dominiky se veřejně mluví o anorexii a užívání kokainu, kterého je i u nás na večírcích dost. Na přetřesu je i její nervová labilita, jež s anorexií souvisí. Dominika samozřejmě veškerá podezření tvrdě odmítá. I přes kuloární zkazky o jejím úporném zvracení. Každopádně, když ji jistý společenský týdeník nabídl test, jenž by řeči o jejím užívání drogy vyvrátil, s křikem odmítla.

Podvyživená Dominika Kadlčková raději změnila image. Stala se jakousi retro divou s blond loknami odhalujícími propadlou tvář a vysoké vypouklé čelo. Vskutku žádná paráda. A navíc si k vyhublému tělíčku dala udělat umělá ňadra. Výsledkem je disproporční Barbie, kterou odmítli na castingu pro přehlídku Viviene Westwood, jež se u nás konala. „Prý jsem moc tlustá,“ postěžovala si Dominika, byť prošly mnohem plnější modelky. Nedivím se, že si to Dominika myslí. Všechny anorektičky mají dojem, že jsou nechutně tlusté. Dokonce, když leží na kapačkách a bojují o život.

Touha po štíhlosti se vnímá jako samozřejmá tendence doby. To, že něco není v pořádku, se většinou začíná řešit až v momentu patologické hubenosti, kdy je návrat k normální váze velmi obtížný. Jistě i proto, že rodina a blízké okolí postižené kult hubenosti toleruje jako fenomén. A pak už je pozdě. Ztráty na zdraví jsou nenávratné, naděje na vyléčení je mizivá. Svádět vše na módní byznys nelze. Stačí vyměnit jeden ideál za jiný. V případě náctiletých je to především úkol rodičů. Mají to těžké, nezávidím jim.